Geniální architekt Jan Blažej Santini (1677–1723) za relativně krátký život zanechal na mapě památek Čech a Moravy ohromné množství stop. Stavbou, která jeho jméno spojila se světovým seznamem kulturního dědictví UNESCO, je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou. Řadu památek ze Santiniho tvůrčí dílny najdeme i v Praze. Současná výstava v Národním technickém muzeu připomíná nedávno uplynulých 300 let od jeho úmrtí. Vzdává hold obdivuhodné Santiniho invenci, která dokázala spojit baroko s gotikou a vytvořit zcela osobitý styl, který dodnes okouzluje návštěvníky z celého světa
Tak jako lze u některých skladeb poznat po prvních taktech, kdo je zkomponoval, podobně i při krátkém pohledu je možné uhodnout, že na té, které stavbě své doby se podílel právě tento architekt.
Jan Blažej Santini-Aichel se narodil do rodiny uznávaného českého kameníka italského původu a vyrostl v Praze na Starém Městě. Janův otec, Santin Aichel, se podílel na významných stavbách v Praze, a tak se Janovým kmotrem stal vynikající italský architekt Carlo Lurago, který zde tehdy působil. Jan se vyučil kameníkem ve staroměstském cechu, ale otcovu kamenickou dílnu převzít nemohl kvůli svému fyzickému postižení, s nímž se narodil, a které mu v mládí přinášelo často posměch. V otcově díle tedy pokračoval Janův mladší bratr František.
Model poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou.
Jan studoval i malířství u císařského a královského malíře, správce a inspektora obrazárny na Pražském hradě, Kristiána Schrödera. Ten, ačkoli sám nebyl tvůrčím umělcem, v malířství vyškolil také později veleúspěšného Petra Brandla. Jan Blažej byl tak jeho dalším geniálním žákem a později si vzal jeho dceru Veroniku Alžbětu. Malířství se však nakonec nevěnoval, ale začal se zajímat o architekturu. Do učení jej přijal významný architekt Jean Baptista Mathey, pro nějž pracoval Janův otec, a jehož stavby byly pro Jana Blažeje Santiniho zpočátku vzorem. Ten se však zajímal také o kabalu, posvátnou geometrii, symboliku čísel a esoteriku. Snad i proto dodnes jeho dílo vzbuzuje úžas a zájem o tajemné principy, na nichž vznikalo.
Od žáka k mistrovi
Výstava v Národním technickém muzeu se před návštěvníkem otvírá jako světlý a vzdušný prostor, v němž se může cítit podobně volně, jako při vstupu do některé ze Santiniho staveb. Čím tento efekt přívětivého, vzdušného a výsostně harmonického prostoru architekt dosahoval? Jaké postupy, techniky užíval, jaké myšlenky do svých staveb vkládal? To se snaží výstava přiblížit na množství přehledně zpracovaných obrazových panelů, které se tu střídají s modely Santiniho architektury, ale například také kopiemi sochařské výzdoby jeho přítele Ferdinanda Maxmiliana Brokoffa, kterému poskytl významný prostor na několika svých stavbách (např. Morzinský palác na Malé Straně). Prostor doplňuje symbolická šroubovice schodiště, která připomíná santiniovský styl.
V úvodu se výstava věnuje Santiniho kořenům, inspiraci a vzorům. Pochopitelně je nacházel nejprve v gotické Praze, která již tehdy přitahovala italské i další evropské architekty, stavitele a umělce. Mezi nimi Francouze Jeana Baptistu Matheye (Jízdárna na Pražském hradě, přestavba arcibiskupského paláce), který byl zaměstnavatelem Santiniho otce, a také Janovým pravděpodobným učitelem. Mohl jej zasvětit i do světa symbolických půdorysů a tvaroslovných experimentů, později pro Santiniho tak typických. Jan Blažej se však vypravil i na obvyklou tovaryšskou cestu, a to do Itálie. V Římě poznal architekturu „blázna“ Francesca Borrominiho, tehdy považovanou za radikální. Inspiroval se ale i architekturou francouzskou a vídeňskou, tou zejména při řešení budov paláců a zámků. Na tyto vzory ukazují fotografie či půdorysy některých Santiniho staveb – kaple sv. Anny v Panenských Břežanech nebo elegantní stavba zámku v Karlově Koruně. Na příkladu drobné stavby kaple Jména Panny Marie v Mladoticích pak výstava prezentuje Santiniho virtuozitu a uplatnění pro něj typické hry s půdorysem a klenbou ve tvaru hvězdy. Obojí se vyskytuje jak u jeho velkých staveb, ale dokázal je skvěle uplatnit i na malých plochách.
Harmonie kamene i tónů
Při procházení výstavou si návštěvník může uvědomit, jak vyrovnaně působí Santiniho stavby ze všech období jeho života. Obdivuhodná jistota, vyrovnanost stylu a harmonie vyzařují jak z jeho prvních samostatných (Zbraslavský klášter), tak i z těch vrcholných, kterými byly stavby kláštera v Plasích, kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory, chrámu ve Křtinách u Brna, cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou a dalších církevních i světských staveb. Zejména pak poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře – vrcholné dílo takzvané barokní gotiky, kterou de facto Santini stvořil. Zde, ale i na jiných místech, vyniká kromě využití symboliky, také jeho schopnost začlenění architektury do daného prostředí, do krajiny.
Santiniho umění ale spočívá i v mistrovském začlenění varhan či oltářů do církevních staveb. Na vzniku chrámové výzdoby se v některých případech i sám podílel jako malíř či sochař, dle jeho návrhů vznikaly i křtitelnice či kostelní lavice. Přestože dával přednost „čistým“ interiérům, bylo třeba se podřídit jejich využití – i zde však se vzácným vkusem a sjednoceným stylem. Charakteristická a dodnes vzorová jsou Santiniho šroubovitá schodiště, vzbuzující vrcholně estetický zážitek z architektury, podobně jako jeho hvězdicovité klenby a půdorysy.
Autoři výstavy charakterizují Santiniho jako akademického architekta. Neměl vzdělání stavitele, ale mohl se opřít o ty, kteří jej měli, a dokázali zhmotnit jeho výtvarnou vizi a geniální prostorové myšlení. Měl však zjevně obrovskou tvůrčí energii, protože v závěru života dokázal pracovat na osmi velkých stavbách v prostoru Čech a Moravy zároveň, cestovat mezi nimi a jejich stavbu dozorovat. Nikdy si nemohl stěžovat na nedostatek zakázek, i jeho společenská prestiž druhým sňatkem s Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic, z jihočeského šlechtického rodu, ještě stoupla. Zanechal po sobě na 80 pozoruhodných staveb na území západních, středních Čech, Vysočiny i Jižní Moravy. Tak i přes své tělesné postižení snad mohl být šťastným člověkem. Kráse jeho díla se obdivovali již současníci – a nepřestáváme se jí obdivovat ani po 300 letech.
Santini a svět jeho architektury (1723–2023) v Národním technickém muzeu trvá až do 5. 1. 2025. Výstavu doprovodí obsáhlá publikace se stejným názvem, kterou NTM vydá ve spolupráci s nakladatelstvím Karolinum v roce 2024.
Martina Fialková