Jaroslav Róna, Architektony a stroje, pohled do výstavy (foto: Jan Slavík, © DOX)
Sochař a také malíř Jaroslav Róna je jednou z výrazných osobností české umělecké scény už od „předsametových“ dob, kdy patřil k nekonformnímu divadelnímu uskupení Pražská pětka a následně spoluzaložil uměleckou skupinu Tvrdohlaví. K výčtu jeho uměleckých aktivit lze také přidat: keramik, umělecký sklář, grafik, scénárista.
Jaroslav Róna
V těch všech oblastech se můžeme setkávat s jeho pozoruhodnými díly, která vždy působí až hmatatelnou, mohutnou vnitřní silou. Takovou sílu má i Rónova rozsáhlá aktuální výstava s názvem Architektony a stroje v Centru současného umění DOX.
Z veřejného prostoru Prahy známe Rónova Franze Kafku (Praha 1) nebo Malého Marťana (Park Hadovka, Praha 6). Brno proslulo jezdeckou sochou Jošta Moravského, v Bratislavě pak od dunajského nábřeží vyplouvá do věčných vln času Mýtická loď. Výstava v DOXU, připravená kurátorem Ladislavem Kesnerem, představuje samostatnou kapitolu Rónovy tvorby, dosud de facto nevystavovanou. Zaměřuje se na mohutné skulptury modelů krajin či staveb a také dopravních prostředků. Umělec je tvoří kontinuálně od počátků své umělecké dráhy až po dnešek, kdy je jejich sdělení – v kontextu politické situace ve světě – ještě výraznější. Je to spíš shoda náhod, protože výstava se připravovala dlouho dopředu, ale shoda symbolická.
Jaroslav Róna, Architektony a stroje, Kostel (foto © archiv Jaroslava Róny)
Architektony, jak autor tyto své skulptury nazývá, se mnohdy podobají předmětům z vykopávek ze starověkých nalezišť. Mají starodávnou patinu kovu ukrytého dlouhé věky pod zemí či zavátého pískem. Tvary a charakter fantaskních budov připomínají někdy chrámy či jiné stavby staré Persie či Egypta, v některých nacházíme podobnost s pyramidami Mayů, jsou tu ale i prvky současnosti. V mnohých se ukrývá jakási zlověstnost, ve všech pak tajemství. Některé Rónovy architektony vyzařují řád a jistotu – ale jakou? Zkoumání dalších vzbuzuje rozporuplné pocity: údiv a uznání nad jejich estetikou, nad zhmotněním autorovy myšlenky, technickým i uměleckým zpracováním. Ale zároveň i pocity neurčité tísně, provázející život před rokem 1989, kdy už samotné některé budovy, kolem nichž jsme procházeli, se stávaly symbolem tehdejší zvůle režimu a samy o sobě vyvolávaly obavy, nejistotu.
Vysvětlením charakteru Rónových architektonů mohou být i jeho vlastní slova pronesená na vernisáži: „Když si dítě hraje s kostkami, je architektem a tvůrcem a pánem vlastního světa, a já jsem na tom podobně. V mé oblíbené knize od malíře a spisovatele Alfreda Kubína Země snivců si tajemný miliardář koupí někde v mongolských stepích obrovský pozemek pro svou snovou říši, a postaví si na něm podivuhodné město Perla. Je složeno ze starých domů a paláců rozebraných v evropských městech a sestavených na mongolské stepi. Město osídlí i vybranými lidmi tak, aby to uspokojovalo jeho potřebu bizarnosti a tajemna.“ A také cituje ze zmíněné knihy: Domy tu hrály významnou roli. Často se mi zdálo, jako by tu lidé byli kvůli nim, a nikoli obráceně. Ty domy byly silnými opravdovými individualitami. Stály tu němě a přece mnohovýznamně. Byly mezi nimi domy náladové, některé se nenáviděly a navzájem proti sobě sočily. Zlé, velmi zlé bylo velké skladiště. Drsná a žoviální kovárna vedle mlékárny. Bezstarostný a lehkomyslný byl domek místního hlídače. Říkal jsem si, že bych panu Paterovi nabídl svoje stavby: ministerstvo, archiv, kostel, továrnu, pevnost, co je libo…“ Rónovy architektony v sobě zkrátka zpředmětňují vlastnosti lidského rodu.
Jaroslav Róna, Architektony a stroje, Pavilon (foto © archiv Jaroslava Róny)
Pak jsou tu také stroje či dopravní prostředky. I u nich vidíme dotek dávné minulosti s budoucností. Jakoby inspirovány fantaskními ilustracemi Verneovek, různými vynálezy zkázy nebo předměty z laboratoře, kde vznikal Krakatit, či současnou kosmonautikou. Expozici doplňují Rónovy obrazy s typicky výraznou barevností a tematicky podobnými náměty. Mrazí při pohledu na plátno s názvem Nálet na město. V úvodní chodbě k výstavě najdeme i řadu skic, některé s Orwelovskou tematikou. Tento Rónův svět bez lidí, kterým by stavby i stroje měly sloužit, místy zabydlují prapodivné ryby či mimozemšťani. Myšlenka, že tomu může být i naopak a lidé, které tu nevidíme, slouží strojům či zlovolné vyšší moci, stvořené opět neviditelnými lidmi, je neodbytná. A také varovná.
Rónova tvorba, ať už ve veřejném nebo v galerijním prostoru nenechá nikoho jen tak projít kolem. Donutí téměř fyzicky k zastavení. Na výstavě takových zastavení může být až několik desítek. DOX tak přináší další atraktivní výstavu, až nemile aktuální. Je jen škoda, že její plánované ukončení je již začátkem května.
Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7, do 8. května
Martina Fialková