Do Paříže mezi světovými válkami, která svým kouzlem a inspirativním prostředím přitahovala umělce z celého světa, můžeme nyní nahlédnout ve Valdštejnské jízdárně. A to očima tří malířů z Čech a Moravy, kteří sem přicestovali ještě před 1. světovou válkou. Všichni v Paříži nejen uspěli, ale pevně se začlenili do zdejšího uměleckého prostředí, a zůstali. Možná je to jeden z důvodů, proč nám jejich jména nezní příliš povědomě.
Známější z trojice jsou Georges Kars neboli Jiří Kars a Othon Coubine neboli Otakar Kubín, méně pak František/François Zdeněk Eberl. Jeho práce jsou v Praze vystaveny od roku 1930 poprvé. Národní galerie této trojici splácí dluh a představuje její dílo v širokých souvislostech tak zvané École de Paris, mezinárodního společenství umělců ve stejné době působících v Paříži. Výstavu proto doplňují i díla Amedea Modiglianiho, Suzanne Valadon, Marca Chagalla, André Deraina i dalších, z nichž s mnohými byli naši krajané v úzkém kontaktu.Alfons Mucha na přelomu 19. a 20. století v Paříži doslova stvořil novou epochu secese. Po něm Paříž vstřebala i průkopníka abstrakce, Františka Kupku, přivlastnila si Josefa Šímu s jeho surrealismem i symbolismem, tvořili tu i Toyen se Štyrským. Opakovaně v Paříži a Bretani pobýval Jan Zrzavý. O nich tato výstava ale není, pohybovali se v jiných kruzích.
Othon Coubine, Rotunda, kolem 1936, Národní galerie v Praze
Kars, Coubine i Eberl ve svém vývoji dospěli k neoklasicismu, k pevnějším formám, které stabilizovaly umění i lidskou mysl po chaosu 1. světové války. Žádnému z nich nešlo o líbivost, ale o autenticitu. Ve Francii byli úspěšní, často vystavovali v pařížských salonech, vycházely jim monografie, byli ve zdejším prostředí uznávaní a známí. Expozice kurátorky Anny Pravdové je připravena velmi přitažlivě. Do víru Paříže nás vtahuje prostřednictvím pestrého výběru figurální malby, které se všichni tři věnovali, nahlíží do pařížských ulic, kaváren, salonů, ale i nejprostších hospod či barů.
Suzanne Valadon, Květiny před oknem, 1930
Výjevy z nich byly doménou Zdeňka Eberla. Jeho dívky a ženy unavené životem, nejstarším řemeslem, ale i opojené vínem nebo ještě něčím omamnějším, vzbuzují škálu emocí. Od obdivu k mistrovskému zachycení tváří i duší, přes soucit, až po respekt k životu těch neznámých žen, stržených do klokotu pařížských dní i nocí. Uhrančivé Eberleho portréty jsou doplněné výběrem z fotografií, na nichž tu ženy podobných osudů zachytil maďarský fotograf Brassaï, pohybující se ve stejných uměleckých kruzích s Picassem či Dalím. Eberleho inspirovalo, jako mnohé jiné, prostředí tehdejšího Montmartru, kde „na jednoho Francouze připadali dva cizinci a na pět lidí tři malíři“. Slovy dalšího Čecha v Paříži Richarda Weinera, básníka a spisovatele, referujícího domů o úspěších českých malířů pro Lidové noviny.
Ale dostaneme se i za město, na francouzský venkov, který tak miloval Otakar Kubín, ve Francii tvořící jako Oton Coubine. I on se rád věnoval figurativní malbě, často portrétům švadlenek či krajkářek, a stále častěji i francouzské krajině. Z kosmopolitní Paříže tak spočineme v poklidných krajinách s olivovníky a cypřiši, jejichž vůně, modravé světlo a průzračný vzduch Kubín dokázal přenést na svá plátna. Okouzlil jimi nejen návštěvníky pařížských salonů, ale i svého dlouholetého mecenáše, sběratele Leo Steina. Teprve nedávno byl soubor Kubínových prací objeven v amerických sbírkách a nyní je poprvé vystavován znovu v Evropě, podobně jako i další plátna na této výstavě.
André Derain, Zátiší s ovocem, 1920–1922
Třetí z českých rodáků, Jiří/Georges Kars se po studiích v Mnichově a pobytu ve Španělsku ocitá a také žení v Paříži, za svědka mu jde básník Apolinaire. Kars i Kubín vystavují jak v Praze, tak v Paříži, zde – i s Eberlem například ve známé galerii Berthe Weil, první ženy – galeristky, která neváhala vystavovat i ještě málo známého Picassa či Matisse. Malířský styl Georgese Karse je tak trochu protikladem k lehké lince a zářivému světlu Kubínovu. Karsovy krajiny i portréty jsou zatěžkané naléhavostí, temnějšími barvami, životem samým. Vedle jeho prací se tu setkáme také s díly nejbližších uměleckých přátel, například kdysi cirkusové akrobatky a modelky, později uznávané malířky Suzanne Valadon, i jejího syna Maurice Utrilla, a také oceňované sochařky Chany Orloff. S ní a jejím malým synkem Kars kvůli židovskému původu prchá v roce 1942 dramaticky do Švýcarska. Život zde však končí, deprimován hrůzami holocaustu, sebevraždou.
Výstava nabízí nejen na 250 uměleckých děl z prestižních domácích, evropských i amerických galerií a soukromých sbírek. Přináší také výsledky mnohaletého výzkumu archivů, korespondence i dobových periodik, a to vše komponuje do pestrého obrazu meziválečné Paříže. Na tomto pozadí seznamuje s tvorbou pozoruhodných umělců, jejichž životy silně poznamenaly obě světové války, kteří však Paříž dokázali nadchnout.
École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž ve Valdštejnské jízdárně až do 2. března 2025
Martina Fialková