Šárka Volemanová (foto Lenka Hatašová)
Možná jste už také ve vysílání Českého rozhlasu – Dvojky postřehli pořad s názvem Moci bez nemoci. Nebylo by divu, běží už čtvrtým rokem a získal si nejen velkou popularitu, ale i uznání laické i lékařské veřejnosti. Probírá totiž srozumitelnou formou nejrůznější diagnózy a novinkové postupy v jejich léčení, a to vždy s lékařem i vybraným pacientem.
Za jeho vznikem stojí moderátorka, ale take scénáristka, dramaturgyně a vystudovaná psycholožka Šárka Volemanová. Na základě pořadu nedávno vyšla i kniha a jeho jednotlivé díly najdete i v delší, podcastové verzi na webu Dvojky i na Spotify. Šárka Volemanová se netají tím, že impulzem ke vzniku pořadu byla osobní zkušenost se závažným onemocněním jejího manžela a táty dnes už 15letého syna Pepína, s nímž po manželově smrti zůstala sama. Šárku Volemanovou ale znají posluchači už dlouho, například dříve z pořadu Mikroforum či Dva na jednoho. Proto se ptám:
Jste známý hlas v Českém rozhlase. Jak dlouho tu pracujete a co vás na rozhlase baví?
Nejsem člověk, který příliš počítá léta, ale tím ukazatelem je moje vysílání s Jirkou Holoubkem. Moderujeme spolu každé všední dopoledne pořad Dva na Dvojce a zrovna nedávno jsme si říkali, že spolu „kroutíme“ už šestou sezonu. Ale původně, už v osmnácti, jsem začínala v Pardubickém rádiu. Takže rozhlasová láska byla moje první láska, než jsem přišla na televizní obrazovky – a pak zase zpět zpátky do Českého rozhlasu. A baví mě to proto, že tu potkávám kolegy, kteří moc hezky pracují s českým jazykem, to je pro mě velmi důležité. Dokonce čím jsem starší, tak tím důležitější. Zároveň pro nás autory nebo moderátory nabízí rozhlas poměrně velký prostor. Máme možnost zpracovávat témata do hloubky, a to vše mě motivuje.
Český rozhlas je spolu s Českou televizí možná jeden z posledních mohykánů, kteří na kvalitu mluveného slova opravdu dbají. A mediálně známí lidé, jako jste vy, by asi pak měli být posly té dobré češtiny i jinde.
Snažím se tu hezkou češtinu používat i v civilním životě. Učila jsem svého času žurnalistiku i na univerzitě, a snažila se ji předávat i studentům a všude, kde to jde, ale nechci to nikdy lidem jakkoli „tlačit“. Velmi potěšující bonus je, že hezkou češtinu a komunikační dovednosti má i můj syn, který to tak od malička slýchá u nás doma.
Vaším velkým osobním tématem v rozhlase je zdraví a v této problematice se pohybujete velice zdatně. Jak dlouho se jí už věnujete?
V mém životě se prolínají nemoci a zdraví a naděje na život mnoho let. Měla jsem hodně nemocné oba rodiče, takže už brzy jsem přišla na to, jaké limity přináší zdraví, když ho člověk nemá a touží přitom žít kvalitní život. A velkou dominantou bylo onkologické onemocnění mého muže. Ale medicína jako taková mě fascinovala možná už na základě té zkušenosti s rodiči, takže jsem jako hlavní dramaturg České televize mimo jiné dramaturgovala velký zdravotnický pořad, který se jmenoval DoktorKa. ČT tehdy koupila licenci na americký pořad DoctorOZ, což byla talkshow věnovaná medicínským disciplínám. A my jsme ho převlékli do českého kabátu. Také jsem pro televizi Nova jako kreativní producent udělala pořad, který se věnoval estetické a plastické chirurgii.
Pak ale přišla závažná nemoc přímo k vám domů. Co následovalo?
Sama jsem zjistila, jak moc je těžké se zorientovat v momentě, kdy nejbližší člověk onemocní, a najít správnou cestu k léčení. A taky, jak moc důležité je přijít včas, protože to je jízdenka k tomu, aby to celé dobře dopadlo. Můj muž měl velmi minoritní onkologickou diagnózu, takže cest nebylo mnoho. Tehdy jsem pochopila, že potřebuje klinického onkologa, to znamená někoho, kdo studuje novinky v medicíně a je součástí těch celosvětových řetězců lékařů, kteří se podílejí na vývoji a testování nových léků.
Podařilo se vám ho najít? Co jste pro to dělala?
Asi na tři roky jsem opustila média a šla jsem pracovat do Institutu onkologie a rehabilitace k panu primáři Vydrovi, což je právě klinický onkolog. Shodou okolností tam právě vypsali výběrové řízení na tiskového mluvčího a šéfa PR a marketingu. To jsem vyhrála a řízením osudu jsem tam mohla být. Díky tomu jsem měla možnost vidět, jak to vypadá, když se vyvíjejí nové léky, jak se testují, a také jaké to je, když skvělý lékař přistupuje ke svým pacientům. Když je mu partnerem nejen v léčení, ale i v komunikaci.
Myslím, že právě ten přístup lékaře je stěžejní a je mu stále dáváno málo prostoru. Lékaři na komunikaci s pacienty často buď nemají čas anebo ji moc neovládají. A přitom pro pacienta na druhé straně je ta správná komunikace tak zásadní.
Je to důležité, protože když pacient lékaři rozumí a zároveň dostává naději, je to velký bonus pro psychiku a i tělo pak lépe reaguje na léčbu. A to vše jsem díky panu primáři Vydrovi měla možnost zjistit. V momentě, kdy už ostatní lékaři Pepínovi nedávali příliš šanci, tak on mu dal ještě několik let života.
Jak jste se tedy s manželovou smrtí vypořádala? Dnes to vypadá, že prací?
Prošla jsem i sama určitou terapií, která mi pomohla to zvládnout. A je to tak, že i tou prací, která mi dává smysl a posluchačům nebo čtenářům naději. Týden co týden přinášíme nový díl Moci bez nemoci, v něm jednu diagnózu a k ní novinku v medicíně, která se tohoto ocemocnění týká, a tak zároveň přináší i naději na život. Je to buď novinka v léčbě nebo ve vyšetřovacích možnostech, kterou objasní příslušný specialista, a pak hovoří i pacient, který tu novinku zkouší nebo zkoušel a má s ní zkušenost. Věnujeme se tam i multidisciplinárním lékařským oborům.
Samotnou mě překvapila ta pestrost témát, kterými se váš pořad už zabýval. Od dětských onemocnění přes duševní choroby až po nové ortopedické techniky. Máme podle vás dostatek schopných lékařů, kteří tyto novinky studují a snaží se je zavádět do medicínské praxe?
Myslím si, že u nás v České republice máme bezpočet lékařů, kteří se pohybují v těch klinických studiích a testují novinky. A tady důležitá vsuvka: V pořadu Moci bez nemoci i v mé knížce se nikdy nezabýváme takovými studiemi nebo léky, které možná, když se to povede, budou dostupné někdy za tři, čtyři roky. Jsou to všechno novinky, které jsou dostupné už teď a tady. Takže ta naděje, kterou lidem dáváme, není lichá.
Váš pořad se za tu dobu zabýval množstvím nejrůznějších problémů, do knihy by se vše nemohlo vejít. Jaký klíč jste pro ni volila?
Do knížky jsem vybrala 25 nejčastějších diagnóz. Snažila jsem se vybírat tak, aby to bylo pro většinové čtenáře. A jako velký bonus je na konci každé kapitoly QR kód, který když naskenujete, dovede vás přímo na webové stránky, kde tu novinkovou možnost léčby najdete.
Napadá mě, zda čtenáři z menších městeček a venkova nemůžou namítnout, že tyto novinky jsou dostupné jenom v Praze nebo krajských městech?
I mimo Prahu jsou lékaři, kteří se o moderní medicínu velmi aktivně zajímají. A nebo vás k té fundované pomoci do Prahy dovedou. A i o tom moje knížka je, o těch cestách, jak pomoc najít. Navíc plánujeme s mojí knížkou na příští rok i několik výjezdů po České republice, kde bychom si s lidmi a s lékaři povídali o prevenci a novinkách v medicíně.
Šíře všech oborů, o jejichž novinkách v pořadu informujete, je obrovská. Když máte co týden vést fundovaný rozhovor s jiným lékařem i pacientem, musíte tím vším proniknout.
A protože jde o novinky, není o nich mnoho informací k dohledání. To je věc, kterou jsem na začátku úplně nedomyslela, nicméně mě to baví. Takže povětšinou čtu odborné texty nebo výtažky z těch klinických studií a snažím se je pochopit, abych to pak v pořadu mohla převést do srozumitelné řeči pro posluchače. Pak píšu scénář a pošlu ho danému lékaři. Pokud on odsouhlasí, můžeme začít natáčet. Vhodného pacienta, který bude na té druhé straně, doporučí lékař.
Ano, strávím nad tím hodně času, a není to moje jediná aktivita. Ale mám naštěstí skvělou produkční podporu Andreu Lomozovou, která mi pomáhá v té praktické části, s podklady a termíny.
Nehrozí při tom tempu vyhoření? Neláká vás to občas přece jen někam jinam?
Může se to samozřejmě stát. I proto jsem začala ještě studovat. Původně jsem totiž studovala psychologii, takže si navíc dělám ještě terapeutický výcvik. Když to dobře dopadne, chtěla bych si otevřít terapeutickou praxi a kombinovat to se světem médií.
Na základě vlastního příběhu jsem si uvědomila a v Moci bez nemoci potvrdila, že v momentě, kdy nám v rodině někdo onemocní, snažíme se pomáhat jemu a mnohdy úplně zapomínáme sami na sebe. A ono nás to často doběhne, což se stalo i mně. To byl pro mě moment, kdy jsem si řekla, že je třeba ošetřit i sebe sama.
Velkým oddechem jsou pro mě Dva na Dvojce, kde řešíme témata, která nejsou tak těžká. Začala jsem hrát úplně amatérsky tenis, při kterém vypnu hlavu. A nedávno jsem začala chodit k mé skvělé kolegyni Jitce Asterové na individuální hodiny jógy.
Ale já Moci bez nemoci nevnímám jako pořad, který by měl být zatěžkávající, vzhledem k tomu, že přináší naději. My vlastně točíme o příbězích s dobrým koncem.
Martina Fialková