Výstava Patrik Hábl (zdroj Dendrit, foto T. Tran)
Toskánský palác na Hradčanském náměstí, jedna z budov Ministerstva zahraničí ČR, se stal netradičně výstavním prostorem pro unikátní výtvarný dialog. Patrik Hábl, výrazná postava současné výtvarné scény, pod zdejší barokní klenbu připravil projekt s názvem Immortāles – Očima času.
Propojuje v něm dva rozsáhlé cykly portrétů – lidských tváří, jimž vtiskuje pomocí rozdílných technik zpracování punc nesmrtelnosti. Třetí součástí výstavy je část osobní sbírky z pozůstalosti Jana Masaryka, nedávno navrácené do Česka z Londýna, s níž oba Háblovy cykly korespondují.
Sám autor popisuje: „Výstava je hodně o paměti, sedimentech a vrstvách, ale především o čase. O tom, kdy se setkává přítomnost, minulost a možná něco, co ještě nás přesahuje – určité bezčasí.“ A přesně ten dojem získává návštěvník, hledící na rozměrnou plochu zaplněnou obrazy, které připomínají kopie nejrůznějších portrétů starých mistrů. Jimi také zpočátku jsou, ale po jejich vytvoření do nich Hábl znovu zasahuje nejrůznějšími postupy jako je polévání, přehýbání nebo skládání plátna či rozpouštění barev. Vznikají nečekané efekty v „těle obrazu“, který se stává novým uměleckým dílem. Autor se tématem lidské tváře zabývá nepřetržitě už od dob studií. Fascinuje ho její proměnlivost od kolébky do stáří.
Výstava Patrik Hábl (zdroj Dendrit, foto T. Tran)
Vystavené práce jsou jen částí Háblových portrétů, které v jeho ateliéru vznikají už přes 30 let. Jsou zde díla podle Rembrandta, Goyi, Franze van Halse, ale i Klimta, Picassa nebo Muncha. Iniciačním byl obraz Krista vytvořený podle známého obrazu El Greca v roce 1992, jeho první verze byla však již tehdy ukradena z výstavy. Na aktuální výstavě Hábl s kurátorkou Lucií Němečkovou vytvořili kompozici obrazů, které jsou ve vzájemné interakci. Portrétovaní se podle Hábla mohou navzájem pozorovat, ze století do století spolu hovořit.
Čas je pojem, který Hábla stále láká a fascinuje. Vyjádřením toho je i jednoduchá instalace obrazů, visících na poloprůsvitném černém textilním materiálu, nataženém přes lešení. Černou barvou vyvolává funerální dojem, přičemž lešení záměrně není zcela skryté. A obejdeme-li je na druhou stranu, můžeme na sebe nechat působit další sérii portrétů – tentokrát od počátku originálních a bez rámů. Jde o tváře více než stovky předčasně zemřelých. Umělců, vědců a dalších osobností, které měly ještě co říct světu a nebylo jim dáno své dílo dokončit. I k jejich ztvárnění Hábl přistupuje bez idealizace.
Všechny portréty jsou černobílé, na znamení bolestné ztráty. Vznikly přímo pro tuto výstavu jako součást autorova vizuálního dialogu s darovanou sbírkou z majetku Jana Masaryka. Jeho portrét je také jedním z cyklu. Jde o práce akrylovou černobílou technikou, kdy tvář opravdu připomíná vybledlou fotografii, někdy je i těžko rozpoznatelná. Impulzem vzniku prvních obrazů pro něj byla předčasná ztráta bratra, s níž cítil potřebu vypořádat se prací, „vymalovat se z ní“.
Egon Schiele akryl plátno (zdroj: Patrik Hábl, foto Jan Slavík)
Je zde opravdu patrná snaha zaznamenat a zadržet fyzicky již nepřítomné bytosti, hledící z blednoucích fotografií ze starých alb či náhrobků. Tváře tu nejsou portrétem v tradičním smyslu, ale jakousi vnitřní ozvěnou bytí, které v nás přetrvává. Výběr osobností, jejichž tváře autor takto umístil do „bezčasí“, obsáhne několik století – od portrétu W. A. Mozarta (1756–1791) přes Alexandra Sergejeviče Puškina (1799–1837), Jacka Londona (1876–1916) až k Fridě Kahlo (1907–1954), či Johnovi Lennonovi (1940–1980). Najdeme tu ale i hodně českých tváří, například Karla Čapka (1890–1938), Jaroslava Ježka (1906–1942) a zároveň i členy Masarykovy rodiny: portrét Herberta (1880–1915) i Jana Masaryka (1886–1948).
Mezi dějinami a přítomností
Poslední částí výstavy pak jsou umělecká díla právě z majetku Jana Masaryka, která se do České republiky dostala teprve nedávno z Londýna. Jsou darem rodiny Soukupových; Lumír Soukup byl jedním z osobních tajemníků Jana Masaryka a staral se po jeho smrti o pozůstalost z jeho londýnského bytu. Sbírka uměleckých děl reprezentovala Masarykovo pevné ukotvení v tehdejší první republice a v jejích idejích, pouto s domovem v londýnské emigraci a také rodinné vazby. Najdeme tu práce Mikoláše Alše, Oskara Kokoschky, vzácné grafiky Václava Hollara nebo cenné historické mapy. I tato část výstavy koresponduje s jejím tématem – nesmrtelností.
Immortāles – Očima času v Toskánském paláci, Hradčanské náměstí 182,
10.00–17.00, vstup zdarma, do 30. 11. 2025
Martina Fialková