Daniela Šafránková
Právě dopisuje další knihu, ke které jí znovu poskytla inspiraci Kalifornie, kde sedm let žila. Je ale už dvacet let zase šťastnou Pražačkou, ale i chalupářkou. Všechny její předchozí tituly, Anísa, Bydlim v Nuslích, Fína i nejnovější Za čárou mají u čtenářů úspěch.
A všechny vyšly v nakladatelství Argo s obálkami, které vznikly z jejích obrazů. Které JÁ je pro Danielu Šafránkovou to hlavní, těžko říct. To malířské nebo spisovatelské? Jak se vzájemně propojují, můžete v červnu zjistit třeba na výstavě v galerii Toyen na náměstí Jiřího z Poděbrad. Nebo už v květnu na čtení z její poslední knihy v Antikvariátu ve Spálené.
Ve vašich příbězích se často vyskytují Američané nebo Češi, kteří se nějak ocitli v Americe. Tuším tam osobní zkušenost. Jaká byla?
Mého muže, Američana, jsem potkala v Praze v roce 1992. Byla to láska doslova na první pohled, on byl v Praze na čtyři dny na dovolené. Následovala cesta za ním do Kalifornie, jeho přesídlení za mnou do Prahy, náš společný odchod zpátky do Kalifornie a náš poslední přesun zpět do Prahy. Znám mnoho Američanů, žijících doma nebo v Čechách, a znám Čechy žijící v Americe. Většinou jsou to zajímavé případy a příběhy. Já sama celý svůj dospělý život žiji v dvojjazyčném a dvoj-kulturním rozpolcení, takže kulturní a jazykové konfrontace mě baví, ráda si s nimi v příbězích hraju.
Studovala jste divadelní produkci na DAMU, malujete, píšete. Co z toho bylo na samém začátku, v dětství, převažující?
Než jsem se naučila psát, tak jsem hodně kreslila. Potom jsem hodně psala, pak oboje najednou, a když jsem potkala muže a začala žít v cizojazyčném prostředí, začala jsem hodně malovat. Obraz vydá za tisíc slov, říká se. Psaní jsem odsunula na později. Když jsme se vrátili do Čech, mileráda jsem se k němu vrátila. Malování se mi mezitím zažralo pod kůži, takže teď praktikuji oboje. Divadlo mě naučilo hodně o umění a uměleckém vnímání, baví mě, je to zábava, odreagování. V Kalifornii jsem na střední škole učila divadlo.
A tady v Česku?
Tady učím angličtinu a také výtvarku v angličtině na soukromém gymnáziu. Jsou to oblíbené předměty, mám malé třídy, studenti jsou zapálení, sají vše jako houby a je to radost. Divadlo je stále mým zájmem, ale profesionálně se k němu v Česku po tolika letech už vracet nejde.
Myslíte, že po několika přesunech USA – Česko tam a zpět, jste v Česku už natrvalo?
USA už jsou úplně jiná země, než když jsem tam poprvé přijela. Když jsme věděli, že budeme mít syna, chtěla jsem, aby vyrůstal v Čechách. Narodil se v USA, mluví samozřejmě perfektně česky i anglicky a teď studuje v Brémách. To, že se vrátíme a budeme žít tady, bylo od začátku jasné.
Proč jste chtěla, aby vaše dítě vyrůstalo tady?
Můj syn by nebyl takový, jaký je, kdybychom žili v Americe. Pokud jde o děti, je to u nás mnohem svobodnější. Tam děti v podstatě do 18 let nejsou bez svých rodičů. Pak se dostanou na nějakou univerzitu a jsou tam ztracení. Tamní školy ani nikdo jiný si totiž absolutně nedovolí podstoupit riziko šíleně drahých soudů, kdyby se něco stalo. Nechtějí nést odpovědnost za různé pobyty dětí na školách v přírodě, na lyžařském výcviku. Tady děti odmala mohou dělat všechno možné, jezdit na skautské tábory, jsou daleko samostatnější a svobodnější. České děti nepotřebují mít rodiče stále v záloze.
Nestýská se vám přece jen po slunné Kalifornii?
Jižní Kalifornie je pestrá, velmi barevná a silně inspirativní. Moře, slunce, zeleň, poušť. Modrá, žlutá, oranžová. Světlo je tam silné, intenzivní, kontury zřetelné, jasné. Jednoduchá malířská výzva. Občas se tam vracíme. Zrovna nedávno jsme tam byli čtrnáct dní na svatbě manželovy dcery. A hned byla inspirace k dalšímu psaní „Kalifornské svatby“. V tomto textu jsem zpracovala celkem pravdivě tu bláznivou jízdu, kterou jsme tam s rodinou prožili.
Další vaší inspirací v psaní i v malování, jak vidím, je život v Praze, kde jste se narodila. Název jedné z vašich knih zní Bydlim v Nuslích. Je to opravdu vaše čtvrť?
Celé dětství jsem bydlela v Nuslích, v bytě, kde se narodila už moje babička. Činžákové prostředí blízko vršovického nádraží, neutěšenost posunovacích kolejí a prázdných stěn oprýskaných domů mě rozhodně silně vizuálně ovlivnily. V Nuslích už dávno nebydlím, bydlím na druhé straně údolí, ale Grebovce a jejímu okolí jsem zůstala věrná. Román Bydlim v Nuslích mimo jiné popisuje mé dětství právě tam.
A nejnovější kniha Za čárou, která vyšla nedávno? Její hrdinou je zedník Miloš, který žije ve vesnici na Šumavě, nedaleko hranic s bývalým Západním Německem. Před rokem 1989, kdy se děj odehrává, to bylo dost specifické prostředí. I s tím máte osobní zkušenost?
Vůbec ne. Na Šumavě jsem byla jen s rodiči na začátku osmdesátých let na pěší dovolené. Tehdy jsem byla malá a o železné oponě jsem neměla ani tušení. Teď, během psaní, jsem se na pohraniční místa párkrát vypravila a spřátelila se s několika Němci, z „druhé“ strany. Ale vesnické prostředí znám, posledních dvacet let s manželem aktivně chalupaříme v jižních Čechách a vesnický život mapujeme.
Takhle knížka se od ostatních liší tím, že v ní nevystupují žádní Američané. Jediní cizinci jsou Němci na druhé straně, za čárou. Je to český příběh, napínavý a psaný s nadsázkou a humorem.
Vy jste, zdá se, mentálně zakotvená v Česku.
To jsem, vlastně jsme pražská rodina po čtyři, pět generací z obou stran. Mívali jsme chatu na Sázavě a chalupaření šlo mimo mne. Ale v době, kdy jsme žili v Kalifornii a pak prodávali náš dům, řekli jsme si, že budeme v Praze, a kromě toho si pořídíme také nějaký domek. Jenže se z toho stal obrovský dům s obrovskou zahradou. Za těch 20 let jsme se naučili o to starat, skamarádili jsme se s místními a je to moc prima.
Obálky vašich knížek jsou vlastně vaše obrazy. Propojuje se to, co píšete, s tím, co malujete? Inspiroval vás nějaký váš obraz k napsání něčeho nebo i naopak?
Vyšly mi čtyři knížky a všechny mají moje obálky. Tři vznikly jako obrazy nezávisle na tom, už dřív. Pro knížku Bydlim v Nuslích jsem si vybrala jeden ze série obrazů inspirovaných Nuslemi. U knížky Anísa jsem použila obraz inspirovaný Kalifornií. Obraz pro Fínu je koláž z motivů, které mne stále pronásledují: Praha, jižní Čechy a ta Amerika, a ty se prolnuly a pak se k té knížce hodily. Dá se říct, že témata mám v podstatě stále stejná, ale někdy jsou zpracovaná výtvarně, někdy literárně, a někdy se pak i potkají.
Říkala jste, že můžete malovat, i když jste obklopená spoustou lidí. Já nemaluju, tak mi to není jasné. Na malování snad není potřeba koncentrace jako na psaní?
Jsou to dvě různé věci. Oddělené nádoby. Psaní vyžaduje naprosté soustředění a samotu. Jsem tam jenom já, můj příběh, moji hrdinové. Když maluji, můžu mít kolem sebe plno lidí a vůbec mě to neruší. Vizi obrazu, když ji mám v základě načrtnutou, to nijakým způsobem nezmění.
Například když jsme jeli do Kalifornie na již zmíněnou svatbu, vypůjčili jsme si domek. A majitelka ode mě za to chtěla triptych, který jsem musela namalovat během týdne. Věčně k nám někdo chodil, běhala tam moje malá nevlastní vnoučata, ale vůbec mi to nevadilo a dodělala jsem to včas.
Jak malujete tady v Praze? Také s návštěvami v patách?
Tady maluju málo, protože učím na plný úvazek. A věci na malování si musím vždy roztáhnout a pak zase uklidit v ložnici, což moc nejde. Ale na chalupě maluju často. Tam se mnou v atelieru vyrůstal i můj syn, jako malý lezl po zemi a já jsem přitom malovala.
Takže tam si můžete nechat třeba rozpracovaný obraz, přijet tam za dva týdny a pokračovat. Možná je to i lepší, mít odstup, možná to mezitím uzraje?
Určitě. Taky lépe vidím, když nějaké místo nefunguje, a můžu se k němu vrátit. To je výhoda výtvarného projevu proti psaní. Nesrovnalosti jsou zřetelnější, dají se rychle napravit, když k nim najdete klíč. U psaní to tak nefunguje, v tom množství textu se kompoziční chyby ztratí a občas autorovi v tom globálním textu utečou.
V tématech vašich obrazů vidím hodně jihočeská města, zámky, rybníky. Změnila jste tady styl oproti Americe?
Možná jsem dříve mívala intenzivnější barvy. V Čechách mi obrazy více zmodraly, v Kalifornii jsem asi měla víc červené a oranžové. Dnešní obrazy jsou možná kompozičně komplikovanější.
Co se týče osobní gratifikace, je malování mnohem efektivnější než psaní. Musím čekat dlouhou dobu, než si mou knížku někdo přečte, kdežto u obrazu je reakce okamžitá. Líbí – nelíbí. Psaní je ale návykové.
Teď vidím, jak vám svítí oči.
To je právě to! Je to velká časová investice, jdete víc s kůží na trh, dáváte víc ze sebe, víc o sobě prozradíte. Psaní vzniká z přetlaku vjemů a zážitků. Třeba slyšíte vyprávění svých přátel, nějakou historku, slovo a napadne vás: Co kdyby ta moje postava udělala to samé, ale trochu jinak? V momentě, kdy si postavu pojmenujete, se to už píše samo.
Martina Fialková