Lída Engelová
Do Národní kavárny přichází vysoká, štíhlá dáma. Právě jí skončila práce s herci na nové inscenaci v divadle Kalich. A kousek od nás se nachází legendární Viola, jedna z nejmenších pražských scén, kde je Lída Engelová kmenovou režisérkou téměř od jejího vzniku. V průběhu své umělecké dráhy si vyzkoušela práci i na těch největších scénách, počínaje protějším Národním divadlem přes snad všechna velká divadla po republice. Dnes je zřejmě, jak sama říká, nejdéle sloužící divadelní režisérkou v Česku. Putujeme časem tam i zpět a vždy znovu a znovu se vracíme do Violy, která letos slaví 60 let od založení.
Jak jste se vlastně dostala k režisérské profesi? V době, kdy jste dospívala, to asi nebylo docela běžné, aby dívky studovaly tento intelektuálský obor. Nebo aby vůbec studovaly, když neměly správný, dělnický původ. Tehdejší režim preferoval spíše mladé údernice ve výrobě nebo třeba traktoristky.
Maturovala jsem na gymnáziu, chtěla jsem studovat bud’ sportovní žurnalistiku nebo DAMU. Ale to pro mne nepřipadalo v úvahu, tak jsem se vyučila elektromontérkou v učňovském středisku na Harfě. A pak jsem pracovala v Holešovicích, v ČKD Trakce. Nakonec jsem se na DAMU přece jen dostala, ale na herectví. Ale už při studiu jsem se stala režisérským samoukem.
Jaká divadla jste ve svých začátcích vyzkoušela?
V Divadle na Zábradlí jsem už během studia hrála malé role a asistovala u režiséra Grossmana. Tehdy jsem zjistila, že herectví je velmi otrocké povolání, neslučitelné s mojí povahou. Taky jsem byla příliš vysoká pro soubory, do kterých jsem se později hlásila, neměly ke mně partnera. A tak jsem nastoupila 1. ledna 1968 do Národního divadla jako asistentka režie. A to bylo to nejlepší, co jsem mohla jako samouk udělat.
V té době tam režírovali pánové Macháček, Hudeček a další, a hlavně tam byli úžasní herci: počínaje panem Högerem, konče panem Hrušínským, v dámském souboru paní Fabianová, Medřická, mladičká Jana Hlaváčová. Měla jsem i nějaké herecké příležitosti a zažila tam také 21. srpen 1968. V roce 1969 psal pan Hrušínský moc krásné fejetony do Mladé fronty, za své názory pak dostal zákaz hrát ve filmu i televizi, mohl jen do tak malého prostoru, jako Viola. A to byla ta šťastná chvilka, protože v umělecké radě Violy působil tehdejší ředitel Supraphonu, pan doktor Šeda. A ten vymyslel, že by s panem Hrušínským mohli natočit desku z poezie Jacquesa Préverta. Jmenovala se Jak udělat podobiznu ptáka. A na základě desky pak vznikl první prévertovský večer, ve kterém jsme oba hráli. Bylo to pro mne nezapomenutelných 11 let po boku pana Hrušínského, kdy byla inscenace na repertoáru.
Jak jste se tedy nakonec od asistence dostala k samostatné režii?
Když mi pan Macháček umožnil v Národním divadle jakousi režisérskou maturitu v inscenaci Dáma není k pálení. A pak mne, velmi správně, vyhodil s tím, že potřebuji režírovat sama. Doporučil mne do divadla v Plzni, kde jsem už byla oficiálně za režisérku – a to 15 let. A tam jsem měla spoustu krásných příležitostí. I když někdo řekl, že „Vendelín Budil asi rotuje v hrobě“, že přece ženská režisérka vůbec nemůže existovat.
Je pravdou, že tehdy ještě příliš žen – režisérek nepůsobilo. I když je tu Věra Chytilová a jiné dámy z tzv. nové vlny?
My ale mluvíme o divadelní režii, a to je jiná disciplína. Dnes už je situace jiná, v letech, o kterých je řeč, však odcházelo mnoho mých kolegyň hlavně do rozhlasu nebo do televize.
Je tedy divadlo v bezprostřední konfrontaci s herci a dalšími divadelními profesemi jaksi „drsnější“ než například režie rozhlasová?
Je to povolání obtížné, a myslím, že kdyby se mne nějaká mladá adeptka zeptala, tak jí to ani dnes nedoporučím. Fyzicky i psychicky je to opravdu náročná práce.
Vy máte ještě z dob té asistence i velmi zajímavou zahraniční zkušenost, a to z divadelní velmoci, Británie.
Byla jsem tam tři měsíce v roce 1970. Britská rada mne tehdy vybrala v konkurzu na stipendijní pobyt. Netušila jsem, že se stanu svědkem vzniku legendární inscenace Snu noci svatojánské v režii slavného Petera Brooka, tehdy režiséra Královské shakespearovské společnosti. Stali jsme se přáteli a byli v kontaktu až donedávna, kdy bohužel zemřel.
Od Brooka jsem se naučila odpovídat stejně, jako když se ho jednou ptali, jak se člověk stane režisérem? Jeho odpověď byla: „Tak, že se za něj prohlásí. Ale pak musí celý život dokazovat, že jím opravdu je.“ A to byl a je můj případ.
Vyzkoušela jste si režii jak ve velkých, krajských divadlech, tak v řadě středních scén i v těch nejmenších, jako je letos jubilující Viola. Jaká scéna je vám z hlediska režie nejbližší?
Spíš se mne zeptejte, kde jsem nepůsobila (směje se). Po Plzni jsem byla ještě tři roky v angažmá v Ostravě, tam jsme zažili sametovou revoluci. Založili jsme v divadle stávkový výbor, Občanské fórum, jezdili jsme s informacemi o tom, co se děje, do šachet – protože Ostravsko bylo přirozeně „rudé“. Pak jsem byla tři léta v Městských divadlech pražských, od roku 1994 jsem na volné noze.
Chtěla jsem si v režii vyzkoušet různé krajnosti. Jednou z nich byl i rozhlas, tedy především práce se slovem. V rozhlase jsem pracovala v Plzni, v Ostravě i v Praze – na kontě mám několik desítek inscenací, mnohé se dodnes reprízují. Druhá krajnost bylo Kapesní divadlo, které jsme založily se Zdeňkou Kratochvílovou, bývalou členkou Pantomimy Ladislava Fialky v roce 1963 a existovalo 15 let. V tomto divadle slovo přicházelo až jako poslední, nejdůležitější v něm byl pohyb. Krajností prostorovou je malinká Viola a jako protiklad třeba velké divadlo v Olomouci nebo Ostravě.
A v té Viole máte na svém kontě také desítky inscenací.
Viola byla založená v roce 1963 a to znamená, že jsem v ní 60 let. Jako studenty nás přivedla paní Dana Musilová, která na DAMU učila jevištní řeč, podívat se na Noc s Hamletem. „Tady vzniká něco výjimečného“, řekla. V době, kdy Violu vedl doktor Justl a dělala se takzvaná textfóra, jsem připravila vždy 2-3 do roka. Od roku 1989, kdy se původně poetická vinárna Viola, kde se hrál jazz a četla poezie, proměnila v divadlo, vznikaly mé první divadelní texty pro ni.
Vy jste v tom roce změn ale také režírovala v Rusku – a to rovnou Kafku, jeho Proces. Jaká to byla zkušenost?
To byl ten šťastný okamžik, za Gorbačova. Byla jsem tam s celým týmem českých inscenátorů a dělali jsme původní dramatizaci režiséra Grossmana, Kafku jsme tam propašovali jako vůbec první. Hru přeložili vynikající bohemisti Vika Kamenská a její muž Oleg Malevič, dlouholetý předseda Čapkovské společnosti v tehdejším Leningradě. Tam jsme objevili Lilian Malkinu, dnes dobře známou i českým divákům.
Můžete tedy srovnávat, jak se dělá divadlo v Anglii, v Rusku i tady. Máte ještě nějaké jiné zkušenosti, například s německým divadlem či jinde?
Jako divák určitě. Je to dáno i jazykovou zkušeností. To co mne vždy trápilo, a teď nejvíc, je zacházení s českým jazykem. My máme ve Viole inscenaci „Koupila jsem husu, tak nevím…“ podle textů Pavla Eisnera a Karla Čapka, a ta je věnována češtině. Mateřština je to, čím dýchají plíce naší duše. A já mám o ni strach. Dlouho chci napsat článek, který by měl titulek Čeština na cestě k vyhynulým jazykům. Dějí se s ní dnes opravdové hrůzy. Neříkám, že všude, ale je to tak.
Ptala jste se na anglické, ruské, německé divadlo. A to jsou právě kultury, kde je úplně jiné zacházení s jazykem. Mám na mysli média, televizi, ale i rozhlasové vysílání – i divadlo. Jde o to, aby všude byla čeština ne druhá nebo až třetí v pořadí důležitosti. A to je to, o co se ve Viole po celou její existenci všichni snaží.
Takže už jsme zase u té Violy, asi přirozeně, když jste její kmenovou režisérkou. Připravovala jste i něco pro její letošní 60. jubileum?
Vznikly k němu tři inscenace. Moje – Vyžeňte lvy (podle Karla Čapka), v režii Tomáše Vondrovice Oblak, který tančil valčík (o Ferdinandu Peroutkovi), a Hugo Haas & Adina Mandlová režiséra Roberta Sedláčka. A s Jaromírem Samešem jsme připravili dvouhodinový rozhlasový průřez všemi inscenacemi, které byly nějak zaznamenány, s názvem Viola, naše láska. Na 19. 11., což je den 60. výročí legendární Noci s Hamletem, připravujeme speciální večer, kdy si jej ve Viole pustíme spolu s krásnými fotografiemi za celých těch 60 let. Jejich hlavním autorem bude Viktor Kronbauer.
Stále jsou však na repertoáru, a některé už mnoho let, vaše inscenace na motivy Čechova, Tři gentlemani (podle Čapkových Anglických listů), Volnost, rovnost, gastronomie, Malý princ, Skopové na porážku, Commedia Finita (o Emě Destinnové), Příběhy ze Starého zákona, Adresát neznámý, poezie Jacquese Préverta Pro tebe, má lásko. Co byste měla ještě chuť si zarežírovat?
Já si své sny plním postupně. A jedním z těch míst, kde si člověk sny může plnit, je právě Viola.
Martina Fialková