Tomáš Jamník (foto: Marek Novotný)
Jeho jméno se ve světě vážné hudby začalo skloňovat po roce 2006. Věčně usměvavý, charismatický mladý violoncellista tehdy vyhrál prestižní Mezinárodní soutěž Pražského jara ve svém oboru a získal k tomu hned několik dalších cen včetně Ceny Českého rozhlasu. Ambice violoncellisty na mezinárodní sólové dráze potvrdil také v roce 2011 zvláštní cenou v soutěži Pierra Fourniera v Londýně. Tou dobou již měl za sebou spolupráci s Českou filharmonií a dalšími velkými orchestry. Koncertní vystoupení jej opakovaně zavedla do USA nebo Japonska a řady dalších zemí. Nepřetržitě se věnuje také komorní hudbě, často třeba ve spolupráci s houslistou Josefem Špačkem nebo s kolegy, s nimiž založil Dvořákovo trio, klavíristou Ivo Kahánkem a houslistou Janem Fišerem.
Aby si rozšířil hudební obzory, v roce 2010 se zúčastnil konkurzu a získal místo v renomované Karajanově Akademii v Berlíně. To mu dalo příležitost vystupovat jako člen jednoho z nejlepších světových orchestrů Berlínské filharmonie. V Berlíně dnes také se svojí čtyřčlennou rodinou žije a pedagogicky tu působí. Časté hudební aktivity v Česku a jeho snahy o vyhledávání a vzdělávání nového publika klasické hudby dovedly Tomáše Jamníka k založení vlastního projektu Vážný zájem. Svou vynikající interpretací a zápalem přesvědčil už mnoho dosud klasikou nedotčených duší.
Už jsme opět v době, kdy se umělci i diváci obávají o příští koncerty a divadelní představení. Co jste se naučil za ty předchozí měsíce s pandemií o sobě a o svých posluchačích?
Každý se s tou situací vypořádal po svém. Mezi kolegy jsem měl takové, kteří odjeli na chatu a pak po dlouhých týdnech oprašovali hudební nástroj. Nebo naopak takové, kteří vzali ten nečekaný volný čas jako výzvu a často se až přepracovali. Já jsem byl někde ve zdravém středu (smích). První dny jsem byl hodně opatrný, ale pak jsem též začal vysílat on-line koncerty a s kolegy jsme spustili jakousi záchrannou síť pro ostatní umělce na volné noze.
Máte recept na to, jak si i v situaci, kdy se řada lidí na koncerty obává chodit, udržet své publikum?
Mám to velké štěstí, že mám okolo sebe přátele, kteří se neustále dotazovali, jak se daří a hodně se o situaci zajímali. Spousta z nich skvěle reagovala a zažil jsem tak improvizovaný koncert přes Zoom nebo jsme hráli sousedům do oken. Ve chvíli, kdy to šlo, jsme pak začali hrát alespoň domácí koncerty.
Jak to vypadá v současné době s domácími koncerty, které jste před pár lety začal velmi propagovat a podporovat ve vlastním projektu Vážný zájem?
Mám nesmírnou radost, že se ta myšlenka chytla a zakořenila. Vždy jsem opatrný v připisování si nějakých zásluh, ale tohle se našemu týmu okolo projektu podařilo na jedničku. Chytrou a vtipnou kampaní – naším prvním logem byly obývákové papuče – jsme přitáhli k vážné hudbě ohromné množství lidí. Znám několik lidí, kteří předtím měli vztah ke klasice spíše vlažný, nyní hltají každý koncert v salónu, například na naší domovské scéně na Střeše Lucerny.
Při takových akcích určitě můžete poznat své publikum hodně zblízka.
Ano a funguje to i v opačném směru. Jsou to nezapomenutelné okamžiky, sdílíte ten intimní prostor s milovníky hudby a nic vás nevyruší. Po skončení každého takového „domácího“ koncertu je pak navíc pohoštění a volná debata všech hostů i účinkujících, kdy my interpreti zblízka poznáváme své publikum. Vracíme vážné hudbě tento důležitý aspekt, kdy je v přímém centru dění.
Lidé klasickou hudbu poslouchají nejen pro její samotnou krásu, ale i pro to, že pomáhá, léčit bolavou duši nebo naopak násobí její radost, inspiruje, nabádá nás ke zkoumání sebe samých. Pro vás osobně je povoláním, obživou, ale jistě také vášní, jinak byste ji nedělal. Dá se říct, že i vám výslovně tato hudba nějak pomohla, když jste byl někdy na druhé straně, tedy posluchačem, a oprostil jste se od profesionálního poslechu? Jestli to vůbec lze.
S oblibou říkám, že vážná hudba může každému změnit život k lepšímu. Nemluvím teď o léčebných účincích, které využívali již staří šamani, ale spíše o možnosti vybudit zvídavost, otevřít oči, vlít novou krev do žil. Vážná hudba je pro mne jako kvalitní kniha, mohu ji číst poněkolikáté a pokaždé bude mít pro mne nový význam. A k vašemu dotazu ohledně nestranného poslechu - u mne to jde už bohužel obtížně, mám uši zatížené profesionalismem. Ale snažím se velmi toto odbourávat, abych se vždy dokázal dostat k podstatě sdělení a nenechal se iritovat technickými nedostatky.
Nedávno jste se pro časopis Respekt vyjadřoval celkem s despektem k české politické scéně. Co vám v tyto dny dokáže nalít optimismus a naději do žil?
S despektem jsem se vyjadřoval k současnému panu prezidentovi a naštěstí již minulému panu premiérovi, neboť oni se netají despektem ke mně, respektive k většině umělců, kteří zrovna nelámou hitparády jejich oblíbených rádií. Despekt vyjadřuji jak k jejich výsměšným prohlášením, tak reálným krokům. Takové vedení státu považuji za nekulturní a stydím se za něj.
Vystupujete na těch největších světových podiích, máte v repertoáru sólové koncerty pro violoncello s orchestrem od nejznámějšího Dvořákova h moll přes ten Schumannův, Elgarův, oba cellové koncerty Bohuslava Martinů a určitě ještě další. Je některý váš „favoritní“?
Miluji bez výhrady všechny violoncellové koncerty, je to vždy svátek se potkat na pódiu s kolegy a společně muzicírovat. Sám jsem vzešel z orchestru a věřím, že krásná souhra velkého orchestru je v podstatě jen několikrát zvětšená komorní hra, tedy hra několika málo hudebníků. Pokud bych měl zvolit jeden, tak samozřejmě to bude Dvořákův fenomenální koncert h moll.
Tento koncert jste zaznamenal na vašem albu spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Tomášem Netopilem. Na albu je také téměř neznámý Dvořákův první violoncellový koncert a další drobnější skladby. Chystáte teď nějaké další album?
Chystáme jedno velmi zajímavé album spolu s houslistou Josefem Špačkem. Objeví se na něm díla Bohuslava Martinů a také skladby židovských autorů, kteří předčasně zahynuli v koncentračních táborech – Ervína Schulhoffa a Gideona Kleina. Jelikož oba měli blízko k Janáčkovi, posluchači se mohou těšit také na jednu specialitu, úpravu Janáčkova smyčcového kvartetu z podnětu Kreutzerovy sonáty pro obsazení houslí a violoncella.
Máte před sebou také koncert se souborem Martinů Strings Prague, kde budete hrát další slavný violoncellový koncert – a to Haydnův C dur. Ten je zajímavě spojen s Prahou. V roce 1961 se totiž stal světovou hudební senzací, když byl objeven v jednom ze šlechtických archivů v Čechách, protože byl téměř 200 let považován za ztracené dílo. Jaký máte k tomu koncertu vztah?
Připadá mi úžasné, že Praha stála a stojí ve středobodu kulturního dění. Okolnosti nálezu Haydnova koncertu C dur znám přímo z úst Oldřicha Pulkerta, muzikologa, který u zrodu této senzace stál. Je to až neuvěřitelné, jak dlouho to dílo leželo bez povšimnutí. Je to nádherný koncert, jeden z nejhranějších na světě. Jsem moc rád, že můžeme tímto koncertem oslavit 60 let od jeho znovuobjevení a obnovené premiéry, kterou měl pak v roce 1962. (Provedl ji s tehdejším Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu legendární violoncellista Miloš Sádlo, a to pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase, další legendy.)
Blíží se Vánoce a konec roku. Kde je strávíte, v Česku nebo v Berlíně? A jaké Vánoce máte vlastně rád? Bude v nich hodně hudby?
Přesně půl napůl (úsměv). S hudebníky z Akademie komorní hudby jsme plánovali na zámku v Niměřicích provést mši Jakuba Jana Ryby, ale z důvodu covidu to odsouváme na příští rok. Společně si zazpíváme alespoň koledy. No a muzicírovat budu také v Berlíně, kde s ženou vychováváme dvě děti a obě již hrají na nástroje. Chceme zavést tradici vánočního muzicírování, když už to vypadá, že budeme hudební rodina.
Martina Fialková