Konec starého roku a leden roku nového je pro většinu z nás spojen s jakýmsi předělem. Pochopitelně je v nás zakořeněna odvěká „magie“ nejkratšího dne a nejdelší noci, násobená příslibem prodlužujícího se dne a zvolna se blížícího jara – nového života. Jinými slovy: „To nejhorší máme za sebou“. Míněno měřítkem našich dávných předků, pro které toto období znamenalo nedostatek světla a tepla, ale také potravy. Nás to již dnes – kromě toho denního světla – nikterak netrápí. Jídlo je na pultech našich obchodů dostupné celoročně v neuvěřitelné pestrosti, topení si obstaráme otočením kohoutku na radiátoru. Pouze se nám letos víc protočí panenky při pohledu na účet. I tak poděkujme našim předkům, že si tento luxus můžeme dopřávat. Stačí se podívat do jiných koutů světa, že…
Ona magie s příchodem nového roku pro nás tedy spíše znamená radost z nového. Tak něco jako nepopsaný list, první strana chystané knihy nebo netknutý špalek stojící před řezbářem: „Co letos vytvořím, podniknu, dokážu?“ Pro méně tvůrčí pak třeba úvodní titulky filmu uváděného v premiéře: „Co bude?“ „Čím se ten nový rok zapíše do mého života, do dějin světa?“
Psát o tom, že každý si dává se vstupem do nového, neposkvrněného roku nějaká předsevzetí, ať již hmotná – přestanu dělat to a ono, naopak budu dělat více tohoto, nebo nehmotná – nebudu se již tolik stresovat, budu veselý a příjemnější na lidi kolem sebe, je asi zbytečné. Navíc, jak jistě víme všichni, lehce a formálně stanovená předsevzetí k novému roku končí většinou stejně lehce – no nic, zkusím to příští rok, to již určitě vyjde.
Já se třeba (i když to není žádné předsevzetí) snažím dokončit vše pracovní i soukromé právě k počátku adventního času (vyjma každoročního psaní toho fejetonku) a s radostí stavím na stůl čistý a nepopsaný kalendář na rok nový (i když tam rovnou pár poznámek z toho starého musím tak či tak zanést). A jak uklízím věci loňské, rozjímám, co bylo a nebylo a těším se na to, co (možná) bude a nebude v roce novém.
Není jistě náhoda, že se ten zmíněný magický předěl dávných předků postupem času změnil v Advent, tedy „čas očekávání Jeho příchodu“, což pro věřící znamená čas poklidu, rozjímání a díků za dosavadní život. A jak vyplývá z mých řádek výše – i pro nevěřící je to období do jisté míry naplněné stejným.
Teď však již konec rozjímání. Vzhůru s optimismem a novými silami do roku nového, roku 2022. Ať nám přinese jen to dobré!
Ondřej Sedláček