Jaroslav Rudiš
Je jedním z našich nejúspěšnějších spisovatelů současné doby. Má na svém kontě řadu literárních cen, ale také ocenění za zásluhy v kultuře od německého prezidenta a letos 28. 10. převzal také z rukou českého prezidenta medaili za zásluhy v kultuře I. stupně.
Už řadu let žije v Berlíně, kterému vděčí (a který mu vděčí) za velmi úspěšnou prvotinu Nebe pod Berlínem. I v ní se děj odehrává poblíž kolejí, ale v metru. Koleje, vlaky, nádraží, to vše Jaroslava Rudiše provází od dětství, kdy už na malém nádraží v Lomnici nad Popelkou obdivoval lokomotivy. To ještě netušil, že jednou budou cesty vlakem tvořit osu jeho literárních děl, která nyní už vznikají, jak sám autor říká, „dvoukolejně“. Nejprve v němčině; a protože jsou velmi úspěšná nejen v německy hovořících zemích, teprve pak následují jejich české překlady. Tak jako třeba Winterbergova poslední cesta, začínají či končí na některém z evropských nádraží. Tak jako letošní novinka Vánoce v Praze, ve které se vrátil k osvědčené spolupráci s Jaromírem Švejdíkem alias Jaromírem 99. Ilustracemi Prahy, ponořené do nedefinovatelně tajemného světla, pozvedl Jaromír 99 Rudišovo nostalgicky laděné vyprávění o samotářích, bloudících štědrovečerní Prahou, na umělecké dílko i po výtvarné stránce. O vánoční atmosféře v Praze či Berlíně a vzniku nové knížky si s Jaroslavem Rudišem píšeme na dálku: Já od stolu, on z kupé vlaku do Mnichova…
Jako vždy, i 28. října jste si pro své ocenění z rukou prezidenta ČR při příležitosti oslav státního svátku, přijel vlakem. Cestujete vůbec taky jinými prostředky? Při cestě autem například vás žádné příběhy nenapadají?
Jezdím občas autem, když si třeba potřebuju z Čech do Berlína dovézt pivo nebo minerálku, ale mnohem raději jezdím vlakem. Nemusím se na nic soustředit, můžu to všechno nechat jen tak plynout. Ve vlaku i hodně píšu. Auto také nemá jídelní vůz, kde sedím vůbec nejraději.
Pravdou je, že ve vlaku se dá dělat ledacos – třeba pozorovat lidi, pozorovat krajinu, navazovat po cestě nové kontakty, přemýšlet, pracovat. Nevyrušují vás od toho všeho lidi, kteří vás poznávají a chtějí si povídat?
Zas tak moc lidí mě nepoznává, i když občas už jsem ve vlaku nějakou knihu podepsal. Ale na rozhovory já čekám. Inspiruje mě to. Rád poslouchám i hovory úplně cizích lidí. Anebo i monology. I to je někdy strašně inspirativní. A někdy z toho něco zapluje i do mé povídky nebo příběhu, o kterém zrovna píšu. Ale často tam jen tak sedím a dívám se z okna.
Byla ta návštěva Hradu při té speciální příležitosti ocenění opravdu inspirací? Máte už něco rozepsáno?
Zatím jsem Hrad pozoroval z podhradí a jednu povídku jsem o tomhle pozorování už napsal. 14. ledna budu mít na Hradě i čtení a těším se na slíbenou prohlídku, určitě to bude hodně inspirativní. Zatím jsem byl na Hradě dvakrát a pokaždé tam trochu zabloudil. Tak si říkám, že tam třeba takhle někdo bloudí už celá staletí. A že o tomhle bych třeba někdy rád něco napsal. Nemyslím zrovna na nějakého panovníka, spíš třeba na nějakého starého kominíka.
Blížíme se k Adventu. Jak moc se liší berlínské adventní období od toho českého? Umí Vánoce v Berlíně taky nějaká kouzla?
Hezké jsou vánoční trhy, ale jinak mám Vánoce a jejich atmosféru raději v Praze. Možná kvůli tomu měkkému světlu na pražských ulicích, které v Berlíně nevidíte.
Jste rodák z Podkrkonoší, z Lomnice nad Popelkou, kde jste trávil svoje klukovské Vánoce. Pak to byla (asi) Praha a teď nejspíš Berlín, kde žijete a odkud domů často zajíždíte. Které Vánoce pro vás byly v těch daných místech nejdůležitější, a čím?
Bydlím na dvou místech zároveň. V Berlíně a v Lomnici a hodně mezi nimi ve vlaku. A i tam jsem už zažil Vánoce, Štědrý večer na trati. A bylo to moc hezké. Ale samozřejmě jsou nejhezčí Vánoce ty s rodinou.
Štědrý večer na trati? To bych vám mohla dát k dispozici svoji vlastní historku o tom, jak jsem kdysi nechtěně strávila Silvestra na nádraží v Hanušovicích, ve společnosti hodných nádražáků, když mi ujel poslední spoj do Jeseníků za přáteli. Sama jsem na to málem zapomněla, ale vaše knížka mi to znovu připomněla. Berete?
Tak to beru! To byl asi Alois Nebel, náš jesenický kamarád a výpravčí z Bílého Potoka. Takhle už se o pár zbloudilých Pražáků postaral a některým i zachránil život. Jedny Vánoce prožil na hlavním nádraží v Praze, kde se naopak Pražáci hezky postarali o něj. Respektive jedna hodná Pražanda, toaletářka Květa. Více v komiksu Alois Nebel, který jsem napsal a který ilustroval taky Jaromír 99.
Asi je to tak, že k vánoční nostalgii a úvahám se člověk propracuje obvykle s věkem. Je vaše nová knížka toho důkazem nebo byste ji dokázal napsat třeba už před deseti lety?
To bych ji asi vůbec nebyl schopný napsat. Ale já nechtěl, aby to byla jen nostalgická a melancholická kniha. Je snad i vtipná, i když asi nejvíc je to kniha o velké samotě.
Čtu Rudiše, je tam Kafka, taky Hrabal, možná i Hašek a taky Čapek. Byl to záměr nebo se vám tam vloudili náhodou?
Jsou to autoři, ke kterým se vracím a které mám spojené právě s Prahou. A tak je zas a znova potkávám.
Kdybyste některého z nich potkal doopravdy: Co byste se ho (jich) zeptal?
To by bylo krásný. S Hrabalem bych šel na pivo, s Haškem taky. S Čapkem a Kafkou asi spíš do kavárny. Nebo bych si s Kafkou šel zaplavat do Vltavy. On byl prý velmi dobrý plavec. A probrali bychom asi celý svět.
Knížku jste napsal původně v němčině, jako už pár těch předchozích. A měla u německých čtenářů velký úspěch. Jak si vysvětlujete, že na ně působí taková docela krátká novela, která je vlastně hlavně o Praze. A vlastně nejen na německé, ale i na čtenáře z jiných zemí.
Dobrá otázka. Naplánovat to nijak nejde. Já nikdy nemám velká očekávání, to je pak jeden hned zklamaný. Píšu hlavně trochu pro sebe, musí mě to bavit. Ale samozřejmě mám radost, že si mé knihy berou lidi do vlaku a na cesty a vyrazí z Berlína do Prahy, Liberce nebo do Lomnice. Tuhle mi zase volal pan výpravčí, že na nádraží v Lomnici je parta mých německých čtenářů s mojí knihou a ptají se, kde bydlím. Tak je pak poslal k nám do pivovaru.
Na první prolistování zaujmou hlavně mimořádně působivé ilustrace Jaromíra 99. Dotvářejí novelu do malého uměleckého dílka, je to vlastně taková vánoční bibliofilie. Jak vznikly, je k tomu nějaký příběh?
S Jaromírem jsme spolu vymysleli komiks Alois Nebel o nádražákovi z Jeseníků, hrajeme spolu v kapele Kafka Band. Jsme staří kamarádi. A Jaromír ilustroval pro německé noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung povídku Vánoce v Českém ráji, které se odehrává na Štědrý den v motoráčku cestou do Lomnice. A pak přišla tahle kniha, takhle procházka Prahou. Toulali jsme se spolu Prahou a hledali místa, kde by se mohla odehrávat.
Knížku jsem právě dočetla a přemýšlím o ní. Jsou v ní básníci a muzikanti proměňující se v ryby či ptáky, chlapík, který svítí, ale vždycky jen o Vánocích. Shodou okolností jsem taky viděla novou vánoční pohádku pro děti v Divadle Spejbla a Hurvínka, a najednou mi připadalo, že vaše Vánoce v Praze a toto představení pro děti jsou si nějak podobné. Vy jste vlastně napsal pohádku pro starší dospělé. Zjistil jste tedy, že dospělí taky potřebují pohádky?
Určitě. Pohádek není nikdy dost.
Martina Fialková