Gabriela Kalinová
Tlumočnice, překladatelka, průvodkyně, historička, organizátorka, téměř „všudybylka“, pražského kulturního dění. Zejména tam, kde to nějak souvisí s propojením i s kulturou rakouskou či německou.
Navíc je i znalkyní Malostranského hřbitova a jeho pozoruhodností. Známe se ale díky hudbě. Chodívá na koncerty cyklu Hudba bez hranic v refektáři dominikánského kláštera, kde já také působím. Kdysi nám krásně uvedla náš mozartovský koncert zajímavostmi ohledně skladatelovy rodiny a pražských souvislostí. Ptám se proto paní Gabriely, rodačky z Malé Strany, jak taková šíře jejích zájmů vznikla.
Co bylo podstatné pro vaše dětství a co vás nasměrovalo do života?
Moje nejstarší vzpomínky jsou z Kampy. Chodila jsem do první třídy do malého pavilonu uprostřed parku a hrávala jsem si po škole pod tím velkým platanem. Na Malé Straně tenkrát skoro nebyla auta, hráli jsme si i na ulici před školou v Josefské ulici. A ta vůně z pekárny v Mostecké ulici! Měla jsem štěstí na rodiče, matka mne vedla k učení se jazykům, sama ovládala čtyři, pracovala v Reprezentaci lázní a zřídel Balnea. Otec, který hrál snad na všechny hudební nástroje, mne vedl ke studiu hudby. Chodili jsme na koncerty a do muzeí. Bohužel ale všechno tvůrčí nadání v rodině v tomto směru pobral můj bratranec, skladatel a malíř Vladimír Franz.
Přestože se už déle známe, netuším stále, čím jste se zabývala dřív, ještě před rokem 1989?
Jako absolventka ČVUT, fakulty stavební, jsem pracovala nejdřív ve stavebním výzkumu, odbor tepelná technika. Po obhájení kandidátské disertační práce jsem v roce 1985 nastoupila na prezídium Akademie věd, odbor vědeckého plánu. To – pravda – s mým dnešním působením nemá moc společného (směje se).
Hřbitov sv. Marka, u Mozartova kenotafu
Jak jste se tedy z těch vědecko-technických zaměstnání dostala ke dnešní kulturní činnosti? Pravděpodobně s novými možnostmi po roce 1989 „volná noha“ v tlumočení nebo provázení?
Bylo to trošku jinak – sice jsem si v roce 1990 udělala průvodcovské zkoušky PIS, protože jsem vždy milovala Prahu a její historii a tu lásku jsem chtěla rozdávat dál, ale v práci pro AV ČR jsem pokračovala. Nakonec jsem byla činná v Grantové agentuře AV ČR. Souběžně jsem ve vedlejší činnosti pracovala jako zastupující tajemnice české pobočky Evropské akademie pro hudební divadlo, založené ve Stavovském divadle v roce 1992. Zároveň jsem ale prováděla Prahou a Českem – pracovala jsem tehdy pro rakouskou cestovní kancelář, takže v tom opět hrála roli hudba. A překládala jsem a tlumočila. Také jsem přednášela – hlavně o Mozartovi a Praze, a to v Praze, v Sasku a ve Vídni, a dokonce na Ukrajině. Mozartův mladší syn Franz Xaver žil totiž ve Lvově.
V roce 2017 jsem obdržela stipendium Rakouské literární společnosti. Strávila jsem týden ve Vídni přípravou přednášky o vídeňských literárních kavárnách. Dodnes jsem členka Österreichische Franz Kafka Gesellschaft, což se zúročilo loni. Byla jsem spoluautorkou a kurátorkou putovní výstavy o Franzi Kafkovi „KafkaOrte“, která byla zahájena v rakouském Gmündu a koncem roku 2024 byla k vidění i v pobočce Městské knihovny na Pohořelci. Je to jeden z výsledků mé spolupráce s Jiřím Králíkem na projektu Kulturní dědictví UNESCO, kde jsme se zaměřili na české stopy v zahraničí. Působím v něm jako poradkyně pro německojazyčné země.
Už dlouho jste také zaangažovaná ve Spolku Malostranský hřbitov. Na něm odpočívá mnoho významných osobností a najdeme tam unikátní sochařskou výzdobu pomníků. Jak to začalo?
O Malostranský hřbitov, ležící ovšem v dnešní Praze 5, jsem se zajímala už od dětství. Bydlela jsem sice na Malostranském náměstí, nad starobylou restaurací U Schnellů, ale nedaleko hřbitova, v ulici Na Skalce, bydlela moje babička. Ten hřbitov jsem si vždy nějak spojovala s milovaným Mozartem. Po roce 2005 vznikl pod vedením manželů Trojanových fantastický tým, který začal svépomocí s čištěním hřbitova. Dodnes si pamatuji na ten úžasný pocit, když se nám podařilo ostříhat břečťan a z něj se pak vyloupl krásný náhrobek.
V roce 2010 vznikl Spolek Malostranský hřbitov, nejprve pod vedením Jany Trojanové, od roku 2015 ho vede Alena Lehnerová. Podařilo se nám obnovit historickou Májovou slavnost z roku 1807 a také tradiční oslavy Dušiček. Pořádáme pravidelně komentované vycházky po hřbitově a každoročně píšeme tematickou brožurku, zabývající se určitou skupinou pohřbených. Letos už po patnácté – a budeme se zabývat vojenskými náhrobky. Kromě toho vyšla v roce 2016 i naše „velká“ knížka o Malostranském hřbitově, jejíž jsem hlavní autorkou.
Nedávno, 19. února, se tam u pomníku malíře a grafika Vincence Morstadta připomínalo 150 let od jeho úmrtí. Akci jste pomáhala organizovat a také jste zajistila přednášky odborníků. Neškodí připomenout, proč je Vincenc Morstadt pro Prahu tak důležitý.
Krásné veduty Vincence Morstadta s vyobrazením Pražského hradu, Chotkových sadů či malostranských a staroměstských domů a zákoutí nám jedinečným způsobem uchovaly nejen podobu tehdejší Prahy, ale i jiných měst, kde působil. 150. výročí jeho úmrtí jsme si připomněli se zástupci jeho rodného Kolína, Prahy 1, kde zemřel, a Prahy 5, kde byl pochován. Na Vincence Morstadta si můžete vzpomenout, až půjdete Tomášskou ulicí. Na domě č. 8 je jeho pamětní deska.
Malostranský hřbitov je v každém případě zajímavé místo na procházku v předjaří, oáza klidu a ptačího zpěvu, myslím. Na které další osobnosti, které tam odpočívají, byste ráda upozornila, když bychom se tam vydali?
Těch by bylo! Hned u vchodu vás uvítá dominanta hřbitova – krásný náhrobek pasovského knížete-biskupa Leopolda Leonharda Thuna. Půjdete-li směrem ke kostelu, uvidíte nalevo krásný náhrobek s pozitivem – byl vytvořen pro Jana Nepomuka Vitáska, varhaníka, hudebního pedagoga a obdivovatele W. A. Mozarta. Vitásek se zasloužil o vznik Mozartova památníku v pražském Klementinu. Na rohu u kostela se nachází další krásný náhrobek, dílo sochaře Emanuela Maxe – spočinul tam Václav Michal Pěšina z Čechorodu, zakladatel Jednoty pro dostavbu svatovítského chrámu. Na kostele je pamětní deska dalšího Mozartova současníka a přítele – virtuóza na lesní roh Václava Sticha-Punta. Jeho hrob už ale nenajdete.
Zato můžete navštívit symbolický náhrobek manželů Duškových u levé hřbitovní zdi, většinou zdobený květinami. U zdi nové části hřbitova najdete honosnou premonstrátskou hrobku – je tam pochován opat Zeidler, který se zasloužil o zachování Dürerova slavného obrazu Růžencová slavnost. V nové části hřbitova narazíte na náhrobek Vincence Morstadta.
Cestou zpět ke kostelu uvidíte vpravo od hlavní cesty novogotický pomník Václava Veleby, zakladatele Májové slavnosti. Hrobka rodiny Odkolků je bohužel poškozena, potomci v současné době jednají o její opravě. Nalevo stojí náhrobek skladatele Václava Jana Tomáška s krásnou lyrou a nápisem „Pravda sama je diadémem umění“. Nedaleko od něj je náhrobek rodiny Holinovy – otce a bratra Aničky Holinové, první lásky Jana Nerudy. Na něj ostatně na hřbitově upomíná také kříž na místě, kde byli původně pochováni jeho rodiče (dnes na Vyšehradě).
Nakonec jsem si nechala ten nejpopulárnější náhrobek – tzv. Svaté holčičky, o které psal ve své knize František Kožík. Náhrobek je neustále obložen květinami a malými dárky.
Až se na hřbitov vypravíte – je to jen jedna stanice tramvají od Anděla – nedejte se odradit špatným stavem hřbitovní zdi. Tato záležitost se řeší. Na hřbitově se už udělalo plno práce, všimněte si např. nových povrchů cest, vysázených stromků, laviček, stylových svítilen, ale především opravených náhrobků.
Už jsme napověděli, že vás zajímá i propojení české a rakouské kultury. Co to znamená prakticky?
Vzhledem ke své angažovanosti v Rakousku a osobním kontaktům s tamními organizacemi jsem také dlouholetou členkou Klubu přátel Rakouska, který spolupracuje i s pražským Rakouským kulturním fórem a má čilé styky s českými krajanskými spolky ve Vídni. Přispívám i do Vídeňských svobodných listů, které si Češi ve Vídni vydávají.
Někdy opravdu nerozumím, jak tolik aktivit, včetně častých výjezdů z Prahy, zvládáte. Potřebovala bych sama nějaký návod.
Občas si říkám, že se jednou asi opravdu „potkám ve dveřích.“ V mimopražských lokalitách, které jsem navštívila s putovní výstavou, už mají sbírku holí, které jsem tam zapomněla. Vše zvládám díky svému manželovi, který má pro mé zájmy, které do velké míry sdílíme, velké pochopení. On zase miluje železnici, občas se s radostí projedeme mašinkou nějakou úzkokolejkou či si prohlédneme železniční muzeum. Když už jsem hodně unavená, zajdu si na mineralogickou burzu a koupím si nějaký pěkný šperk (doporučuju jako terapii). Nebo si sednu na lavičku na Malostranském hřbitově a poslouchám, jak tam zpívají ptáci. Čas se najednou úplně zastaví. Mou největší oporou jsou mí přátelé a spolupracovníci. Čím širší zájmy člověk má, tím více fantastických lidí potkává.
Martina Fialková