O sdílení aut jsem slyšel poprvé před více než deseti lety. Bylo mi to jedno. Neměl jsem řidičský průkaz, neměl jsem auto a všude po Praze jsem uměl dojet sockou. (Možná se smějete, ale pro skalní řidiče bývá překážkou pro vystoupení z auta právě to, že už sockou, tedy MHD, jezdit prostě neumí).
Ale zpátky. Když nemáte řidičák, jsou vám auta, a to i ta sdílená, docela ukradená.
Dnes už řidičský průkaz mám a mám i auto. Jeden čas jsem ho sdílel se sousedem. Oba jsme měli klíčky, a kdo si ho dřív zamluvil v kalendáři, ten ho měl. To je trochu nepohodlné, ale zase celkové náklady na údržbu se vydělily dvěma, a to jednomu zase hned udělá radost.
Ale to je takové „samo domo“ sdílení, které není pro každého.
Profesionální služby sdílených aut už pro každého jsou. Tedy pro každého, kdo má řidičský průkaz, potřebuje jezdit autem, ale nebaví ho celé hodiny hledat parkovací místo alespoň ve své čtvrti.
Sdílená auta mají tu výhodu, že mají od města generální pardon a mohou parkovat v modrých a fialových zónách. Zastavíte, zamknete a hotovo.
Nestaráte se o přezouvání ze zimních na letní (Bacha, už to tady bude zase!), nestaráte se o technickou a servis. Prostě tu věc na ježdění jenom používáte k ježdění.
Mapu s výskytem dostupných aut, kterou používá několik carsharingových společností dohromady, najdete na https://mapa.ceskycarsharing.cz/
Martin Mach Ondřej