Všechny předchozí tituly malířky a spisovatelky Daniely Šafránkové, Anísa, Bydlim v Nuslích, Fína i nejnovější Za čárou mají jedno společné. Vyšly s obálkami, které vznikly z jejích obrazů.
Autorka totiž stejně tak ráda maluje, jako píše. Na obálce poslední jmenované knihy do sebe zapadají malá a velká ozubená kolečka hodinového stroje. Proč právě tento motiv, pochopíme v průběhu děje, který se začíná odvíjet v zapadlé šumavské vesnici, sousedící přes neprostupné lesy a ostře hlídané hraniční pásmo s vesnicí v Bavorsku. Autorka se tu vrací do doby před rokem 1989, kdy ti „za čárou“, na druhé straně hranice, o sobě nevědí zhola nic. Jak žijí lidé tam a tady, má čistě náhodou a trochu kuriózním způsobem možnost porovnat zedník Miloš, který umí spravit kde co, hlavně hodiny a hodinky…a taky píše básně. Hodinový stroj na obálce knihy je tak symbolem nejen Milošova příběhu, ale i tikajícího času, který se na obou stranách posouvá k mezníku roku, kdy se všechno změní.
Lehká nadsázka je bonusem celého, docela uvěřitelného příběhu, ve kterém vystupují nejrůznější charaktery, které prostředí odlehlé vesnice nabízí.
Autorka přesně vystihuje atmosféru a popisuje myšlenkové pochody svých hrdinů z obou stran, dlouho nic netušících, co se zatím děje ve velkých dějinách. Možná jsme už na tu atmosféru zapomněli, možná ji mnohý čtenář už ani neprožil, možná to z Prahy tenkrát vypadalo úplně jinak. Každopádně ani mladší ani starší generaci tento příběh nebude nudit a dobře zapadne do úvah o tom, co by se mohlo stát, kdyby třeba k 17. listopadu, který za chvíli budeme vzpomínat, nedošlo.
Vydalo nakladatelství Argo
Martina Fialková