Yvonna Fričová
S manželem Pavlem se ve vlastním nakladatelství Titanic věnuje architektuře, architektům a navazující tematice. Několik vydaných publikací, ale také jméno Frič ale naznačují ještě jiné, překvapivé spojení – s paraguayským indiánským kmenem Čamakoko. Toto spojení trvá už řadu let a dalo vzniknout i neziskové organizaci, sdružení Checomacoco, založené na podporu zlepšení kvality života a vzdělávání Čamakoků. Proč právě jich? Tento kmen, žijící dodnes v chudé oblasti Gran Chaco, totiž navštívil a jeho život zdokumentoval český cestovatel, botanik a etnograf Alberto Vojtěch Frič.
My se spolu známe díky vašim iniciativám na pomoc indiánům Čamakoko, mezi nimiž máte vlastně příbuzné. Jak k tomu příbuzenství došlo?
V Jižní Americe v únoru – touto dobou – vrcholí období dešťů, řeka Paraguay se vylévá z břehů a zaplavuje široké okolí. V roce 1905 přišla opravdu velká voda, říční doprava byla přerušená a lidé prchali do vnitrozemí, aby zachránili holý život. To bylo to poslední, co třiadvacetiletý dobrodruh Alberto potřeboval. Po třech letech pobytu v divočině, zdecimovaný vedrem, nemocemi a nástrahami všeho druhu se už viděl na zaoceánském parníku a ze všeho nejvíc toužil, jak napsal mamince do Prahy, po její čistě povlečené posteli. Jenže byl v pasti. Na pár týdnů musel odjezd odložit. Připojil se k malé skupince indiánů Čamakoků a společně přežili na slámových plovácích v povodni. V zatopené krajině usilovali najít nějakou potravu a kousek suchého místa. Frič se snažil být co nejvíc platný a kmen určil dívku, která se o něj měla starat. Zamilovali se do sebe a byla z toho dcera. Nevíme přesně kdy, ani jestli on se to dozvěděl. Pokud šlo o jeho nejsoukromější věci, neměl ve zvyku o nich mluvit, ačkoliv jinak rád mluvil a psal o kdečem. V tom příběhu je hodně místa pro legendy všeho druhu, a také vznikají a žijí svým vlastním životem. U nás i mezi jeho paraguayskými potomky. Řádně se oženil dlouho poté, v roce 1921, když už mezi indiány dávno necestoval, a se svou mladou ženou Dragou měl jediného syna. Můj manžel Pavel je jeho synem. Neznámá paraguayská tetička a její rozvětvená rodina se objevila v našem životě teprve v roce 2000 díky náhodě – objevili ji čeští dokumentaristi, kteří hledali v Gran Chaku Fričovy dávné stopy.
Alberto Vojtěch Frič byl ročník 1882. (Jméno Alberto si dal sám až později, kvůli srozumitelnosti ve španělsky hovořícím prostředí Jižní Ameriky.) Letos v září, 8. 9. si připomeneme 140 let od jeho narození. Vy jste ale zmínila ještě druhé důležité „výročí“ připadající právě na aktuální měsíc.
Únor byl ve Fričově životě, jak vidno, měsíc zvláštního významu. Bylo to také v únoru, v roce 1899, když mu zmrzla sbírka kaktusů. Bylo mu sedmnáct, a už patřil k významným evropským znalcům této podivné botanické čeledi v té době ještě málo vědecky prozkoumané. Pro kaktusy a jejich bizarní krásu se nadchl už coby dítě a postupně vytvořil jednu z největších a ceněných soukromých kolekcí. Z jejího zániku během jediné mrazivé noci byl zdrcen, ale zároveň to určilo celé jeho další směřování. Odmaturoval a místo na univerzitu zamířil do „školy života“, právě do Jižní Ameriky.
Neměla byste o A. V. Fričovi napsat knihu? Nějakou souhrnnou biografii? Letošní výročí si o to říká.
Fričovou pozůstalostí se zabývám už půl století. Odkrývám vrstvy. Ověřuji a studuji mnoho souvisejících věcí. Úplně na začátku jsem psala diplomku o jeho investigativním časopise Očista, který vydával krátce po vzniku Československa. Publikuji postupně některé jeho známé i neznámé texty. Shromažďuji fotografie. Dělám přednášky. Píšu články a dávám rozhovory. Hodně se věnuju jeho živé „pozůstalosti“ – tedy činnosti ve prospěch indiánů Čamakoků (www.checomacoco.cz). Ano, a teď přišel čas udělat o Fričovi velkou komplexní knihu, zpřehlednit trochu jeho nepřehledný život, uvést na pravou míru nejrůznější mýty, které kolují na internetu a pořád dokola se přejímají. Jeho příběh to ale nepotřebuje, je dostatečně velkolepý sám o sobě. V letošním roce knihu nevydám, ale pracuji na ní už dlouho, a ještě to nějaký čas potrvá, aby to k něčemu bylo. Budou jiná příhodná jubilea. Mám výhodu vlastního nakladatelství a nikam nespěchám. Ani se nepotřebuji předhánět s některými jinými nakladateli, kteří vydávají různé Fričovy reedice, protože je „volný“ autor. Jeho knížky už ale vyšly mnohokrát, dají se snadno sehnat v antikvariátech, lépe vytištěné. Další prosté reprinty podle mě nemají smysl.
Jaká by tedy měla být vaše kniha?
Já bych chtěla o Fričovi nechat mluvit jeho samotného a lidi kolem něj. Ke každé době jeho na události bohatého života existují zajímavé texty, korespondence, polemiky, útoky, reflexe účastníků, fotografie. Chtěla bych z toho složit plastickou mozaiku, aby si každý mohl udělat vlastní názor a nemusely se přebírat ty uměle stvořené „narativy“. Vím, že pro mnoho lidí byl Frič určující osobností, vracejí se k němu, obdivují jeho postoje, prožívají s ním dobrodružství z jeho knížek, které četli v mládí. Mám k tomu respekt. Ale Karaí Pukú, Dlouhý lovec v červené košili, je literární postava, kterou stvořil. Ne všechno tak doslova bylo. Přesto se některé „historky z natáčení“ objevují i v akademických pracích.
Jistě, Frič byl především botanik a etnograf, ale jeho dobrodružné knihy pro mládež ilustrované Zdeňkem Burianem, jsou asi přece jen známější než odborné publikace a články. Máte i vy mezi nimi svou oblíbenou?
Ty tak zvané knížky pro děti psal Frič na objednávku, když neměl na živobytí. Do jeho autentických vzpomínek vstupoval nakladatel se svou představou o tom, co se bude dobře prodávat, a z jeho pověření redaktor, který text „umravňoval“. Ten se dokonce pro Fričově smrti domáhal autorského honoráře s tím, že Strýčka indiána napsal jen volně podle Fričovy předlohy. Já mám raději původní Fričovy texty. Bývají neučesané, často naivně upřímné, ale o to jsou silnější a okouzlující. Hodně se mi líbí příběh Čerwuiše, indiána Čamakoko, který s Fričem rok pobýval v Praze. Můžeme sledovat krok po kroku prolínání dvou úplně odlišných světů, dvou otevřených myslí, které se s údivem a přes mnohé vzájemné předsudky a nepochopení stále víc sbližují. Frič se následkem svých pobytů mezi indiány stal svými názory pro mnohé své spořádané krajany nepřijatelným divochem, a i Čerwuišovi se doma vysmívali, když jim popisoval své nepopsatelné zážitky ze světa bělochů, kterým se dalo jen stěží uvěřit.
Dají se v Praze najít konkrétní místa spojená Čerwuišovým pobytem?
Byl to hlavně „wigwam“ v Náplavní ulici 1. Frič si tam na podzim 1908 pronajal byt v prvním patře, protože doma u rodičů ve Smečkách to s nepřizpůsobivým indiánem a bednami indiánských sbírek už dál nešlo. Mohli tam zvát kamarády a měli to kousek do veřejných lázní na Žofín, do Národního divadla i do hospody u Bumbrlíčka nebo ke Flekům. Na nábřeží kotvil parník, kterým jezdili na letní byt do Hodkoviček. Vltava Čerwuiše spojovala s domovem, jinak si ve městě připadal ztracený. V zimě se spřátelil s ledaři v Podskalí, ale projít vyšehradským tunelem se bál – tu historku o rvačce s četníky, kteří ho při té příležitosti zatkli, nakonec popsal v jedné povídce i Jaroslav Hašek.
Před několika lety jsem byla na křtu Indiánské knížky – pamětí jiného indiána ze stejného kmene Čamakoko. Rodolfa, nejstaršího syna Fričovy indiánské dcery. Vaše nakladatelství ho tehdy pozvalo do Prahy. To setkání s přírodním člověkem z tak jiné kultury, který se odvážil přiletět do Evropy, bylo nezapomenutelné. Působil velice klidně, rozvážně a vyrovnaně. Neměl pak doma podobné problémy jako Čerwuiš, kterému po návratu mezi svoje nikdo nevěřil, o čem vyprávěl?
Měl v hlavě asi podobný zmatek, i když to bylo o sto let později. Bylo tolik věcí, kterým nemohl rozumět, ale zachoval si kamennou „indiánskou tvář“. Vnímal především velký a upřímný zájem, byl hrdý na svého dědečka. Mnoho lidí od něj z vesnice mu pak cestu závidělo. Pomáhal mu to překonat deník, který si tady psal, kam se mu podepisovali návštěvníci našich literárních čtení, kam si lepil různé vstupenky a fotografie s českými přáteli.
Jak žije dnes kmen Čamakoko? Poznal by je A. V. Frič?
Na pohled zůstávají stejní, jen chodí víc oblečení. Ale už to nejsou ti pravěcí lidé – lovci a sběrači migrující pustým Gran Chakem, kteří si vyprávějí po nocích své podivuhodné prastaré mýty. Nevymřeli, „jak čest a zákony kázaly jim“, jak v roce 1943 Frič napsal v úvodu své knihy Indiáni Jižní Ameriky. V tom se zmýlil. Oni byli obdivuhodně životaschopní v divočině, a jsou i dnes, kdy se snaží držet krok s námi. Dělají, co můžou, aby byli šťastní i v civilizaci, která jim vzala možnost žít a živit se jejich tradičním způsobem. Čeští dárci jim to trochu usnadňují – podporujeme hlavně indiánské studenty nebo lidi, kteří se dostali do vážné zdravotní situace, teď například kvůli covidu. Pomoc jim ale aktivně nenabízíme, nevymýšlíme žádné „projekty“, snažíme se být nápomocní jen po vzájemné dohodě. Jsme jen „zrnkem prachu“, jak oni rádi říkají, na jejich vlastní cestě.
Martina Fialková