foto Martina Fialková
Chtěla jsem zpívat, nikoli mlčet. Ve výroku Soni Červené (1925–2023), mimořádné osobnosti české i světové opery a divadla, je obsaženo mnohé. Nejen její celoživotní touha stát na podiu, ale i úděl mnohaletého života v emigraci, odkud se nakonec po roce 1989 vrátila domů. Až do té doby jsme o ní téměř neslyšeli, ačkoli jí aplaudovaly tisíce diváků nejvýznačnějších evropských i amerických operních scén od Berlína přes milánskou La Scalu po San Francisco.
Soňa Červená se podobností životního příběhu velké operní divy, které se dostává uznání ve světě, zatímco nemůže vystupovat ve vlasti, zařazuje k oběma legendám české opery, Jarmile Novotné i Emě Destinnové. Své vzpomínky shrnula do knih Stýskání zakázáno a Kousek mého divadelního děje-spisu. Ač se k ní rodná zem dlouhé roky chovala macešsky, na Československo nikdy nezanevřela. Po změně režimu a ukončení pěvecké kariéry pak doma ještě stihla obohatit divadelní scénu mnoha nezapomenutelnými výkony ve významných divadelních projektech. Věnovala se i melodramatu a svému oblíbenému šansonu. Stala se respektovanou a obdivovanou pro svůj šarm, profesionalitu a nadhled.
foto Martina Fialková
Káča nebo Carmen?
Nápaditě koncipovaná výstava v Českém muzeu hudby mapuje rodinné prostředí, z nějž Soňa Červená vzešla – připomíná elegantní matku Žofii, která neváhala závodit v autě ve slavném závodě Zbraslav – Jíloviště, otce – kabaretiéra, spisovatele a humoristu Jiřího Červeného, zakladatele slavného kabaretu Červená sedma, i dědečka, známého výrobce zejména žesťových hudebních nástrojů v Hradci Králové. Zde se Soňa Červená narodila a je dnes i pohřbena. Touha hrát a zpívat mladou dívku dovedla nejprve do Osvobozeného divadla – výstava připomíná její roli Káči, jíž na sebe upozornila ve slavném muzikálu Divotvorný hrnec, hrála i ve filmu Poslední mohykán. Následné rozhodnutí věnovat se opeře ji nasměrovalo k dalšímu studiu zpěvu. V Praze pro ni příležitost nebyla, první operní role a zkušenosti získala v Brně. Odtud už vedla cesta do světa, nejprve do východního Berlína. Fenomenální ztvárnění Bizetovy Carmen Soně Červené přineslo řadu pozvání na západní scény. V poslední chvíli před úplným uzavřením se jí podařil odchod do Západního Berlína, na svobodu. Odtud pak vyjížděla dále do světa.. Mapuje rodinné prostředí, z nějž Soňa Červená vzešla – připomíná elegantní matku Žofii, která neváhala závodit v autě ve slavném závodě Zbraslav – Jíloviště, otce – kabaretiéra, spisovatele a humoristu Jiřího Červeného, zakladatele slavného kabaretu Červená sedma, i dědečka, známého výrobce zejména žesťových hudebních nástrojů v Hradci Králové. Zde se Soňa Červená narodila a je dnes i pohřbena. Touha hrát a zpívat mladou dívku dovedla nejprve do Osvobozeného divadla – výstava připomíná její roli Káči, jíž na sebe upozornila ve slavném muzikálu Divotvorný hrnec, hrála i ve filmu Poslední mohykán. Následné rozhodnutí věnovat se opeře ji nasměrovalo k dalšímu studiu zpěvu. V Praze pro ni příležitost nebyla, první operní role a zkušenosti získala v Brně. Odtud už vedla cesta do světa, nejprve do východního Berlína. Fenomenální ztvárnění Bizetovy Carmen Soně Červené přineslo řadu pozvání na západní scény. V poslední chvíli před úplným uzavřením se jí podařil odchod do Západního Berlína, na svobodu. Odtud pak vyjížděla dále do světa.
Noblesa a elegance
Její zářivou kariéru na výstavě připomínají nejen divadelní kostýmy či šperky, vydané gramodesky, programy představení i jejich archivní záznamy. Jsou tu i osobní předměty – rukavice či zavazadla, symbolizující život umělkyně na cestách. Výstava dokumentuje i spolupráci se světovými režiséry, když se v pozdějších letech opět navrací k divadelní práci – zejména s Robertem Wilsonem, její působení v oblasti melodramatu i další role. Přibližuje i řadu ocenění, které se umělkyni dostalo. Spolu s fotografiemi či videoukázkami Soni Červené v různých divadelních či společenských róbách na výstavě můžeme vidět tytéž šaty v originále. Řada z nich pochází z atelieru naší přední návrhářky Liběny Rochové. Jsou tu však i umělkyní milované šaty „Harapesky“, dárek od Vlastimila Harapese, ve kterých s ním vystupovala v šansonovém představení. Koncepce výstavy potvrzuje noblesu, která působila na každého, kdo se se Soňou Červenou a jejím uměním setkal. Je zdařilým holdem velké dámě, operní divě, na kterou nelze zapomenout.
Národní muzeum – České muzeum hudby, Karmelitská 2, do 9. 4. 2026
Martina Fialková