Lenka Šaldová
Festival hudebního divadla Opera právě začíná. Už po šestnácté přiváží do Prahy to nejlepší, co se za poslední dva roky urodilo v českých a slovenských divadlech, která se opeře v jejích nejrůznějších podobách věnují.
Za dobu, co festival vede Lenka Šaldová, narostl a získal si diváky. Finance na organizaci takto náročné akce, na kterou se do Prahy sjíždějí početné operní soubory i s orchestry, stále chybějí. Přesto jeho ředitelka doufá, že i letošní ročník zvládne dotáhnout do zdárného finále. Letos je festival, který se koná jednou za dva roky, ve své historii nejrozsáhlejší. Ve velké i v té komornější opeře se zkrátka opravdu „urodilo“, hudební divadlo žije a svou různorodostí láká stále nové diváky. Kdo by nebyl zvědavý třeba na to, jak je v něm pojat učitel národů Komenský nebo jak Hurvínek prodává nevěstu, případně na Tlustého pradědečka a loupežníky? To všechno v letošním programu můžete najít. Lenky Šaldové se mimo jiné ptám, jak se stalo, že je festival tak úzce spojen s jejím jménem.
Stála jste už u zrodu festivalu?
Úplně od začátku ne, poprvé se festival konal v roce 1993, a to já jsem ještě byla v Liberci na gymnáziu. Ale pak jsem přišla do Prahy a začala studovat divadelní vědu na Univerzitě Karlově. Tam jsem potkala divadelního kritika Josefa Hermana. Byl to můj pedagog, ale také donedávna i šéfredaktor Divadelních novin. A ten, když zjistil, že mě zajímá taková divná věc jako opera, mě začal zapojovat do aktivit Jednoty hudebního divadla. Jezdili jsme se po republice dívat na nejrůznější premiéry, začala jsem pod jeho vedením psát o opeře.
A na podzim roku 2000 jsem festival převzala po Heleně Havlíkové. Můj první ročník 2001 už jí byl ale připravený, takže jsem nebyla úplně hozená do vody. Spolupracovala jsem i s jejím produkčním Martinem Cikánkem, který mi moc pomohl. Pak už jsem za festival odpovídala já. Koná se jednou za dva roky, takže to je 12 ročníků pod mým vedením a de facto mých 20 let s festivalem.
To je úctyhodná práce. A neměli jste vlastně ani covidovou pauzu, shodou náhod a okolností se festivalu vyhnula. Jaké byly ty covidové ročníky 2020 a 2022?
V roce 2020 jsme měli poslední představení 4. března, týden poté přišel zákaz hraní v divadlech a další opatření. V roce 2022 se sice mohlo hrát, ale s omezeními, což se samozřejmě na festivalu podepsalo. Byl úspěch, že jsme kvůli covidu museli zrušit pouze tři představení. Když si představíte, kolik lidí je do takového operního představení zainteresovaných, tak to byl vzhledem k situaci skoro zázrak.
Lidé si ale tehdy, když se zase začalo hrát, každého představení či koncertu velice vážili.
Ano, byly i situace, kdy bylo vidět, jak jsme všichni trochu dojatí, že se hraje. Každé představení, které se uskutečnilo, dostalo úplně jiný náboj. Ke konci festivalu se hrál Mefistofeles od Arriga Boita. Byla plná Státní opera a poprvé jsme mohli být bez roušek. Atmosféra v divadle byla neuvěřitelná.
Mám z vlastní zkušenosti obecně pocit, že atmosféra na představeních festivalu Opera je vždy trochu výjimečná.
Určitě. Je to tím, že pro většinu souborů, které přijíždějí do Prahy, je to opravdu výjimečný zážitek, moci si zahrát v divadlech jako je Národní nebo Stavovské, Státní opera. A také tam přicházejí lidé, kteří mají o operu opravdu zájem. Za svým souborem zároveň někdy přijíždějí i diváci z jeho města, přijdou pražští přátelé. Někdy to bývá až taková fanouškovská, velice srdečná atmosféra, a kdo to nezažil, tak mu moc doporučuji festival třeba právě pro tenhle zážitek.
Možná je to i dobrá příležitost, jak se s operou seznámit pro toho, kdo na ni běžně nechodí.
Přesně tak. Atmosféra je opravdu důležitá a určitě i nezkušeného návštěvníka vtáhne. Náš festival má samozřejmě také své skalní návštěvníky, a za ně jsme moc vděční, ale doufáme, že vždy získáme i někoho nového.
Nedá mi se nezeptat, jak se festival slučuje s vaší prací v Národním muzeu? Těžko si na něj asi můžete brát dovolenou. Příprava takto rozsáhlého projektu je časově určitě náročná dlouho předtím, a pak i samotný průběh dá celému týmu zabrat.
Pracuji v divadelním oddělení Národního muzea a je to opravdu krásné zaměstnání. Samozřejmě v době, kdy připravuji festival, a když pak probíhá, vyžaduje to od mého šéfa a mých kolegů trochu tolerance. Ale na druhou stranu se moc snažím práci v muzeu nešidit, to by nebylo fér. Proto doufám, že kolegové nemají pocit, že bych té práce odváděla míň. Projekty, které máme, musí normálně běžet. Teď zrovna připravujeme výstavu pro Prachatice a snažím se ty věci skloubit tak, abych naplno mohla dělat obojí.
Jak velký je vlastně festivalový tým, který vedete? Tuším, že vás moc není.
Už řadu ročníků mám vedle sebe produkční – poklad – Michaelu Helanovou. Nastupuje, řekněme, půl roku před začátkem festivalu. Do té doby ten tým tvořím sama (směje se). Takže připravuju žádosti o dotace, domlouvám termíny představení, smlouvy, media plán, píšu tiskové zprávy. Pak se přidává Míša a dále Katka Hipská, která pomáhá v komunikaci s novináři nebo s on-line kampaní. V posledních letech taky s lecčíms vypomáhá jako jakási asistentka Zuzka Hrubá. Takže v době konání festivalu je tým čtyřčlenný.
Kdo se podílí na výběru představení? Je to tak, že většinu jich vidíte ještě před jejich pražským uvedením? Musíte přece vědět, co chcete na festival dovézt.
Teoreticky bychom ta představení ani vidět nemuseli, výběr je na jednotlivých divadlech. Je to jejich festival a jejich vizitka, s čím se chtějí v hlavním městě prezentovat. Na druhou stranu se ale snažíme jezdit s kolegy kritiky na premiéry po celé republice. Takže z českých produkcí vidíme skoro všechno, i ten kontext dalších představení, ze kterých divadla vybírají. Nicméně jim do toho nemluvíme. Slovenská divadla většinou vidíme až tady, ale spoléháme na profesionální úroveň všech divadel. A ta je dnes i u těch regionálních velmi vysoká. Takže pak už jde spíš o estetický názor, o vkus, a to je individuální. Náš výběr se týká hlavně produkcí, které vznikají mimo tradiční divadelní síť. Buď známe ten ansámbl, který je pro nás zárukou, že to bude inspirativní představení, nebo známe i přímo nabízený projekt.
V posledních ročnících festivalu a zejména letos takových menších projektů přibylo. Nedají se tak jednoduše označit jako opera, často ten žánr nějakým způsobem překračují. Zkrátka jsou trochu jiného typu, než by si člověk představil klasickou operu. Vidíte tady budoucnost opery? Zdá se, že tato představení, lákají mladší ročníky?
V některých případech je to opravdu trochu jiný svět. Jde o přirozenou snahu hledat ještě nějaké jiné modely hudebního divadla než ty, které umožňuje jen velké jeviště. Většina těch projektů je, řekněme, komornějšího charakteru, a vytvářejí je lidé, kteří chtějí dělat autorské divadlo. Je to samozřejmě i tak trochu generační záležitost, ale na druhou stranu třeba Ensemble Damian nebo Opera – Diversa existují přes 25 let. To už jsou čtyřicátníci, padesátníci.
A stejně tak vznikají mimo tradiční síť i vyloženě operní projekty, jako je Prodaná nevěsta souboru Opera lidem, kde si tohle dílo chtějí vyzkoušet zase trošku jinak než na velkém jevišti. A na druhou stranu, když se podíváme na program festivalu, tak i ve velkých divadlech máme nyní tituly, které rozhodně nejsou tou klasickou operou. Třeba takový Král Roger nebo Komenský nebo Myslivečkovo dílo Adam a Eva. Festival zkrátka nabízí různorodý typ hudebního divadla.
Některá představení se navíc odehrávají na opravdu zajímavých místech, kam se divák jinak ani nemusí dostat. Třeba Winternitzova vila.
To je další věc, která mě na přípravě velmi baví. Že s naším festivalem můžeme objevovat i nejrůznější zajímavé prostory. Z takových, které vznikly teprve v nedávné době, je to třeba Jízdárna Savarin. Hrajeme ve vršovickém Vzletu, ve Studiu Hrdinů nebo také v La Fabrice. Na místech, kam běžně operní divák nepřijde. Myslím, že i tohle může být trochu lákadlo a přináší to zase úplně jinou atmosféru a jiné možnosti.
Je něco, z čeho máte letos opravdu velkou radost, že se podařilo? Přestože jste to třeba nečekala?
Mám radost, že budou chybět pouze dvě velká divadla: Severočeské divadlo Ústí nad Labem a Slovenské národné divadlo, kde jsem se bohužel nedokázali provozně sladit natolik, aby se podařilo přivézt i jejich představení. Ale jinak by tentokrát měla přijet všechna ostatní česká a slovenská divadla, kde se dělá opera.
A to včetně Brna, které dnes už patří do evropské ligy. Mám radost, když vidím, jak si mimopražské soubory váží toho, že můžou přijet. A budu mít radost, když do opery přivedeme i nové lidi, kteří ještě na festivalu nebyli. Už teď, před začátkem, vidím velký zájem o řadu představení, vstupenky se kupují. Takže velmi doufám, že to zase bude takový společný intenzivní emotivní zážitek.
Martina Fialková