Název knížky mnoho nenapoví, spíš vzbudí lehký úsměv a otázku, kdo asi mohl dostat rákoskou a co si má pamatovat. Ale už jednoduchá obálka, na níž čteme známá jména, prozradí víc.
Jde o pětadvacet jakýchsi „kádrových dotazníků“, které pod vedením autora vyplnilo přesně tolik osobností české folkové scény. Těch, kteří byli v podstatě průkopníky tohoto žánru u nás. Písničkářů, z nichž většina začala zpívat ještě před takzvanou normalizací, a jejichž tvorba nás provázela všemi dalšími roky až po dnešek. Někdy z živých koncertů i nahrávek, ale před rokem 1989 mnohdy také umlčována režimem, jen u táboráků nebo v soukromí, kde jsme si některé písničky zpívali sami, zatím co jejich autoři emigrovali, seděli ve vězení nebo zkrátka „jen“ nemohli zpívat. Proč? O čem tehdy přemýšleli? Co pro ně a pro nás hudba mohla – a může znamenat? Že dobrý člověk může být špatným umělcem, víme, ale může to být i naopak? A může být hudba smyslem života? Jste šťastný, a co k tomu potřebujete?
Takové otázky, a ještě řadu dalších, Palánův dotazník obsahuje a známí písničkáři na ně odpovídají. Všichni na ty stejné, ale každý pochopitelně jinak, po svém, někdo vážněji, někdo se silnou nadsázkou, někdo lakonicky, jiný obsáhleji. Dozvíme se toho dost o jejich smýšlení nad sílou i úlohou hudby a kultury obecně. Každý z nich dostal nějak od bývalého režimu „na pamětnou“. Každý se musel vyrovnat nejen s tím, ale i s následující změnou, kdy po roce 1989 svoboda tvorby a nepřeberná nabídka ze zahraničí paradoxně přinesly i nové dilema. Pokračovat? Jak? Proč? S jakými tématy?
Ale to už by bylo na novou knížku, na druhý díl. Možná by pak stálo za to oba spojit, protože přes nepochybně zajímavý obsah stávajícího titulu přesto občas vykoukne pochybnost. Musely být ty otázky pro všechny opravdu stejné? Nemohly víc provokovat k vyprávění? Kladem publikace je naopak shrnutí všech těchto jmen do jedné knížky – i to je jaksi „na pamětnou“ – a jejich krátké medailonky na konci. A nelze opomenout bonus v podobě odpovědí Jiřího Suchého, jehož tvorba sice patří tak říkajíc „do jiného soudku“ než třeba tvorba Vlasty Třešňáka, Jaroslava Hutky, Pavla Žalmana Lohonky či Dagmar Voňkové, přesto však vahou své osobnosti celé toto téma objímá a zastřešuje.
Maf