Lenka Plavcová
Převzala vedení nejmenšího divadla v Praze – legendární Violy, v pandemickém mezičase léta 2021. Jak se řídí dnes tento stánek umění pro 76 diváků, nacházející se naproti mohutné budově Národního divadla?
Lenka Plavcová, původním povoláním ekonomka a donedávna členka správní rady Violy říká: „Pracovala jsem i v úplně jiných oborech, ale jsem týmový člověk a mám ráda práci s lidmi. Váhala jsem, mám k divadlu a této práci obdiv, respekt. Cítím velkou pokoru a pocit zodpovědnosti Viole neublížit. Tím vším jsem si v prvních měsících procházela. Hlavní slovo, které zvrátilo moje rozhodování, měl můj syn, když se mne zeptal: „Mami, proč si myslíš, že ředitelem divadla musí být umělec?“ Nemiluji velké řezy v životě ani v práci, všechno má svůj čas. Ale teď už vidím, že drobnými krůčky se to posouvá, a to mi dodává víru ve správnost té cesty.
Viola od svých počátků proslula tím, že si sem vynikající herci z velkých scén chodili zahrát úplně jiný druh divadla inspirovaný literárními texty v té nejintimnější podobě. Na její scéně byla vždy doma také hudba a poezie. Verši Alana Ginsberga a jazzem v podání skupiny Luďka Hulana to ostatně v roce 1963 vše začalo. Kam se tedy Viola posune dál, až v příštím roce oslaví 60. jubileum?
Jste ve funkci ředitelky první rok. Čím se ta role liší od vašeho dřívějšího působení v její správní radě? Možná je to trochu provokativní otázka, ale pokládám ji tak schválně.
Ve správní radě nahlížíte na práci ředitele a v podstatě ji kontrolujete. Můžete mu dodat nějaká doporučení kam ji směřovat, dozorujete určité činnosti. Zatímco ve funkci ředitelky táhnete tu denodenní káru povinností neustále kteroukoli dobu. Ředitel v tomto divadle musí obsáhnout všechno. Činnost divadla zastřešuje, ale musí být zároveň takovým broukem Pytlíkem nebo spíš Ferdou Mravencem – práce všeho druhu. Od práva, ekonomie po tu uměleckou sféru až ke starostem s uklízečkou nebo topením.
Řeším všechny provozně-technické detaily, programové změny, komunikaci s umělci. Zejména období covidu bylo o neustálém provizoriu. Viola je právní formou nezisková společnost, takže tu nejsme od toho, abychom primárně vytvářeli nějaké zisky. Ale zvedly se nám velice všechny náklady, a tak momentálně hledáme ekonomické řešení. Fungujeme i díky velmi příznivému vztahu se sousední Akademií věd České republiky, u které jsme v nájmu. Jsme zde navíc v dobré společnosti. Z jedné strany máme knihkupectví Academia, z druhé strany Galerii Kodl, která nás také podporuje. Nabízí se možnost rozvinout i nějakou širší spolupráci, která by se promítla i do programu.
Co je vaším největším úkolem pro příští roky?
Viola byla vždy výjimečná svou skladbou i kvalitou programu, a to chceme samozřejmě udržet. Je to ale velké balancování v současných podmínkách, najít takový model ekonomického fungování, abychom to ustáli. Věřím ale, že se najít dá. Ke komerci sklouznout nechceme. Stále je tu ale fakt, že prodáváte-li 76 míst, a chcete-li mít ceny vstupenek dostupné, tak když zvýšíte cenu o 50 Kč, moc vám to nepomůže. Proto si obrovsky vážím herců, režisérů i všech ostatních, kteří pro nás pracují, protože i ty honoráře se pohybují jinde než na větších divadelních scénách. Považuji to za jejich velký osobní dar tomuto divadlu, že jsou nám tyto osobnosti věrné. Vůbec to není samozřejmost, a navíc v této době, poznamenané pandemií, nemůžu po nich chtít, aby práci pro Violu dělali z nějakého altruismu. Za každým životem stojí další životy, ale oni přesto u nás vydrželi. Snažíme se jim proto vytvářet alespoň takové prostředí, aby mohli říkat stále, že do Violy chodí jako domů. Musíme si také udržet diváka, na kterého útočí tisíce nabídek, reklam, filmů. Mám pocit, že život mladé generace se posouvá do virtuálního světa. Proto musíme hledat nové formy, jak zaujmout i mladší publikum.
V době, kdy Viola vznikla, takto malá divadla v Praze téměř neexistovala a to ji skutečně dělalo výjimečnou. Byl tu najednou bezprostřední kontakt herce s divákem na vzdálenost natažené paže. Intimita prostředí s úpravou se stolky, v kombinaci s vinárnou. Dá se najít ta parketa výjimečnosti Violy i dnes, kdy je různých komorních scén spousta? Čím Viola stále je nebo může být jedinečná?
Je to určitě stále její genius loci. Útulný prostor nevelkého sálu přímo v centru metropole s jedinečnou atmosférou. A samozřejmě program, který staví na myšlenkové, autorské, inscenační kvalitě a na výtečných hudebních a hereckých výkonech, které jsou pro diváky zdrojem intenzivních zážitků. Když se podíváte do repertoáru Violy, jsou v něm hry, které se hrají třeba i 15 let, jako např. Adresát neznámý s Janem Hartlem a Jiřím Dvořákem nebo Hodně smíchu a pár slz s Terezou Kostkovou a Carmen Mayerovou, a přesto jsou stále vyprodané. Každý rok přibudou 2–3 premiéry. Je pak velice těžké vyřazovat kterékoli představení. Také skladba diváků, tvůrců, protagonistů i lidí v zázemí je oproti řadě divadel jiná. Je to skupina lidí, kteří Violu milují, mají lásku k tomu místu. To se do Violy propisuje, a dělá ji stále jedinečnou, i když malých scén je v Praze plno.
Není to přece příliš jen spoléhání na tradici? Diváci se posunují v čase a i Viola asi musí hledat mladší publikum.
Mám velkou radost, že se to začíná pomalu dařit. Stále více se v hledišti objevují i mladí diváci, které zaujme náš stálý program, navíc od podzimu jsme do programu doplnili nové hudební večery, které tomu také pomáhají. Dáme příležitost různým směrům, aby byla Viola barevná. Měli jsme tu pana Palečka s jeho Poctou Jaroslavu Seifertovi, své působení ve Viole odstartoval Jan Smigmator s Emilem Viklickým. Po dlouhé době divadelního půstu lidi stáli, tleskali, vznikla neuvěřitelná atmosféra a Viola zase žila. Chceme v jazzových večerech pokračovat. Tady je šance, že přijdou noví lidé, mladší návštěvníci, kteří sice neznají Violu, ale znají jména vystupujících – a pak je nutné pokud možno diváka nezklamat. Domnívám se, že nejlepší reklamou je právě taková ochutnávka povedeného večera nebo doporučení, které funguje lépe než tištěné inzeráty.
Překvapilo mne, že jsem ve vašem programu našla i pohádku. I takto míříte do řad mladých rodičů, kteří sem přijdou s dětmi? Jak to bude s pohádkami do budoucna?
Pohádky v minulosti do Violy patřily, rádi bychom na tuto tradici navázali. Někteří z našich diváků do Violy chodili právě na pohádky se svými rodiči a zůstali nám věrni dodnes.
Bude pokračovat i spolupráce s pražskými symfoniky, tedy s orchestrem FOK, formou hudebně-literárních večerů, kterými provází vždy některý z umělců FOK nebo jeho hostů?
Považuji ji za velice zdařilý projekt. U zrodu té spolupráce stálo vedení FOK a můj předchůdce Robert Tamchyna. Jsem ráda, že se nám podařilo domluvit se s Robertem na pokračování spolupráce a on se dál bude podílet na těchto večerech dramaturgicky i režijně. Právě takové večery do Violy patří.
Z čeho vy sama máte dobrý pocit, že už se od vašeho loňského nástupu podařilo?
Ty změny jsou zatím třeba malé, ale už existují. Například máme ve Viole nově hostesky – uvaděčky. Ty dříve Viola nikdy neměla. Vše během večera obstarávaly naše dvě produkční, které se ale střídají. To znamenalo, že jedna produkční měla na starosti celý průběh večera od přípravy kostýmů pro herce, sálu, prodeje programu, kontroly vstupenek, řešení různých zádrhelů u pokladny až po kontrolu donedávna vyžadované covidové tečky. A to je moc, navíc divák pak nemůže mít pocit, že je při příchodu opravdu uvítán. Takže nyní máme hostesky z řad studentek. Budeme ještě potřebovat doplnit jejich stav, a napadá mne možnost oslovit kromě studentů i zájemce z řad seniorů. Myslím, že to může být zajímavá příležitost např. pro aktivní starší dámu. Nám to pomůže vyřešit situaci a někdo se ještě může cítit užitečný. Myslím, že takto dohromady má společnost fungovat.
Druhou novinkou je, že se nám podařilo zahájit spolupráci se školou Michael – SŠ a VOŠ reklamní a umělecké tvorby a Vysokou školou kreativní komunikace. Nemáme dostatečné finanční prostředky, abychom si mohli najmout profesionální agenturu, která by se starala o propagaci Violy. Oslovili jsme tedy zástupce školy a společně s nimi jsme studentům dali zadání, jak celkově nastavit propagaci Violy, kterou bychom chtěli změnit a posunout do 21. století. Počínaje logem, propagačními materiály, prostředky komunikace, jakými o sobě budeme dávat vědět. Představili jsme jim Violu, čím je jedinečná, a škola jim pak zadala semestrální práci na toto téma. Vzniklo tak deset různých návrhů a všechny byly velmi zajímavé, nápadité.
Je skvělé a těší mě, že tyto studenty oslovil neziskový sektor, spojení s kulturou. Vždyť oni mají široké možnosti uplatnění v komerční sféře. Na nás teď je, jak tyto myšlenky a návrhy zhmotnit. Byla bych ráda, kdyby si to někdo ze studentů vzal třeba jako odrazový můstek pro svoji další kariéru.
Violu čeká v příštím roce velké jubileum, šest desetiletí existence. Čím a jak budete 60. sezonu slavit?
Zatím jsme ve fázi příprav. Kromě některých premiér by to měly být dva slavnostní večery, abychom uspokojili více diváků, které by připomněly historii Violy. Měl by je moderovat Marek Eben, který u nás ve Viole také působí. Jak budou večery vypadat, právě řešíme, ale rozhodně bychom to chtěli nést nejen v duchu připomenutí, ale i toho, že jsme tady teď a díváme se do budoucna. V předsálí by určitě měla být výstava věnovaná celé éře Violy, jejím protagonistům a spolupracovníkům. A během celé sezony bychom rádi nabídli ještě další doplňující programy, které by výročí připomněly.
Tak přejme Viole, aby své jubileum oslavila v plné síle.
Martina Fialková