Naděžda Hávová
Nadin příjemnýhlas můžete slýchat hned na několika stanicích Českého rozhlasu. Proplouvá jimi po rozhlasových vlnách zcela přirozeně a s obdivuhodným rozhledem už pěknou řadu let. Vlny rozhlasové – i ty na řece Vltavě v Praze, nahradily vlny a vlnky řeky Otavy, u které se v Písku narodila.
V roce1994, hned po maturitě na tamním gymnáziu, ale už byla v Praze, a jako mladičká studentka bydlela rok či dva v našem rodinném domě v podnájmu. S mým tehdy malým synkem Jindrou si z patra do přízemí z okna posílali psaníčka na provázku. Já sama jsem se tehdy ještě v žurnalistice nepohybovala a dokonce jsem od těch dob i zapomněla, co tahle usměvavá studentka Naďa tenkrát v Praze studovala. Až o dost později jsem její hlas a jméno s překvapením zaregistrovala v rozhlasovém vysílání. Český rozhlas jako médium zásadní pro naši společnost mě vždy přitahoval, a tak jsem měla velkou radost i z osobního – a už i kolegiálního dialogu, ke kterému došlo až po mnoha letech. Naděždy, nyní maminky dvou gymnazistů a ostřílené kolegyně se ptám až dnes:
Poslouchají vásještě synové? A nejenom v rádiu?
No právě, že už mě neposlouchají ani v rádiu, ani doma (směje se). Tady už jsem svoje publikum asi ztratila, ale doufám, že jsem je snad nějak „odvedla“ do života.
Když jste u nástehdy po maturitě bydlela, co jste studovala, žurnalistiku?
Ne, studovala jsem Vyšší odbornou školu publicistiky, ale už během školy jsem pracovala na Frekvenci 1, kam mě zlanařila tehdejší šéfredaktorka Hanka Andělová, která později dělala dramaturgyni Václavu Moravcovi v Otázkách VM. A to jsem byla studentka, takže jsem si tam chodila přivydělávat čtením zpráv. Navečer, ve všední dny a o víkendech.
To asi byladocela naostro výborná praxe?
To ano. A potom mi jednou Jana Klusáková, významná novinářka, publicistka a vynikající překladatelka, shodou okolností taky z Písku, řekla: Měla by sis zkusit i něco jiného, pojď na konkurz na Radiožurnál! A tak jsem se dostala do zpravodajské směny.
V životopise nawebu Českého rozhlasu ale uvádíte i zprávy o počasí. To jsem váš hlas v rádiu asi zaregistrovala poprvé – a vždy jsem se v duchu usmála. („To je ta Naďa od nás”.) Zkusila jste z té rozhlasové žurnalistiky opravdu ode všeho něco, zdá se.
Počasí jsem na Radiožurnálu hlásila několik let po ránu, ale to je asi ta nejmenší kapitola mého profesního života. Také jsem třeba s Vláďou Krocem několik let dělala publicistický pořad Dva na jednoho, což bylo interview dvou moderátorů a jednoho hosta. A mezi tím začala fungovat první zpravodajská televize Z1, tak jsem v ní moderovala různé typy interview a debat. Z1 pak ale skončila, ale já jsem pořád stabilně pracovala pro Český rozhlas, kde jsem proplouvala napříč stanicemi. Aktuálně jsem pořád jak na Vltavě, tak na Plusu, tak na Radiožurnálu. Ta práce je tu opravdu pestrá a mám ji moc ráda.
S takovými zkušenostmi jste s televizí nikdy nekoketovala?
I s tou jsem pravidelně spolupracovala, dělala jsem jsem self-promotion v oddělení a načítala na ČT1 třeba …. Dnes večer uvidíte na České televizi Jessicu Fletcherovou… ale to byly takové legrácky.
Takže jste především pořád věrná Českému rozhlasu? Takových redaktorů či moderátorů ale není mnoho, kteří by se objevovali na tolika stanicích. Jak se vám to poštěstilo?
Je to možná i díky tomu všestranému záběru, a na druhou stranu díky skvělým šéfredaktorům. Vltava má bezvadnou šéfredaktorku Jarku Haladovou, Plus má vynikajícího Josefa Pazderku, kterého si moc vážím, Radiožurnál nesmírně kreativního a chápajícího Ondřeje Suchana, takže i díky nim můžu dělat to, co mě baví na jejich stanicích. Ale mojí mateřskou stanicí je aktuálně Vltava, a na ní hlavně pořad Ranní Mozaika. Přehled nejrůznějších kulturních aktualit, které se ten den nebo v blízké době udějí.
Psanou, klasickou žurnalistiku do nějakého tištěného média jste si nevyzkoušela?
Nikdy, moje doména je to audio a je to moje láska. Všechno, co udělám, je v daný moment kouzlo toho jediného okamžiku. Netlačím žádnou práci před sebou. Všechny rozhovory, které vedu, nemusím posílat k autorizaci. To, co host řekne, je autorizované.
To je přesně to, na co jsem se chtěla zeptat. Mohla byste čtenářům vysvětlit rozdíl mezi klasickou žurnalistikou do tištěných médií a tou rozhlasovou? Hodně lidí si to možná nedovede představit.
Tyhle dva typy novinařiny mají společné to, že se na hosta musíte bezpodmínečně připravit. Kdo se nepřipraví, čtenář i posluchač pozná, že novinář něco ošidil. Příprava je klíčová u obou. Já musím umět výtečně reagovat, někdy i improvizovat, což ale i vy, jako psaví novináři, musíte umět. A klíčem ke všemu je dobře poslouchat hosta. Vždycky se stane, že se interview stočí malinko jinam, než jste si původně plánovali. A pak je to na vás, co s tím uděláte. Nemusím ale dávat autorizovat, v Českém rozhlase se nic nedělá tak, že by se rozhovor natočil a potom přestříhal, jak se to komu hodí. Samozřejmě můžete vystříhat drobnosti typu zakašlání, zabreptání, nebo když host požádá, když se pořad předtáčí, aby se vystřihla nějaká nepřesnost. Ale co host řekne, tak to platí. Na rozdíl od vás, novinářů, tam je to samozřejmě trošku složitější, pokud si respondent vyžádá autorizaci.
Ano, to samozřejmě udělám i s vámi. Tištěný rozhovor by myslím měl vypadat maličko jinak, měl by respektovat víc tu spisovnější češtinu než hovorovou, někdy se může trochu chronologicky přeskládat, aby byl logičtěji strukturovaný, než když si s daným člověkem předtím povídám. Ale také mu nemohu nic vkládat do úst, co neřekl. Na druhou stranu se stane, že respondent při autorizaci část textu vyškrtne, nechce ji tam. Nebo nějak svá původní slova, s kterými já pracuji, ještě přeformuluje, a to musím respektovat. Ale příprava být musí v každém případě. Děláte si nějaký scénář například?
Mám body a mám i představu, kudy bych to chtěla vést. Třeba na Českém rozhlase Plus moderuji půlhodinové interview Hovory. Mám to štěstí, že mám i skvělou dramaturgyni, která mi vychází vstříc. A snažím se tipovat si takové hosty, kteří nejsou jen jednoplánoví, kteří mají víc poloh, třeba i profesních nebo osobnostních. Je to pak pestřejší jak pro mě, novinářku i pro posluchače. To znamená, když si pozvu, a teď dám příklad, železničářku – strojvedoucí Alexandru Horkou, tak mi do karet hraje to, že je to mladá holka, že výborně fotí, protože udělala grafickou školu, a osud ji přes různé peripetie zavedl až k železnici. Teď jezdí jako strojvedoucí a snaží se navíc jezdit hlavně na strojích staršího typu. Na všech těch lokomotivách typu Bardotka, Hurvínek a podobně. Takže tam je opravdu hodně témat, která s ní můžete probrat, až po nějaké vnitřní motivy k tomu, proč zrovna toto dělá.
Taky jsem si všimla, že dobře ovládáte disciplínu komunikace se dvěma hosty, moderování dvojnásobného rozhovoru. To jde i v psaném rozhovoru, ale je s tím dost práce to dobře vystavět.
Ale zase musím říct, že pokud se novinář naučí dobře poslouchat, tak mít dva hosty je mnohem jednodušší. A je to pro mě větší radost, je to zábavnější, protože je necháváte na sebe navzájem reagovat. Oni se třeba doplňují, takže já jsem někdy spíš ten pozorovatel. Klíčem k tomu ale je, aby člověk nepolevil a najednou nepoložil otázku, na kterou právě host odpověděl. Musíte mít pozornost neustále napřenou.
Roli hraje taky improvizace. Ale i to, že někteří hosté jsou třeba nemluvní, nebo naopak náročnější komunikačně. Takový host vás v hovoru odvede někam, odkud je potom těžké ho vracet zpátky, nebo to musíte zkrátka posunout nějak jinak. Stalo se vám někdy, že jste si v živém vysílání nevěděla úplně rady?
To se mi asi nestalo. Já si myslím, že z každé situace člověk může vybruslit. A samozřejmě poznáte, když novinář není připravený, anebo už je úplně v koncích, protože respondent buď nemá náladu, nebo už jste probrali úplně všechno. Nemluvní hosté jsou opravdu složitější (směje se). A otázky typu: Co vám teď leží na nočním stolku? Co právě teď chystáte? myslím opravdu svědčí o tom, že rozhovor se vyčerpal a je nejvyšší čas ho ukončit.
Docela náročná příprava musí být asi na nedělní pořad Vertikála, na vaši doménu na ČRO Plus. Jeho témata jsou „věci mezi nebem a zemí”, jak zní upoutávka. Můžete ho víc přiblížit?
Jsem věřící, praktikující římská katolička, takže náboženská tematika je mi blízká. Pořad Vertikála, myslím, moderuju možná i víc než 15 let. Možná se ještě ani nejmenoval Vertikála, a stále se nevyčerpal. I když by se mohlo říct, že liturgický rok má svoje pravidla a neustále se v cyklech opakuje, tak život různých církví a různých náboženství je tak bohatý, že Vertikála nikdy nemá nouzi o nová témata a nové pohledy na věc. A ukazuje se, že to je pořad zdaleka nejen pro věřící, ale i pro lidi, kteří jsou otevřeni k zamyšlení a víře jako takové, aniž by se k nějaké církvi hlásili. Ten pořad je, řekla bych, tak pestrý a jde i názorově do hloubky, že posluchač si může i jeho prostřednictvím – aspoň v to doufám – vytvořit vlastní obrázek toho, jak to ve světě víry (jakéhokoli vyznání, pozn. MF) chodí.
To jsem právě i já, ten typ posluchače. A moc se mi vždy líbí, že tam s hosty skvěle propojujete všechny tyto světy a dokážete je svést dohromady. Že se v tom všem orientujete. Můžete dát čtenářům, kteří pořad neslyšeli, nějaký konkrétní příklad?
Ve Vertikále se snažíme přinášet jak témata nadčasová, tak zároveň akcentujeme i ta aktuální. To znamená, pokud se něco děje v zemích arabského světa, na Blízkém východě i v tuzemském křesťanském prostředí. Sledujeme samozřejmě i věci, které jsou méně příjemné, jako třeba kauzy, které se týkají hospodaření církví, dění na katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. A pak jsou ty v dlouhodobějším horizontu. Rozjeli jsme nedávno miniseriál o tibetském duchovním vůdci dalajlámovi. Snažíme se přiblížit i to, jak to bude vypadat až dalajláma odejde, a kdo bude dalším lámou...
Z toho, co jsem slyšela, simyslím, že ve Vertikále jste asi možná nejvíc „doma” a za ty roky jejího každotýdenního vysílání se ve spektru duchovně-společenských témat orientujete opravdu do hloubky. A přitom ta šíře všeho, co děláte, nutně vede k zamyšlení – aspoň já to tak občas mám – že i když se novinář dobře připraví, když má před sebou nějakého špičkového odborníka na danou oblast, že sám o sobě začne pochybovat, že klouže po povrchu.
Myslím, že předpoklad k tomu být dobrým novinářem, novinářkou, je hlavně to, že jste zvědaví a věci neošidíte. Já nemusím vědět to, co ví ten špičkový biolog, matematik, teolog, kterého mám před sebou, a přesto se ho můžu na jeho profesi a na jeho práci ptát. Ale musím se ptát tak, aby tomu rozuměl běžný posluchač. Ale co je to běžný posluchač? Každá stanice Českého rozhlasu má svého běžného posluchače, každý ladí něco jiného. A musím se ptát tak, abych já věděla, na co se ptám. Není nic horšího, než když se vás respondent zeptá: jak jste to paní redaktorko myslela? To je průšvih, samozřejmě. Takže neříkám ptát se primitivně – otázka by měla být taky sofistikovaná, když očekáváte sofistikovanou odpověď, ale na druhou stranu nestydět se na věci doptat. Jestliže já neporozumím úplně odpovědi, tak tomu neporozumí ani posluchač.
Když se vracíte do rodného Písku, vyžíváte se tam i kulturně nebo profesně, třeba jako moderátorka, což tady v Praze děláte i mimo rozhlas?
Když přijedu do Písku, je to vždy s velkou láskou. Sleduju hlavně tamní kulturní dění. Nikdy nevynechám, pokud je tam nějaký hudební festival, teď v září třeba Cool v Plotě. Ale držím si odstup od novinařiny a takto vůbec v Písku nevystupuju. Mají tam své regionální novináře, a do toho já jim nesahám. Teď se v říjnu chystám do písecké městské knihovny, kde se po dlouhých letech setkám s Vaškem Moravcem. Jedeme tam na pozvání ředitelky Štěpánky Čináklové pro zájemce povídat o veřejnoprávních médiích. Budeme tam oba v roli hostů, ale možná budeme mít otázky i navzájem na sebe. Uvidím se s ním po delší době, známe se určitě přes 30 let, z Frekvence 1, kde jsme oba působili ještě v těch dřevních dobách.
Za mikrofonem Českého rozhlasu sedím skoro třicet let a vím, že tohle veřejnoprávní médium má smysl právě proto, že nemusí nikomu dělat reklamu, nikomu podlézat a nikoho poslouchat – kromě posluchačů. A byla by škoda zjistit, jak moc nám chybí, až bude pozdě a místo něj zůstane jen další stanice, která přesně ví, co se vám má líbit.
Martina Fialková