Po ránu je v metru klid. Lidí spousty, ale všichni ještě tak trochu pospávají, rozjímají o tom, co mají dnes na programu, jak bude v práci, co ve škole. Tiše posedávají či postávají, zcela automaticky přecházejí k těm správným dveřím, aby byli co nejdříve u těch správných schodů a tunelů ke správným východům. Letmým pohledem přes vagóny jsou vidět orouškované hlavy hledící „do nikam“.
Odpoledne je to jiné. Cestující jsou zcela probráni pracovním procesem. Někteří hovoří s kolegy, mladší žertují se spolužáky. Přes roušky to není ono, ale dá se. Většina však zírá do svých chytrých mobilních telefonů a zkoumá všechno možné: co se děje nového, co píše denní tisk, co píší známí na svých profilech na sociálních sítích, kam je kdo zve večer. Letmým pohledem jasně převažují orouškované hlavy skloněné do klína k blikajícím displejům.
Později večer se situace opět mění. Všichni jsou plni života, věnují se svým spolucestujícím, roušky již často bývají nejen „na půl žerdi“, někdy i zcela stažené. Vagóny jsou plné halasu, mobily jsou schované v kapsách.
Pozdní spoje jsou pak naplněny lidmi již nehalasícími. Buď proto, že se vyhalasili v hospodách a jsou již dost unaveni na cokoliv jiného, než dorazit domů a padnout do postele nebo proto, že mají za sebou náročný emotivní zážitek z divadla, kina či koncertu. Nebo naopak: právě míří na noční „šichtu“. Takže jsou na tom jako ti, které jsem zmínil v prvním odstavci. Jisté je jen to, že mobilní přístroje jsou z větší části pozapomenuty po kapsách, stejně jako stále povinné roušky.
Že to vypadá nejinak v obdobných hodinách i v ostatních prostředcích městské hromadné dopravy je nasnadě.
K napsání této „letmé studie cestujících MHD“ mě nevedl ani tak fakt, jak někteří kašlou na nařízení ohledně prevence epidemie (i když to rozhodně neschvaluji), ale spíše ten zvláštní pohled na skloněné hlavy k mobilům.
Dříve to bylo tak jiné. Mobil se kontroloval, jen když pípla nějaká SMS nebo když se výjimečně nějaká SMS psala. Ona taky tehdy jedna SMS stála dost korun, takže strávit jejich psaním cestu do práce by přišlo skutečně draho. Spíše se šustilo černobílými novinami (dnes již jsou všechny barevné), časopisy a především stránkami knížek. Ti mladší pak poslouchali walkmany (dnes poslouchají své mobily a ještě do nich datlují ty SMS nebo využívají jiné „chaty“).
Inu, starým dobrým kamelotům u vchodů do metra odzvonilo. A krásným papírovým nosičům denních informací v ruce každého cestujícího rovněž.
Ondřej Sedláček