Josef Pleskot (foto Ester Havlová)
Je výraznou osobností české architektury, nedávno oslavil 70 let. K tomuto jubileu vznikla pozoruhodná výstava v Museu Kampa, o které jsme psali (prodloužena do 19. 2.). Mezi nejznámější Pleskotovy realizace v Praze patří například oceňovaná centrála ČSOB v Radlicích či úprava Jeleního příkopu. Jeho AP atelier stojí však také za postupnou proměnou Dolních Vítkovic v nové kulturní centrum Ostravy či za rekonstrukcí památkové zóny v Litomyšli.
Myšlenka na rozhovor s Josefem Pleskotem mne provázela už dlouho. Mám totiž na Starém Městě jedno své oblíbené místo – klášter dominikánů. Díky spolupráci na koncertech v tamním barokním refektáři mohu už sedm let sledovat zblízka, jak celý klášter prochází rekonstrukcí podle jeho projektu. Jak přirozeně se baroko snoubí s moderními prvky. Jak prostory nově ožívají a rozkvétají. A proto se na začátek rozhovoru ptám:
Je to jedna z mnoha vašich zakázek nebo máte k dominikánskému klášteru nějaký osobní vztah?
Mám. Ten vztah začal už někdy v roce 1973, kdy v Husově ulici byla katedra geodezie a jako studenti jsme tam dělali zápočet a nivelovali jsme Husovu ulici. Donivelovali jsme se až do ambitu kláštera dominikánů sv. Jiljí a od té doby vím, že ten ambit je o metr čtyřicet výš než ulice. To je sice epizodická vzpomínka, ale když nás bratři dominikáni vyzvali ke spolupráci na rekonstrukci kláštera, byl jsem rád a během té práce jsme se velice sblížili.
Váš projekt přinesl klášteru nejen novou podobu některých prostor, už bez bariér, ale celkově i novou hodnotu.
Vzpomínal jsem, jak se v dřívějších letech musel obcházet. Zdi byly nepropustné a celý ten komplex klášterní kvadratury v samém srdci města působil tajemně. Naše spolupráce proto začala návrhem, že by se klášter měl otevřít veřejnosti, pro kterou to bude přínos, a dominikáni v něm pak nebudou osamoceni. Dnes se tam dějí nejrůznější akce pro veřejnost, část kláštera slouží i pro ubytování jako jednoduchý hostel.
Při cestě za vámi do holešovického ateliéru jsem si uvědomila, jak se tato čtvrt’ proměňuje a rozvíjí. Máte také tady, v Holešovicích, něco na svědomí?
Ani ne, kromě toho, že budova, do které jste za mnou přišla, je restituovaná bývalá továrna mého prastrýce. Kdysi se tu vyráběly vodoměry, dnes tu nahoře pracujeme my.
Tady naproti se ale zakládá nějaká nová stavba – je tu ohrazená plocha bez označení, kdo a co bude stavět. Víte vůbec co to bude?
Nevím, netuším. Já nejsem tak úzkostlivý, a vítám jakoukoli činnost tady, protože už je tu hrozně dlouho jenom díra v zemi. Říkám, že ať tu bude, co tu bude, tak my budeme vedle toho vždycky hezká továrna. Ale co mám na svědomí, to je Vltavská filharmonie, která se má stavět kousek odtud.
I na tu jsem se chtěla zeptat. Jak se vám ten projekt líbí? A nelitujete, že je to dánský a nikoli český projekt?
Nelituji. Byla to mezinárodní soutěž s nejvyšší ambicí, dlouho připravovaná. O vznik nové filharmonické budovy se zajímám od Sametové revoluce. Jsem asi 15 let členem spolku, který o její postavení usiluje. Dalšími členy byl pan dirigent Bělohlávek, nyní Jakub Hrůša, pak Roman Bělor, bývalý ředitel Pražského jara, paní Jana Vohralíková, do nynějška kancléřka senátu a produkční Martin Gross. Přijali jsme pak ještě nového člena, Miroslava Tůmu, bývalého guvernéra ČNB. Byli jsme v kontaktu se všemi pražskými primátory během té doby, všichni se k té myšlence stavěli dobře.
O umístění budovy se diskutovalo celých deset let, protože návrhů bylo velké množství. Asi před pěti lety se rozhodlo o místě na nábřeží Vltavy, kousek odtud. Já to považuji za skvělé místo a projekt, který vyhrál, za velmi přiměřený pro Prahu. Myslím, že natolik se už naše společnost zkultivovala, že ho budeme umět využít i v tom širokém spektru, které nabízí. Pokud se podaří získat i nějakou podporu státu, aby to nebyl jen projekt Prahy, ale celonárodní, tak doufám, že i navzdory krizím a všem budoucím nástrahám by se ve 30. letech mohla filharmonie postavit. Náš spolek funguje dál, protože si myslíme, že je stále potřeba nějakou iniciativu vyvíjet a tlačit vše dopředu.
Řeka hraje v charakteru každého města velkou roli. A Vltava v Praze obzvlášť. Zajímavě jste o tom sám napsal. Je něco, co vám u Vltavy v Praze vadí?
Je. Máme totiž špatný zvyk, že se od Vltavy spíš odvracíme, než abychom k ní přicházeli. Některé náplavky děláme příliš technicistně, neumožňují řece pořádně splývat s městem, chybí ten opravdový styk s vodou. Je jen několik míst, třeba jako na Klárově, kde terén do Vltavy vstupuje, ale to je málo. Vadí mi, že se takhle jemně s krajinou města kolem řeky ještě nepracuje. Bylo by dobré mít nábřeží přírodnější, a lidi k té řece přivést. Měli bychom mít ještě vyšší nároky. V Holešovicích stále v tomto smyslu není vše ztraceno.
Josef Pleskot (foto Marie Votavová)
Vltava je odjakživa i zdrojem umělecké inspirace. Vy sám jste chtěl kdysi studovat malířství, jste také členem výtvarného spolku Mánes. Je pro vás architektura víc řemeslo nebo víc umění?
Ani jedno, ani druhé. Já myslím, že je to spíš obor, který mám rád pro šíři jeho možností zabývat se společností, společenskými vztahy. A někdy je to potřeba víc technicky, někdy víc umělecky, jindy víc poeticky, a jindy víc epicky. A ta šíře mě fascinuje a hrozně mě baví.
To asi souvisí s tím množstvím otázek, které jste také předestřel návštěvníkům výstavy v Museu Kampa. Některé stěny jsou zcela popsané otázkami, které si kladete s každým novým projektem. Záleží tedy na schopnosti architekta se ptát, aby se dílo podařilo. Je to tak?
Je. A myslím, že mne to naučil nedávno zesnulý filosof Petr Rezek. Kdysi v 70. letech jsem chodil na jeho bytové přednášky. To byl člověk, který víc otázky kladl, než na ně nacházel odpovědi. Klást otázky vyžaduje jistou zvídavost a schopnost je dobře formulovat. Pak na ně nalézat odpovědi je také hrozně těžké, protože některé nejsou jednoznačné. Ale kladení otázek považuji za základ přiměřeně dobrých výsledků. Sleduji, co se kde píše, děje, a ptám se také přes oči, co vidím. Sleduji historii, krajinu, tradici. Tyto věci jsou pro mne zajímavé dřív, než se vezme tužka do ruky.
Stalo se vám někdy, že jste odpověď našel nějak nezvykle, netradičním způsobem?
Skoro vždycky. Často právě konfrontací těch otázek, kdy se ptáte z různých úhlů pohledu, jejich překřižováním. Pak vám nějaké řešení začne vycházet a vznikají ty koláže, které jste viděla na výstavě, a které vidíte i tady všude kolem. Takhle já pracuji. Je to neustálé přeskupování věcí, aby vznikaly nové a nové otázky.
V prezidentských debatách padaly otázky na to, co by kandidáti změnili, kdyby usedli na Hradě. Myslíte si, že Pražský hrad nějaké zásahy vůbec potřebuje?
Rozhodně. Pražský hrad není žádné definitivum. Vezměte si, že katedrála byla dostavěna v roce 1929. Ve 20. století byly postaveny i takzvané Mockerovy domy na náměstí před bazilikou sv. Jiří. Na Hradě se pořád něco dělo, a třeba za Plečnika se toho dělo hodně. Je to stále oživované historické místo, sedimentovaná tradice, a my s ní musíme dál pracovat.
Například už jen to, že Klášter sv. Jiří je už čtvrt století opuštěný. Kdysi jej měla ve správě Národní galerie, nyní po restitucích patří církvi, ale ta na rekonstrukci nemá peníze, a tam jsou potřeba stamiliony. A přitom je to jedno z nejstarších míst v Praze, nejstarší ženský klášter. Ohromné místo paměti, nechtěl bych říkat českých, ale rovnou středoevropských dějin. A to je docela zásadní otázka, o které by se mělo mluvit, psát, něco by se s tím mělo dělat.
Čili téma pro nového prezidenta?
Pokud prezident bude kulturní persona, umím si to představit.
Váš atelier má na svém kontě řadu obrovských projektů – například revitalizaci železáren ve Vítkovicích na kulturní zónu. Ale zároveň jste také autorem takové „maličkosti“, jako je krásný nový oltář v Kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Máte ještě nějaký podobný, zajímavý „malý sen“, který byste si chtěl splnit?
Ne, to nemám, to se vůbec neodvažuji. Ale žiju aktivně, a také nejsem fatalista a nečekám, až se něco stane. Přesto se mi zdá, že ty výzvy, malé i velké, přicházejí samy.
Při tom, co se v Praze v posledních letech bourá či staví – nemáte obavy o její další rozvoj?
Nemám. Praha je věčná, nezničitelná. Nezničí ji ani pár špatných architektů, ani plejáda špatných politiků. Co je z hlediska věčnosti posledních 30 let? Mohlo se udělat mnohem a mnohem víc, a neudělalo se. Není tady ani Karel IV., ani pobělohorská euforie jezuitů, nebo euforie první republiky. Za Václava Havla mohla být, kdyby nedošlo k tomu vymezování se vůči němu. Ale zase naopak – někdy je dobře, že se třeba něco nezničilo.
Jako začátkem 20. století, když padlo za oběť nové, modernější výstavbě téměř celé bývalé Židovské město? Měli ti intelektuálové, kteří je tehdy mocně v tisku a na veřejnosti hájili, pravdu, nebo neměli?
Na tuhle otázku já odpověď nemám. Ale například bourání staré Paříže doprovázely úplně stejné protesty. Veškerá pařížská bohéma, literární, umělecká protestovala. A Paříž dnes je úchvatná právě těmi širokými bulváry, ulicemi protínajícími se v ostrých úhlech, Eiffelovkou, to vše dělá Paříž Paříží.
V Praze mnoho lidí rozčilují některé nevkusné novostavby i hrozné obytné komplexy, které nikdo nezbourá.
Ale zbourá. Město je o neustálém stavění a bourání, ubírání a přidávání, o korigování. A takhle to má být v dlouhém čase jeho vývoje.
Martina Fialková