Sympatický mladý Belgičan se narodil v malé vesnici nedaleko Německa v provincii Lutych. Řízením osudu teď žije čtvrtým rokem v Praze. Za tu dobu výborně mluví česky, což je pro lidi, jejichž rodným jazykem je francouzština, jistě docela oříšek. Ale nejen to. Česky i výborně píše. Dokladem budiž tento rozhovor, který vznikl částečně při osobním setkání, ale částečně i po mailu, přičemž jeho jazyková úprava byla jen velmi kosmetická. A co víc, Benoit Wyn – sám cizinec, provází procesem integrace v Česku další cizince. Práce ho moc baví, má pro ni i dobrou kvalifikaci. Ale jak se daří integrace jemu samotnému? Přečtěte si.
Benoît na úvod vysvětluje: Studoval jsem v Namuru, což není žádné velké město, ale přesto je hlavním městem Valonska. Po ukončení bakalářského studia v oboru geografie jsem se přesunul do Bruselu a tam na Svobodné univerzitě Brusel (ULB) vystudoval magisterský obor Sociální geografie. Pak jsem v Bruselu učil na gymnáziích a pracoval jako koordinátor projektů v neziskovém sektoru. Byly to projekty na pomoc lidem bez domova nebo dětem se vzdělávacími potížemi.
Kdy jste slyšel poprvé češtinu a kdy jste poprvé navštívil Českou republiku?
Bylo to v roce 2010 během cesty do tří hlavních měst: Vídně, Bratislavy a Prahy. Z té doby si na češtinu nevzpomínám. A to ani ze zážitku, kdy se dva policisté mezi sebou bavili o tom, že mně a mým kamarádům dají pokutu kvůli tomu, že jsme si dali pivo v parku v centru města. Nevěděli jsme, že se to nesmí. Podruhé jsem se s češtinou setkal za příjemnějších okolností čtyři roky poté, když jsem se seznámil s mou přítelkyní. Tehdy jsme spolu dobrovolničili v uprchlickém táboře. Studovala pak v Bruselu v programu Erasmus+. Jelikož žádný z nás neuměl jazyk toho druhého, bavili jsme se anglicky. To se občas stává i v Belgii, mezi Valony a Vlámy se angličtina používá jako lingua franca. Je to trochu legrační, ale také smutné – podle mého názoru. Pokud jde ale o nás, byl jsem v tu chvíli rád, že oba umíme nějaký společný jazyk. Musím totiž říct, že učit se česky bylo skoro jako učit se čínštinu.
Nakonec jste se ale rozhodl češtinu zvládnout.
Důvod je jasný, kvůli přítelkyni. Ale to je vlastně jen jedna strana mince. Mohli bychom se spokojit s tím, že si rozumíme v angličtině. Navíc většina lidí okolo nás angličtinu zvládá. Neuměli jsme si ale představit, že budeme celý život komunikovat v jazyce, který není mateřský ani pro jednoho z nás. Dost rychle mi také došlo, že osobnost lidí, jejich kultura, humor se nejlépe pochopí a dá ocenit, až když lidé mluví stejným jazykem. Našel jsem si kurz češtiny v Bruselu. Rok jsem trávil úterní večery v tamní České škole bez hranic a měl jsem pocit, že se vracím do školky. Nejen že jsme opravdu seděli ve stejných lavicích jako děti českých rodičů, navštěvující tu stejnou školu, ale také proto, že jsem tak málo rozuměl a nedokázal jsem se tolik vyjadřovat. Paní Olga Schmalzried v Bruselu, ale i ostatní lektoři češtiny, kteří mě pak učili v Praze, měli se mnou trpělivost. To mi skutečně pomohlo a jsem za to vděčný.
Jak přišlo rozhodnutí, že se přestěhujete do Prahy?
Přítelkyně po roce neměla na výběr, musela se vrátit a dostudovat Karlovu univerzitu. Tím pádem jsme se rozhodli, že se přestěhuji s ní. Dnes to jsou necelé čtyři roky. Hned jsem se přihlásil do jazykové školy a pokračoval ve studiu češtiny. Musím se přiznat, že hnacím motorem pro mě bylo to, abych i tady mohl dál pracovat v sociálním oboru jako dříve v Belgii. Po čtyřech měsících jsem se musel vrátit pevnýma nohama na zem a smířit se s tím, že je čeština těžká o to víc pro ty, kdo nejsou Slované. Musel jsem tedy zpočátku pracovat v jiném oboru, například jako lektor francouzštiny, ale češtinu jsem studoval dál.
Co vás tady nejvíc překvapovalo, co vám dělalo největší potíže? A co užitečného jste se v Česku naučil?
Na začátku mne překvapilo, že vám stačí jako pozdrav říct „ahoj“ nebo „dobrý den“. V Belgii si dáváme pusu na tvář nebo si třeseme rukou. Také jsem se divil, že velká většina lidí si dává k obědu teplé jídlo. U nás je dost běžné obědvat bagetu.
Kromě těch složitostí jazyka mi nic zásadního nevadilo. Možná tím, že jsme dva průměrně velké národy, mám pocit, že náš humor může být podobný. Někdy je černý, jindy si ze sebe umíme udělat legraci. V tom jsou podle mě Češi a Belgičané podobní. Jsem taky rád, že jsem mohl nahlédnout do toho, jaká byla historie České republiky i Československa. Nerozumím samozřejmě každé kapitole vašich dějin, ale přece jen jsem do nějaké míry schopen pochopit to, proč jste takoví, jací jste. A co jsem se užitečného naučil? To, že Vánoce jsou taky o pohádkách.
Jak moc už znáte i jiné části republiky? Objevil jste nějakou krajinu nebo město, které jste si zamiloval? A co máte nejraději v Praze?
Kromě Prahy znám nejlépe Krkonoše. Rád tam jezdím lyžovat anebo se procházet po horách. Předtím jsem lyžoval vlastně jen jednou v životě. Vrchol Belgie je totiž 694 metrů vysoký, takže hory nemáme, natož aby dost nasněžilo. Jinak na mě Praha působí velmi zeleně a otevřeně. Oceňuji nejen parky na procházku – miluji ten výhled od Metronomu, ale také venkovní kulturní místa – Containall, Přístav 18600.
Dnes mluvíte i píšete velmi dobrou češtinou, a to vás dovedlo zpět k původnímu zaměření po studiích, k pedagogické práci, k sociální práci a sociálním projektům, kde využijete i tu geografii. Pracujete v karlínském Centru pro integraci cizinců (CIC). Co přesně tu máte na starosti?
CIC se zaměřuje na poskytování sociálních služeb, vzdělávacích a dobrovolnických aktivit pro cizince, kteří jsou dlouhodobě či trvale usazeni v ČR. Nabízíme imigrantům sociální a pracovní poradenství, různé kurzy češtiny a podporu přes dobrovolnické aktivity. Působíme nejen v Praze, ale také v Středočeském a Libereckém kraji. Naše Centrum bylo založeno v roce 2003. Jeho cílem je pomáhat imigrantům při začleňování do české společnosti. Já mám na starosti dobrovolnický program, jehož motto je vytvářet prostor pro setkávání a vzájemné poznávání Čechů a cizinců.
Jaké programy centrum nabízí? Jsou pro všechny generace?
Dobrovolnický program, který mám na starosti, má mnoho aspektů. Máme program Mentoring, v jehož srdci jsou čeští dobrovolníci, kteří pomáhají cizincům se integrovat. Jako místo setkávání také fungují tzv. Otevřené kluby, které nabízejí čas a prostor, kde se mohou cizinci a Češi setkávat, sdílet zkušenosti a diskutovat. Organizujeme ale také další aktivity pro děti i dospělé, které se každý měsíc obměňují. Ty mohou být kulturní, sportovního či vzdělávacího rázu.
Jací lidé nejvíc vyhledávají vaši podporu a programy?
Nejvíc lidé z Ukrajiny a Ruska. Přicházejí k nám ale lidé ze všech koutů světa – z Ameriky, Asie a samozřejmě i z Evropy. Trochu specifickým příkladem jsou naši klienti pocházející z Venezuely, kterých je u nás v programech čím dál tím víc. Kvůli situaci v rodné zemi utíkají a uchylují se do země svých předků – do Česka. Mají totiž dvojí pas – český a venezuelský. Obecně řečeno, původ lidí pro nás není důležitý. Je sice pravda, že občan Evropské unie řeší méně otázek týkajících se například pobytu, ale pokud se člověk na nás obrátí a můžeme mu nějak zjednodušit proces integrace, tak dveře našich služeb budou otevřené.
Z vlastní pozice víte, s čím se příchozí cizinci nejvíc potýkají. Asi se to ale liší podle toho, z jaké země přijdou. Je to tak?
Ano, sám mám výhodu, že dobře chápu, co to znamená být cizinec v České republice. Samozřejmě se to liší podle toho, odkud člověk pochází. Jakožto občan země EU to mám v něčem mnohem jednodušší, než někteří naši klienti – hlavně ohledně pobytu v ČR. Tím dalším, co je nejdůležitější, je právě řeč, a tady mají výhodu Slované. Obvykle rozumí lépe už od začátku, i když se češtinu nikdy neučili.
Je základním jazykem při práci v CIC skutečně čeština nebo i ta angličtina, případně jiné jazyky?
Angličtina nebo další světové jazyky jako ruština nebo španělština nám mohou samozřejmě pomáhat při porozumění, ale ve velké většině případů se používá čeština. U nás ale je například skvělá dobrovolnice pocházející ze Španělska a představte si – komunikujeme spolu jen česky. Kdybyste mi to řekla před deseti lety, když jsem byl na Erasmu v Madridu, tak bych vám vůbec nevěřil. Je to však pro nás teď přirozenější. Tím chci říct, že je podle mě důležité podpořit lidi, kteří se snaží češtinu naučit. Angličtina může pomoci hlavně na začátku, aby si lidé trochu porozuměli, ale myslím si, že Češi by měli na cizince co nejvíce mluvit česky, případně zjednodušit svůj projev, aby jim lépe porozuměl.
Práci, kterou děláte, musí mít člověk opravdu rád. Asi se setkáváte s různými „zašmodrchanými“ případy, problémy. Co vás ale nejvíc těší?
Ano, svoji práci mám velmi rád. No víte, moji kolegové o tom článku vědí a rozhodně si ho přečtou, tak vlastně moc nemám na výběr, co odpovědět. (smích) Teď ale vážně, ano, jsem rád, že můžu pokračovat ve své kariéře i v zahraničí, přispívám k integraci cizinců a pomáhám jim se lépe cítit. Chci tady také zdůraznit roli dobrovolníků – Čechů i cizinců – a touto cestou jim poděkovat. Věřím v to, že společně tvoříme lepší Českou republiku pro nově přicházející.
A vtipná historka? Napadají mě ty chvíle, kdy svým belgickým kamarádům říkám, co je tady moje práce. Oni se vždycky usmějí a řeknou „No jo, tuhle práci děláš, abys sám sebe co nejlépe integroval!“ (smích) Může se zdát, že je paradoxní, že tohle je má práce, ale já věřím, že to má svůj smysl.
foto Tereza Haniaková
Martina Fialková