Jiří David znovu překvapuje. Vizuální umělec, spoluzakladatel umělecké skupiny Tvrdohlaví, známý v posledních letech tvorbou objektů, instalací, videoartu, často ve velmi provokativní podobě, se vrací k malbě. A je to návrat pokorný. David jím, po prozkoumání možností a vyřčení svého vjiných oborech, znovu přivádí na scénu pojem krása. Pojem, který byl mnoha směry nejen výtvarného umění druhé poloviny 20. století často potírán a začátkem století jedenadvacátého skoro snad zrušen. Nyní sledujeme opatrný návrat krásy v umění. A potvrzuje-li ho uznávaný umělec, v současné době také pedagog a publicista, můžeme snad doufat v jeho následování.
Tři prostory v holešovickém DOXu jsou zaplněny téměř monotematickou výstavou, jejímž středobodem je lidské tělo v přírodě, konkrétněji ponejvíc v trávě. Velkoformátové malby vznikaly v letech 2018 a 2019. Tráva je dokonce – velmi neobvykle – na některých malbách jediným a hlavním motivem obrazu. Vysoká, divoká, živá i uschlá, nejen zelená, ale i rezavá či zašedlá, na dvou obrazech vzbuzující dojem apokalypsy, po které zůstane jen ona. Tráva, z níž ale následně všechno zase a znovu vyroste a ožije, věčná tráva jako živá individualita na obrazech dalších. Na jiných hostí tráva lidské tělo. Okamžitě zaujmou umělcovy autoportréty – nahá postava otočená k divákovi zády, mizející v neznámé zahradě či v ráji? Některé malby využívají efektu černého negativu fotografie, využitého pro tělo, které obklopuje barevný, fyzický svět. Na dalších ženská postava – snad Eva – obklopená vegetací, z níž sálá horký vzduch a erotično. Někde zahlédneme i strom nebo vodu. Impresionistické světlo a zářivé barvy. Obraz s názvem Červený les jak převlékárna vlků přitahuje magickou silou ohnivých tónů a atmosférou lesního mysteria, v němž se zároveň toužíme i bojíme ztratit.
„Čím ošklivější, starší, nevrlejší, nemocnější a chudší jsem, tím víc si přeji pomstít tím, že budu dělat barvu brilantní, dobře uspořádanou, zářivou.“ To jsou slova Vincenta van Gogha, která uzavírají, napsána na stěně, Davidovu výstavu a nutí k zamyšlení. „Média malby jsem se vlastně nikdy docela nezbavil, ale spíše jsem hledal její smysl také v tom, že jsem ji v sobě různě zpochybňoval, mučil, trápil.“, říká Jiří David sám. Kdo by si chtěl vyslechnout jeho výklad vlastní tvorby, má možnost 12. 3. v komentované prohlídce s autorem. Výstavu doprovází i katalog.
Jiří David (1956), vizuální umělec a pedagog, vedoucí ateliéru Intermediální komunikace na UMPRUM, zabývající se malbou, tvorbou objektů, instalacemi, fotografií, videoartem; zasahuje také do oblasti kritiky a publicistiky. Za studií na AVU v Praze spoluorganizoval neoficiální skupinové výstavy Konfrontace. V roce 1987 založil s umělci své generace skupinu Tvrdohlaví. Malbami s volným využíváním znaků a politických symbolů významně formoval postmoderní program na přelomu 80. a 90. let, kdy se také začal věnovat instalacím objektů a psaní textů reflektujících pozici umělce a umění ve společnosti. Čtyřikrát se účastnil benátského bienále.
Do povědomí široké veřejnosti vstoupil roku 2002 neonovým Srdcem umístěným na severní věži baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. Je zastoupen v mnoha sbírkách u nás i v zahraničí. Aktuálně vystavuje také v galerii Thomas Erben v newyorské Chelsea.
Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7, výstava Jsem tady.
Do 30. 3. po 10–18, út. zavřeno, st a pá 11–19, čt 11–21, so a ne 10–18 hod.
Martina Fialková