Vojtěch Pavelčík
Fotograf na volné noze, který mimo jiné pracuje i na výzkumném projektu týkajícím se povltavské krajiny. Ale také se věnuje práci s dětmi, dílničkám a kroužkům, kde se předškolní děti učí zacházet s nářadím.
Posledních 10 let však strávil hodně času nad přípravou unikátní publikace Výlet k Vltavě do Svatojanských proudů, která nedávno vyšla. Zmapoval v ní z nejrůznějších úhlů historii kdysi slavných, dnes již neexistujících Svatojánských proudů. Romantické a nebezpečné peřeje v hlubokém, skalnatém údolí mezi Štěchovicemi a Slapy se dodnes objevují na fotografiích, ve filmech, inspirovaly hudební skladatele, malíře i spisovatele. Dodnes nevymizely z naší historické paměti, a tato mimořádně zpracovaná kniha ji pomůže znovu oživit.
Svatojanské proudy
Jejího autora se tedy ptám, jak vznikala a co vše v ní najdeme.
Staré fotky Vltavy a další dokumenty na to téma sbírám už dvacet let. Asi tak před deseti lety jsem začal uvažovat, že by bylo pěkné udělat z toho knížku. Pokračoval jsem ve shromažďování materiálů a asi před dvěma lety jsem se dal do intenzivní práce. Taky mne k tomu vedla dvě kulatá výročí, v loňském a letošním roce. Svatojánské proudy totiž zanikly nadvakrát, hlavní část s napuštěním Štěchovické přehrady v roce 1943, a symbolický začátek Proudů pak s napuštěním Slapské přehrady 1954.
Musíte mít k těm místům osobní vztah, jaký?
Máme tam chatu, postavili ji už babička s dědou, ale až po vzniku Slapské přehrady. Tehdy mne to ještě nezajímalo, chodili jsme se koupat do přehrady, a to mi stačilo. Ani oni Svatojánské proudy už nepamatovali, přišli do Prahy až později z Moravy. Ale čím jsem byl starší, tím víc mne začaly zajímat i tyto věci. V té lokalitě se totiž snoubí hned několik oborů – splavňování Vltavy, historická plavba po řece, tramping, turistika, stavba přehrad. Takže to celé můžete pojmout ze všech těchto úhlů a všude se dozvíte něco nového.
Svatojanské proudy
Vezměme to od začátku, kdy byla Vltava hlavně dopravní tepnou. Jak to tu vypadalo?
Hluboké lesy, skály, na řece divoké peřeje (neboli proudy) se slapy (místy, kde voda naráží na kameny a přetéká je). Vltavští plavci se tu plavili od středověku, ten úsek byl odedávna znám svou nebezpečností. Nejdříve se po Vltavě vozila z Rakouska do Čech sůl. Přes Šumavu po lesních stezkách do Budějovic a odtud po řece do Prahy a po celém království. Takto se dopravovalo i dřevo nebo kámen – celé pražské nábřeží je postavené z povltavských kamenolomů.
V době neexistence větších silnic a železnice byla Vltava od jihu k severu nejlepší spojnicí a dopravní cestou pro těžké náklady, ale Svatojánské proudy byly vždy překážkou. Pro fungování státu byla Vltava zásadní, zatímco dnes ji vnímáme spíš jako řeku k rekreaci. Po staletí proto byla snaha Vltavu splavnit.
A název peřejí, jak ten vznikl? Původně se jim možná říkalo jinak?
Úplně původně to asi byly jen „Proudy“ nebo „Štěchovické proudy“, přičemž dnes má už i samotné slovo proudy hlavně jiné významy a mnoho lidí ho v tom původním – peřeje – už nevnímá. Patronem lidí „od vody“, včetně vorařů a všech lodníků se stal sv. Jan Nepomucký, světec umučený a hozený do Vltavy. Proto také jeho socha stojí u nás na každém mostě. A tak když v ústí peřejí v roce 1872 byla vztyčena socha sv. Jana Nepomuckého na ochranu všech, kdo tudy plují, začalo se těm místům říkat Svatojánské proudy.
Druhým symbolem proudů je ještě starší Ferdinandův sloup, postavený už v roce 1643 na počest dokončení prací na splavnění peřejí. Tyto práce měl s dobrozdáním císaře Ferdinanda III. na starosti opat Strahovského kláštera, k němuž náleželo panství, Kryšpín Fuk. Byl zjevně pro dílo zapálený, sám sem jezdil na práce dohlížet. Sloup dodnes existuje a po zaplavení přehradou byl přenesen na jiné, ale málo viditelné místo pod přehradou.
Svatojanské proudy
Získal jste i nějaké vzpomínky pamětníků?
Už jich moc nežije, a ti, kteří žijí, byli tehdy dětmi. S některými jsem mluvil, mají různé zajímavé vzpomínky, ale spíše to byla práce s archivy, různými muzei a jinými institucemi. Ale třeba v Bechyni, v domově seniorů, jsem vyzpovídal přímého pamětníka, pana Václava Husu. Tento poslední tehdy žijící český plavec mi vyprávěl, jak plul Svatojánskými proudy na voru v noci jako kluk, když ho vzal s sebou jeho strýc – vorař. Dnes už bohužel nežije.
Kde jste materiály pro knihu sháněl?
Měl jsem ve své sbírce různé staré pohlednice, ale čím víc jsem toho měl, tím víc jsem zjišťoval, co ještě nevím. Sháněl jsem různé mapy, reklamní letáky, nákresy. Naštěstí je Vltava odedávna jako naše „národní řeka“, hodně znamená v celé české historii a je velkým tématem. Proto se i relativně dost fotila a dokumentovala, plánovaly se na ní různé stavby, plány se měnily, ale zachovaly se. Takže v různých institucích existují staré plány na splavnění, modely různých přehrad, které se nakonec nepostavily, ale i plány těch, které stojí.
Co jste například mohl získat z Národního muzea?
Národní muzeum je rozlehlá instituce a snad ve všech jeho složkách se dalo něco o Svatojánských proudech najít. Třeba v Muzeu hudby – Muzeu Bedřicha Smetany jsem získal zápis ze Smetanova deníku o tom, jak byl v roce 1870 na Svatojánských proudech na výletě, a že ho to stálo 5 zlatých. (Tedy čtyři roky předtím, než zkomponoval svoji Vltavu.) Není to právě moc publikovaná věc, ale já jsem se někde dozvěděl, že by takový zápis mohl existovat. Dotázal jsem se muzea, jestli ten deník mají, a opravdu tam ten zápis byl a já jsem rád, že ho mám v knize.
Svatojanské proudy
Také se říká, že Smetanu inspiroval výhled shora do vltavského údolí. Snad z vyhlídky zvané Máj nebo ze Smetanovy vyhlídky, které jsou častým cílem výletníků i dnes. O tom jste něco našel?
Není úplně pravděpodobné, že by tam byl. Musíme si uvědomit, že na výlety do Proudů se tehdy jezdilo jinak než dnes. Nahoru na vyhlídky se lidi nedostali, nebyly ještě turisticky ani značené. To až později, ve 20. století, když to tam začali prozkoumávat trampové. Ale v 19. století tam lidé cestovali z Prahy ráno parníkem, za tři, čtyři hodiny dopluli do Štěchovic a tam si dali něco dobrého v některé z hospod, kterých tam bylo plno. Pak šli pěšky kolem Vltavy několika možnými cestami na začátek Svatojánských proudů. Ty začínaly u Horního slapu, což byla velká peřej u mohutného skaliska s Ferdinandovým sloupem. A tam nasedli na širokou dřevěnou loď s lavicemi, na které spluli peřeje dolů. Ve Štěchovicích znovu nastoupili na parník a vraceli se do Prahy.
Jak dlouho tato turistická anabáze trvala?
Začala se zavedením pravidelné plavby parolodí na lince Praha – Štěchovice, což bylo v roce 1865. Do té doby se na místo nedalo jednoduše dostat. Také se tehdy začala alespoň u části obyvatelstva zvedat životní úroveň, takže někteří Pražané si mohli dopřávat takové výlety. Provozovaly se až do doby, kdy se stavěla Štěchovická přehrada. Na podzim 1943, kdy byla napuštěna, vyhlídkové plavby skončily. V knize jsou doložené řadou fotek v průběhu toho docela dlouhého času, od výletu pánů poslanců ještě za Rakouska-Uherska přes běžné výletníky a turisty až po plavbu pracovníků nakladatelství Orbis v roce 1942, kdy se už stavěla přehrada.
Později pak ve 20. století přišla i individuální vodní turistika, splouvání řek na kánoích. A to se dělo i ve Svatojánských proudech, spadají sem i začátky českého Yacht Klubu nebo třeba slavný závod České Budějovice – Praha, přičemž zdaleka ne všem se Proudy na kánoích podařilo zdolat. Vznikla tu také první značená cesta pro turisty. Proudy se staly místem mnoha romantických dostaveníček, dostaly se do filmů, byly doslova fenoménem trampů, jejichž osady tu vznikaly.
Svatojanské proudy
Co považujete za nejzajímavější, nejvzácnější dokument, který se vám podařilo pro knihu získat?
Možná největší radost jsem měl z patentu císaře Ferdinanda III., kterým opatu Strahovského kláštera Kristiánu Fukovi uděluje oprávnění na splavnění Svatojánských proudů. O tom dokumentu se ví, ale málokdo ho kdy viděl (listujeme knihou). A tady je poprvé publikován. Mají ho v knihovně Strahovského kláštera. Nebo z asi tak deset metrů širokého panoramatického obrazu s motivem Svatojánských proudů. Panorama vzniklo v 50. letech minulého století a je jím pod stropem vyzdoben bývalý hotel Nová Rabyně. Dnes je hotel téměř ruinou, možná ho brzy strhnou i s tím panoramatem. Tak jsem to tam nafotil a zdokumentoval, dokud ještě existuje. Zajímavé je, že bylo namalováno až po zániku Proudů.
Další raritou je fotografie pořízená Jindřichem Eckertem někdy mezi lety 1876–1886. Podle mého povědomí asi nejstarší (zatím známá), která se dochovala. Je to skleněný negativ formátu 20x30 cm, který má úžasnou kvalitu. Byla reprodukována v roce 1898 v knize Letem českým světem, který představoval zajímavá místa naší země. Tím se Svatojánské proudy zařadily mezi vyhledávaná turistická místa. A je s podivem, že ten negativ dodnes existuje v archivu Hlavního města Prahy.
A jsou tu ještě mnohé další „objevy“, například týkající se slavné chaty Eduarda Ingriše v oblasti Svatojánských proudů. Zaniklo tu ale spousta dalších chat a celých trampských osad, ale některé byly přenesené na jiná místa. Z té nejslavnější osady „Ztracenka“ jsem měl půjčenou fotokroniku. V kapitole o trampingu je vůbec spousta úžasně nostalgických fotek.
Jaké máte s Vltavou další úmysly? Už jste jí věnoval i své předešlé knihy.
K této knížce jsem udělal samostatné webové stránky, kde se také dá ledacos zajímavého najít. A kromě toho mne napadlo, že by bylo pěkné udělat i sérii přednášek s promítáním o Svatojánských proudech. Přednášky jsou zatím naplánované do měst povltavského regionu a pak 25. 11. v Muzeu Karlova mostu v Praze. Každopádně Vltava je mou vášní napořád a určitě se jí budu ještě věnovat.
Martina Fialková