Josef Pleskot – Města (foto Tomáš Souček)
Museum Kampa pro své návštěvníky připravilo opět něco výjimečného. Do dlouhé řady úspěšných výstav, které tu už byly k vidění, přibyly nedávno další dvě. První je věnovaná rané a zároveň také nedávné tvorbě Stanislava Kolíbala, ilustrátora, kreslíře, sochaře, scénografa, autora nevšedních instalací. Druhá výstava představuje architekta Josefa Pleskota prostřednictvím jeho – ponejvíce městských realizací v Praze, Litomyšli nebo Ostravě-Vítkovicích. Názvy obou expozic jsou lakonické, ale výstižné vzhledem k obsahu a osobnostem, jejichž dílo představují. V obou případech jde o stále intenzivně tvořící legendy svých oborů.
Knihy a stavby
Stanislav Kolíbal je ročník 1925. V letech 1990–1993 vedl ateliér Socha a instalace na Akademii výtvarných umění v Praze. I přes desetiletý zákaz vystavování v časech normalizace však přes obtíže dosáhl významných úspěchů na zahraničních výstavách. Narozený v Orlové na Karvinsku, mládí prožíval v Ostravě. První výtvarné zkušenosti tedy sbíral již v době II. světové války. Jejich výsledkem je zde vystavený, silně působící cyklus kreseb Válečný deník. Již na něm je patrný styl budoucího vyhledávaného ilustrátora a grafika (po válce vystudoval v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a dále scénografii na DAMU). V časech poválečných, v 50. i 60. letech, vznikla řada Kolíbalových ilustrací – od dětských titulů jako Strom pohádek aj., přes severskou ságu Kalevala či Romainova Petra a Lucii až po Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče nebo Čechovův Melancholický dekameron. Co kniha, to zcela jiný přístup, jiný charakter ilustrací – vždy však silná složka, povyšující a obohacující daný titul o další rozměr. Důkazem jsou tu nejen samotné kresby, ale i vydané knižní tituly.
Stanislav Kolíbal v ateliéru (foto Karel Štědrý)
Literatura Stanislava Kolíbala inspirovala obecně, zákonitě i jako scénografa, ale i jako sochaře či při tvorbě instalací. Těm je věnován druhý prostor výstavy, který by bylo možné charakterizovat Kolíbalovým výrokem na stěně sálu. „Hledám cíl, který nalézám v jisté konstelaci. Ta odkrývá v soustavě tvarů a čar neznámé shody, o nichž jsme netušili, že mohou existovat.“ Vstupujeme do prostoru, který umělec vyplnil těmito tvary, konkrétně zde vzniklými z půdorysu kreseb z let 1988–1991 v Berlíně. Sálu vévodí monumentální kresba související s návrhy budoucí stanice metra D Novodvorská. Obdivovat můžeme i nejnovější práci nyní 97letého umělce. Cyklus Šedé reliéfy vznikl právě pro tuto výstavu v letošním roce. A protože tvorba je odrazem autora samotného, neuškodí si přečíst nebo poslechnout třeba i autentický záznam jeho vzpomínání na webu Paměti národa.
Ilustrace z knihy Strom pohádek z celého světa, 1957 (foto Karel Štědrý)
Města
Za Městy, jak zní název druhé výstavy, sledující práci a myšlení architekta Josefa Pleskota, stoupáme do horních pater Musea Kampa. Během výstupu bijí do očí na stěnách psané Pleskotovy otázky, které si architekt musí klást. Ale nejen on, musíme se tak ptát i my, a odpovědi hledat společně. Postavit nově? Integrovat? Nahradit? Navázat? Odstřihnout? Zbourat? a desítky dalších. Naše město je odtud, z proskleného schodiště, vidět ve své nejspanilejší podobě. Nad Vltavou, Kampou kolem nás a s Hradčany nad námi. Kontrast naléhavých otázek a reálného panoramatu Prahy mocně uvozuje výstavu samotnou.
Zaměřuje se na tři města, kde se Pleskotovy realizace uplatnily nejvíc a vtiskly tak městu novou tvář. Litomyšl, Ostravu – Vítkovice a Prahu. Nejde tu ale jen o projekty samotné. Poznáváme tu architektův přístup, uvažování o městě jako živém organismu, který je proměnlivý, vzniká mnohdy celá staletí, a má být s člověkem v symbióze.
Nejvíce realizací Pleskotova ateliéru najdeme v Praze, s níž jsou jeho úvahy spjaté od studentských let (centrála ČSOB v Radlicích, úprava Jeleního příkopu, rekonstrukce kláštera dominikánů na Starém Městě, budoucí rezidenční projekt Kavčí hory a řada menších). Promlouvají nejen jejich modely nebo fotografie, ale také rozměrné koláže tvořené z náčrtků, rysů, cedulí, architektových úvah i novinových výstřižků, fotek či kreseb místa nových i starých. Naznačují, co vše architektovi projde hlavou, čím vším je možné i nutné se inspirovat, než je nalezeno řešení – třeba i takového veleproblému, jako je nenáviděná Severojižní magistrála. Pleskot ji však vidí jako novou velkoměstskou třídu, jako velkolepou možnost pro budoucí Prahu. Důležité jsou pro něj ale i mikrozásahy, akupunkturní úkoly, kde je třeba maximálně vnímat a chápat kontext. Tak tomu bylo například u návrhu a realizace nového oltáře pro Plečnikův kostel Nejsvětějšího srdce Páně.
Litomyšl – otisk minulosti, Ostrava-Vítkovice – vize budoucnosti
Další dva sály výstavy se věnují městům – protikladům. Litomyšli, jejíž historické jádro je zařazené mezi památky UNESCO, a která díky osvícenému vedení v řadě všech volebních období od roku 1989 a zdařilým projektům je dnes příkladem úspěšného městského rozvoje. Rozkvetla díky rekonstrukcím a citlivým dostavbám a revitalizacím, z nichž řadu provedl také AP ateliér Josefa Pleskota. Mezi nejvýraznější realizace v Litomyšli se řadí rekonstrukce zámeckého pivovaru, regionálního muzea a celého zámeckého předprostoru – dnes náměstí Václava Havla, ale i další stavby. V případě Litomyšle bylo hlavním cílem umocnit urbanistické kvality stávajícího města s dlouhou tradicí a naplnit je současným životem, přitom neporušit charakter města.
Opačný úkol plnil architekt v protikladu k Litomyšli v průmyslové Ostravě-Dolních Vítkovicích. Prázdný areál bývalých železáren prošel postupnou proměnou v nové společenské centrum. Zbourání plotů a charakter konverze jednotlivých objektů umožnily propojení s Ostravou a její kulturní posílení – a také naopak. Z bývalého plynojemu zde vznikl dnes již pověstný „Gong“, multifunkční aula, dále Bolt Tower, nástavba bývalé vysoké pece, dnes ve funkci rozhledny a nové dominanty města, a další stavby – Trojhalí, Heligonka, Veleslavínka. Prostor se daří naplňovat kulturními i dalšími akcemi, novým životem. Pozoruhodné je sledovat Pleskotovy úvahy, popis počáteční fáze přemýšlení o rekonstrukci takto kolosálního areálu, k níž bylo třeba najít klíč. Své vypovídají i čtyři přes metr vysoké stohy technické dokumentace.
Poslední ze sálů, Ateliér, nabízí symbolický pohled do myšlenkového světa ateliéru Josefa Pleskota za pomoci dokumentárního filmu, publikací, fotografií i statí. Je tu i architektův kout nazvaný Můj Orbis pictus. Josef Pleskot je – soudě z přístupu k dílu, možná stejně filosofem jako architektem. V průběhu výstavy oslaví své 70. narozeniny. Již nyní lze poblahopřát – je skutečně za čím se ohlédnout.
Obě výstavy trvají do 12. 2. 2023.
Martina Fialková