Pavel Meszáros
V Radiocafé na Vinohradské třídě je jako doma, pracuje tu i odpočívá nad šálkem kávy, když přijede z rodného Ústí nad Labem, někdy i několikrát týdně, pokud tu zrovna nevystupuje jako jeden z protagonistů populární talk-show Hovory W.
Spolupracuje s Českým rozhlasem, ale má hlavně svoje nakladatelství, ve kterém už vyšla pěkná řádka knížek. Většinou rozhovorů nebo čtivých biografií známých a zajímavých osobností z umělecké branže. Namátkou Deset klobouků Jana Přeučila nebo A taky jsem vařila u Werichů. A úplně nově je tu titul S láskou a humorem, který nedávno vyšel ve spolupráci s Radioservisem.
Vydal jste titulů už mnohem víc. A jsou to rozhovory se zajímavými a známými osobnostmi, se kterými asi spolupracujete už delší dobu. Protože pokud chcete dělat knižní rozhovor, musíte se už asi přece jen více znát.
Vždycky je to otázka jakéhosi vzájemného naladění. Proto jsem moc rád, že si k rozhovorům mohu vybírat osobnosti, které jsou mi něčím blízké. Nemám nad sebou žádného šéfredaktora, který by mne vyslal pořídit rozhovor s někým, s nímž si v podstatě nemáte o čem povídat.
Tady musím souhlasit, takové rozhovory dělám nejraději i já.
Pokud jde o moji novou knížku rozhovorů, troufám si říct, že všechny osobnosti v ní obsažené mají co sdělit, a není toho málo. Když se s nimi sejdete třeba u té kávy při rozhovoru nebo při představení na jevišti, vždycky máte pocit obohacení. A pokaždémám radost z toho, když se stejným pocitem odchází z představení divák a po odložení knihy jej pocítí i čtenář.
Tak by to mělo být, když děláte práci tohoto druhu. Máme to vlastně podobné, i já vedu rozhovory jak naživo, na besedách, tak je zpracovávám pro tisk. Tak bychom společně mohli čtenářům objasnit, jak se liší rozhovor, který vedete s hostem na podiu od toho, který připravujete pro knihu. Jaký postup pro to máte vy?
Jsem znamením kozoroh. O kozorozích se říká, že mají smysl pro pořádek, rádi mají všechno pěkně pod kontrolou, připravené v bodech a „do pravého úhlu“. Já se samozřejmě na rozhovor připravím, ale už vím, že rozhovory typu: otázka číslo 1, 2, 3, já si odškrtnu odpovědi, většinou nefungují. Naopak jsem rád, když se povídání postupně rozvolní, naslouchám a vycítím, kam dialog směřuje, a pak jej rozvíjím. Často tak nakonec zjistím, že mám materiálu na půl knížky.
Někdy z něj musím udělat pět, šest stránek, ale čas od času ta knížka vznikne. Podobně vznikají a rozvíjejí se improvizované rozhovory s hosty na jevišti, ale tam na ně nejsem sám. Mám bezvadného parťáka v osobě Jiřího Wericha Petráška.
To je ale nezvyklý formát! Ve všech televizních pořadech tohoto typu je jeden moderátor a jeden host nebo i více hostů, ale vy jste dva na jednoho? Necítí se přitom host nekomfortně?
Zatím to vypadá, že je tomu právě naopak. Důkazem může být fakt, že řada hostů se nám sama nabízí, protože ví, že si skvěle popovídáme. A někteří při tom dokonce relaxují. Zářným příkladem je třeba Aleš Cibulka, který si u nás liboval: „Kluci, mně je tady s vámi dobře! Já tu nemusím koukat na čas, nemusím hosta usměrňovat, jen tak si s vámi povídám a relaxuju…“
Pavel Meszáros
Jak vlastně došlo k setkání s vaším parťákem Jiřím?
To už bude víc než deset let. Byl jsem od dětských let velký fanda na Osvobozené divadlo, obdivoval jsem, jak dělali divadlo pánové Voskovec a Werich. K tomu samozřejmě patřila i Ježkova muzika. Coby studenti na gymnáziu jsme dokonce s podobně „postiženým“ kamarádem ochotnicky hráli jejich forbíny a zpívali písničky.
Nicméně s Janem Werichem jsem se, bohužel, nikdy nepotkal. Až jsem byl, už jako nakladatel, pozván na velké setkání potomků slavných osobností, které v Praze pořádal nedávno zesnulý nestor českých knihkupců Vráťa Ebr. Bylo to v době, kdy média vypátrala a odtajnila Jiříka jako nemanželského Werichova syna, a on začal spolupracovat s Českým rozhlasem jako moderátor. Měl jsem najednou možnost setkatse s ním. Znal jsem už jeho glosy, jimiž na rozhlasové „Dvojce“ zpříjemňoval ráno posluchačům, a také jeho noční Mikrofóra, kam si zval zajímavé hosty. Takže jsme se opravdu potkali, dali jsme si jedno kafe, pak druhé, a takříkajíc si padli do oka. Měli jsme stejný cit pro recesi a humor, takže bylo jasné, že nezůstane pouze u jednoho nahodilého setkání.
Nejprve vznikla knížka jeho povídek s názvem Kapka do žil, kterou později ve studiu Českého rozhlasu načetl i jako audioknihu společně s Janem Přeučilem. No, a pak jsme v jedné jazzové kavárně v Ústí nad Labem, odkud pocházím a stále tam žiji, uspořádali malé předvánoční setkání s příznivci a přáteli, přizvali jsme ještě našeho přítele a skvělého pianistu Karla Štolbu, já jsem Jirku zpovídal a za Karlova doprovodu občas povídání proložil písničkou. A Jirka někdy před půlnocí u sklenky bílého vínka pronesl památnou větu: „Kluci, mě se to líbilo, pojďte s tím jezdit!“
Tím vznikl model, který praktikujeme dodnes, a jezdíme s ním už 10 let. Karel Štolba sedí u piana, my dva vedeme rozhovor s naším hostem. A název Hovory W vznikl jako jakási reminiscence na slavné televizní Hovory H Miroslava Horníčka, který svého času Janu Werichovi nahrazoval Jiřího Voskovce na prknech divadla ABC.
Pokud vím, vaší první domovskou scénou se stalo Divadlo Karla Hackerav Kobylisích. V současnosti už několik let pravidelně vystupujete v rozhlasové kavárně Radiocafé na Vinohradské třídě, přímo v budově Českého rozhlasu, s nímž spolupracujete. Kde jinde se ještě s vašimi Hovory W mohou diváci setkat?
V tom malém, krásném, téměř rodinném divadle v Kobylisích jsme se cítili moc dobře, ale přerušil nám to covid. Brzy poté jsem jako nakladatel navázal spolupráci s Českým rozhlasem a Radioservisem, a celkem přirozeně se součástí spolupráce staly i Hovory W, které od té doby pravidelně hostí rozhlasová kavárna Radiocafé, kam si deset měsíců v roce zveme své hosty. A velice rádi jsme vyhověli i nabídce z divadla Karla Hackera, abychom tam Hovory W obnovili. Kromě toho jsme opět začali s pořadem brázdit republiku, přičemž velká část našich představení byla a je určena seniorům.
Tuším, že někde tady byl položen základ projektu Podzim s láskou a humorem?
Ano, tak nějak. Ukázalo se, že jedním z našich věrných diváků byl člen představenstva jistého investičního fondu, který po republice buduje moderní resorty pro seniory se špičkovou sociální a zdravotní péčí, které poté sám provozuje. A tento subjekt se stal naším partnerem, poskytl nám podporu, abychom mohli Hovory W realizovat i na místech, kde by to bylo pro pořadatele třeba finančně příliš náročné.
Spolupráce se prohlubovala, až vznikl projekt, nazvaný symbolicky „Podzim s láskou a humorem“, jehož prostřednictvím přinášíme seniorům humor a dobrou pohodu, umožňujeme jim setkání s jejich uměleckými idoly, s nimiž by se třeba jinak už setkat nemohli, a hlavně jim přinášíme možnost vzájemného společenského kontaktu, který je přece tak důležitý pro všechny generace. Postupně se do projektu zapojili i další partneři, kteří navíc podporují i naše vydavatelské projekty.
To není samoúčelné, právě naopak. Od jisté doby totiž deset procent prodejní ceny z každého takového projektu směřuje na konto Nadačního fondu „Ježíškova vnoučata“, s nímž jsme letos uzavřeli smlouvu o partnerství, a já jsem proto nesmírně rád, že naše projekty i takto pomáhají potřebným. Koneckonců, beze zbytku to platí také o mé poslední knize rozhovorů S láskou a humorem.
Kniha obsahuje rozhovory s opravdu hvězdnými osobnostmi. Můžeme jmenovat a říct, o čem jste si s nimi povídal? Lze to nějak zevšeobecnit?
Všechno jsou to rozhovory s osobnostmi, které v roli hostů prošly našimi Hovory W. Za všechny budu jmenovat třeba skvělé herce Otakara Brouska, Jiřího Štěpničku, Jaroslava Satoranského, Jana Přeučila, Evu Hruškovou, Václava Vydru, nebo třeba věhlasného cimrmanologa Miloně Čepelku, zpěvačku Petru Černockou a řadu dalších.
Všem jsem položil stejné otázky, týkající se některých stěžejních oblastí života, včetně těch, které nebývají vždycky právě veselé. Přesto na ně mnozí odpovídali s nadhledem a humorem sobě vlastním, i když vzpomínají na ty nejtěžší chvíle v životě, na problematické rodinné vztahy či tragické životní události. Je to opravdu zajímavé čtení.
Jak zpracováváte rozhovory, nahráváte si je a přepisujete? Nebo využíváte už nějaký sofistikovaný počítačový program, který přepisuje za vás, nebo na to máte nějakého „otroka“, pomocníka, brigádníka? Ptám se tak schválně, protože já se zabývám tímtéž a myslím, že řada čtenářů možná netuší, jaká je vlastně technika zpracování takových knižních nebo novinových rozhovorů.
Rozhovory nepřepisuji, rozhovory píšu. Nikdy nejde o prostý přepis natočeného. To nefunguje, protože mluvený projev musíte přizpůsobit požadavkům na psaný text. Natočený materiál si poslechnu, na slova a emoce dané osoby se naladím a snažím se jej pak napsat tak, jak by to v rozhovoru sám vyjádřil. Snažím se přiblížit jeho myšlení, jeho výrazovým prostředkům.
A když mi pak daná osobnost po autorizaci s trochou nadsázky řekne: „Já vím, že jsem o tomhle tématu mluvil, ale tak, jak jste to napsal, to zní líp, než jsem to řekl!“, tak mě to potěší. Vím, že pak oba můžeme být s výsledkem spokojeni, a že čtenář bude z textu cítit to, co jsme do nich chtěli vložit – lásku a humor. Obojího přeji hojnost i čtenářům Listů Prahy 1.
Martina Fialková