Michal Svoboda
Stále usměvavého biochemika Michala Svobodu znám díky natáčení dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, do kterého jsme ho s kolegy angažovali jako zajímavou osobnost. Žije v Bruselu, ale duší je stále Pražák. Z natáčení vím, že k chemii se dostal díky zlomené ruce o prázdninách, když u dědečka na venkově spadl z třešně a pak trávil čas se sádrou v knihovně. Tam objevil knížku o chemii, která ho nadchla.
Svůj vysněný obor vystudoval až v emigraci, v Belgii, kde se ocitl souhrou mnoha náhod. Vědecké úkoly a rozšiřování znalostí v oboru ho dovedly až k biochemii a v ní k vynikajícím výsledkům. Ty mj. pomohly v Bolívii zvládat kritickou situaci s rozšířením onemocnění způsobeného tamním cizopasníkem. Při našich rozhovorech mne ale zajímaly i jiné věci.
Tvoje příjmení Svoboda je pro tebe, zdá se mi, docela přiléhavé. Za svobodou jsi odešel v roce 1969. Přemýšlel jsi o odchodu už předtím? To jsi byl, tuším gymnazista.
Nikdy jsem si nemyslel, že budu žít v jiné zemi. Jsem stále v duchu Pražák. Samozřejmě přál jsem si cestovat a poznávat svět. Můj táta překládal z francouzštiny a ruštiny. Mimo jiné byl v Bruselu na Expo 1958. Když se vrátil, ukazoval mi prospekty. Moc se mi líbilo Atomium a přál jsem si projít se v něm z koule do koule.
Chodil jsem do SVVŠ na Zatlance, kousek od Anděla. Spolužáci mluvili o koncertech ve Sluníčku a Music f klubu (dnes klub Futurum). Do klubu jsem se zapsal, byl v podzemních prostorách Kulturního domu Prahy 5. Do té budovy jsme chodili i do tanečních a v neděli odpoledne na čaje. Hrály tam bigbeatové skupiny, známé i začátečnické, nejvíc nás zaujali Primitives Group, tancovalo se, svobodně povídalo. To byly roky 1966-7. A i když nás víc zajímala muzika a beatníci, sledovali jsme, že svoboda, kterou jsme měli v klubu, se najednou dostala i do hromadných sdělovacích prostředků.
Tvůj sen procházet se Atomiem tedy nebyl tak nesplnitelný?
Měl jsem francouzštinu jako třetí jazyk a dopisoval si už tehdy s jednou belgickou dívkou. Jejich lyceum z Charleroi pak navštívilo Zatlanku. V dubnu 1968 mi bylo 18 a měl jsem tedy právo na pas. Cestováni tehdy bylo volné. Tak jsem odjel na své první „dospělé“ prázdniny do Belgie a přirozeně jsem navštívil i Atomium. A právě v Bruselu jsem se dozvěděl o okupaci Československa 21. srpna. Řekl jsem si: Jednou se něco v Praze děje a já tam nejsem! Vrátil jsem se týden na to. V Praze byly ještě na stanovištích tanky a obrněné vozy. V září mě Rusové kvůli puberťácké provokaci zatkli. Začalo to nevinně, mohlo to skončit špatně, ale předali mě našim příslušníkům a ti mne pustili.
Na podzim 1968 lidé drželi ještě spolu a panovala dobrá nálada. To se ale postupně zhoršovalo, až do doby, kdy byl odvolán Dubček a k moci se dostal Husák.
Co nakonec rozhodlo o tvém odchodu?
Ještě v létě 1969 jsem se vypravil do Belgie znovu, s dívkou, která tam měla známé. Rozhodla se emigrovat, já jsem o tom neuvažoval. Doprovázel jsem ji po úřadech a překládal jí. Když vyplnila žádost o azyl, přišel úředník, abych ho také vyplnil. Řekl jsem si: Vyplním a rozhodnu se později. To jsem netušil, že už na podzim komunisté opět zavřou hranice. Studentka ze sousedství, Catherine, ale udělala něco, co rozhodlo o mém životě. Zeptala se mne, co bych chtěl studovat. Když jsem řekl, že chemii, strávila se mnou skoro celý den, chodili jsme po různých odděleních bruselské univerzity (ULB), až jsme našli správná okénka. Žádost o uznání čs. maturity, o zapsání na přírodovědeckou fakultu, žádost o stipendium. K tomu všemu jsem musel mít status žadatele o azyl, to rozhodlo a zůstal jsem v Belgii.
Přestože jsi tam přišel bez ničeho, mohl jsi jít studovat? Nejdřív asi musela být nějaká práce? A jak to šlo potom?
Myslel jsem si, že zde studovat vysněný obor bude pro mne složité. Akademický rok tenkrát začínal v říjnu. Do té doby jsem pracoval na tři směny v továrně Acec na předměstí Bruselu.
Pak přišlo studium ve francouzštině – zpočátku únavné, neznal jsem specifické termíny. Se stipendiem jsem neměl na vybranou. Musel jsem uspět každý rok. Jinak by hrozil návrat do továrny. Dnes je to jiné, se stipendiem se může opakovat, myslím, že to ale snižuje motivaci. Zakončil jsem studia s vyznamenáním a měl jsem štěstí. Přijali mne jako asistenta na katedře biochemie Lékařské fakulty ULB. Měl jsem studenty v laboratořích a připravoval se na doktorát. V roce 1974 jsem také dostal belgické občanství a šel na belgickou vojnu. Doktorát jsem obhájil v roce 1979 a hned jsem byl definitivně přijat do akademického sboru fakulty. Zůstal jsem tam až donedávna, do roku 2020. Ted si užívám penze.
Díky práci na bruselské univerzitě ses dostal i docela daleko do světa. Kam a s jakým posláním?
Například na různé kongresy – jednou, dvakrát ročně. Rád jsem zůstal o něco déle a cestoval. Byla to v době doktorátu příležitost, jak poznávat svět.
Od roku 1999 mě univerzita minimálně jednou ročně vysílala do Bolívie na univerzitu v Cochabambě. Nejdřív, abych tam vybudoval laboratoř molekulární biologie, v rámci speciálního programu financovaného Belgií. Byl určen studentům s profesionální praxí, takže mým studentům bylo i víc než 30 let. Nejlepší dostávali stipendium na doktorát nebo na tříměsíční stáž v Belgii na různých univerzitách, ale nejčastěji na té naší. Permanentně byli v naší laboratoři dva až tři studenti. Vzhledem k tomu, že bolívijští studenti nemluvili francouzsky, jen trochu anglicky, pracoval jsem skoro dvacet let také ve španělštině, kterou jsem se musel naučit hned ze začátku mé spolupráce s Bolívií.
Co konkrétního jste po vybudování té laboratoře v Bolívii řešili?
Jeden z prvních úkolů byl naučit je používat PCR metodu testování. Díky covidu-19 se nyní o PCR testech hodně mluví. Ale tato revoluční metoda byla publikována už v roce 1985 a úplně změnila nejdřív výzkum a analýzu nukleárních kyselin a později s tím spojenou klinickou analýzu. V Bolívii slouží nyní k detekci kongenitálního nakažení novorozeňat Chagasovou nemocí (způsobuje ji parazit Trypanosoma cruzi). V roce 2000 mělo asi 20 procent obyvatel provincie Cochabama tuto nemoc přenášenou hmyzem. Dá se léčit první měsíce až rok po nakažení. Později už léky nejsou efektivní. Kolem 30 procent pacientů po „tiché“, asi dvacetileté periodě, má velmi vážné syndromy (srdce, tlusté střevo) končící často smrtí. Asi 5 procent nakažených matek přenáší kongenitálně tuto nemoc na novorozeně. Pokud je přenos dokázán, dává se novorozeněti lék. Dokazuje se klasicky pozorováním pupečníkové krve mikroskopem, ale to je snadné pouze, když je parazit přítomen ve velkém množství. Téma doktorátu jedné studentky z Bolívie v naší laboratoři bylo vyvinout a standardizovat metodu, kde parazit byl detekován i v minimálním množství metodou PCR.
Tady skromně zamlčuješ, že když jsi laboratoř a studenty vedl, je to zároveň i tvůj úspěch – a v Bolívii to pomáhá, jak jsi říkal.
Učit studenty, organizovat laboratoř a řídit jejich výzkumné práce bylo zajímavé, cítil jsem se užitečný. Posledních pět let jsem ale koordinoval všechny programy financované Belgií v Bolívii (celkem 12, od medicíny po sociologii a 4 studia Master). To jsem jezdil do Cochabamby častěji, ale na kratší dobu. Všeobecná řídící funkce se mi líbila už méně. Diskuse s tamějším rektorátem a vedením univerzity se točila víc kolem politických než akademických požadavků. Byl velký rozdíl mezi mladými, kteří se chtěli učit, a vedoucími volenými pracovníky, kteří hlavně chtěli být v hezkém světle tamní vedoucí strany (MAS).
Teď máš konečně více času na všechny koníčky. Už od mládí máš rád tanec, jak vím, ale chodíš taky cvičit, potápíš se. Tím největším koníčkem je ale sportovní létání. Jak ses k němu dostal?
Od dětství mě přitahovala letadla. Pamatuji, že mě rodiče zavedli na letecký den v Ruzyni, myslím tak v roce 1955. Pořád jsem potom maloval letadla. Ale konkrétně jsem začal v plachtařském klubu na univerzitě během doktorátu. Protože v okolí Bruselu větroně létat nesmí a krajina není nejvhodnější, náš klub byl až na letišti v Saint Hubert v Ardenách. Létal jsem na československém letounu L-13 Blaník. Byl zbrusu nový, klub ho právě koupil (1973-4). Byl to v té době asi nejlepší školní a akrobatický větroň. Po vojně jsem začal létat na motorových letadlech na letišti v Grimbergenu pár kilometrů od Bruselu. Tam létám dodnes, klub si ponechal jméno „Sabena Aeroclub“.
Co ti létání dává? Je to ještě znásobená svoboda, kterou jsi v Belgii našel? Možná se z výšky dá lépe najít i dnes tolik potřebný nadhled?
Těžko říct, je to všechno. Radost ovládat stroj v třech dimenzích. Mít nadhled nad krajinou. Vidět zemi jinak než z „přízemního“ pohledu. Belgie je velmi plochá, kromě z letadla pohled do krajiny shora není.
Žiješ už dlouho v zahraničí, ale s Prahou a Českou republikou jsi pořád spojený. Co bys nám všem přál do nového roku?
Mám ještě v Česku sestřenice a bratrance, jsem ve spojení s tehdejšími přáteli a některými spolužáky. Myslím, že přání do nového roku je stejné pro naprostou většinu lidí. Ať už se na ten Sars-Cov-2 adaptuje náš imunitní systém, aby přestalo omezování svobody cestování, kultury atd. Z mého pohledu biochemika myslím, že očkování by mělo být povinné a mělo by být adaptované na různé varianty, jako je to nakonec už desetiletí s očkováním proti chřipce.
Martina Fialková