Dostal jsem nedávno v jedné věci radu od moudrého a zkušeného, který ji od jiného moudrého slyšel: „Udělej to opačně… než jiní.“ Ano, jistě to občas není špatné řešení. Co to tedy zkusit třeba zde a ušetřit vás i sebe – alespoň o malý kousek – obvyklých frází o původu Vánoc, ohlédnutí za hlavními událostmi uplynulého roku a podobných, k prosinci se nabízejících slov. Beztak jsou jich plná všechna média, papírová i ostatní.
Nezačnu tedy tím, že ani letos nemáme metry sněhu a Vánoce nejspíš budou na blátě. Nechme prosinec běžet po svém, Vánoce slavme až na Vánoce. Místo toho, abychom poslední měsíc v roce trávili jen konzumním předvánočním shonem, zvolněme (to je tedy taky pěkné „předvánoční“ klišé, pardon) a za dlouhých předzimních večerů zavzpomínejme, co bylo letos krásné, co nikoliv, co pobavilo, co stálo doslova za nic. Už jen z toho prostého důvodu, že za měsíc bude nový rok a nové výzvy a na nějaké „bilancování“ nebude čas.
Začnu u sebe a namátkou u letošního léta. Krásné byly vysokánské štíty alpských vrcholů, které jsme s manželkou sledovali ze sedla motocyklu při průjezdu průsmyky na pomezí Itálie a Švýcarska.
Méně krásné byly tisíce takových jako my, kteří se pletli pod kola v uzounkých serpentinách lemujících prudké svahy a v pidiuličkách malebných stařičkých vesniček. Kdo by to byl řekl.
Jako velice vtipné mi přišlo sdělení manželčina mobilního operátora, který jí vyčíslil za 1 MB dat ve Švýcarsku krásných 198 Kč. Já to měl za 7,70.
Co tehdy stálo doslova „za nic“ byl pohled na stovky vozů s ukrajinskou značkou mířících směrem na západ, zatímco my se vraceli spokojení domů.
Za okny je na nule, obloha šedivá, motorka dávno stojí v garáži, ale vzpomínky na letošní letní motovýlet jsou stále živé. Než je překryjí nové. Jsem optimista, tedy doufám, že se dalších dočkám.
A s blížícími se Vánocemi musím vzpomenout též na jeden moment „srdeční“. (Vida, nevyhnu se jim. Ovšem neřekl jsem na začátku, že chci konec roku pominout. Pouze hledám něco osobního.)
Tedy, byli jsme na dovolené s dětmi ve východním cípu Rakouska. A udělali si pěší výlet do Maďarska. A jak tak jdu, vidím v trávě sedět smutného barevného ptáčka. Ptám se manželky, zda ví, o koho jde. „Ale ano, to je ten a ten papoušek. Musel někomu uletět…“ Tedy jsme milého papouška vzali a shodou náhod mu našli asi dočasný domov v první vesnici, kde bydlel chovatel podobných živočichů. Jak děti, tak nás to u srdce skutečně vzalo.
Kdepak, sentiment se s koncem roku skrýt nedá.
Šťastné a veselé.
Ondřej Sedláček