Milena Štráfeldová (foto Dušan Dostál)
Dříve rozhlasová redaktorka, ale už mnoho let také úspěšná spisovatelka má na svém kontě snad stovky pořadů s kulturně-historickou tematikou. Je autorkou úspěšných románů Guláš pro Masaryka, To je on! O té, co si říkala Toyen, ale také Svatý rváč o Jeronýmovi Pražském nebo Trestankyně o Růženě Vackové.
V rozhlase byli jedním z jejích témat kdysi i Češi v zahraničí, díky čemuž jsme se tehdy potkaly. Kulturologie, kterou vystudovala, bohaté životní zkušenosti i redaktorská a spisovatelská erudice, velká zvídavost a neuvěřitelná píle – to vše dovoluje Mileně Štráfeldové zpracovávat zvolené náměty nejen zeširoka, ale i do hloubky. Asi nejvíc ji přitahují bouřlivé kapitoly našich dějin: vznik husitství, období národního obrození, ale také protikomunistického odboje. Jejím vkladem do Roku české hudby bude nový biografický román o Bedřichu Smetanovi, který právě vychází.
Co tě, například po Masarykovi, dovedlo právě ke Smetanovi?
Já bych řekla, co to nebylo. Nebylo to letošní výročí. Začala jsem na knize pracovat už někdy v roce 2022, a to, že bude za dva roky 200. výročí jeho narození, jsem si uvědomila až později. Pak vyvstala samozřejmě spíš otázka, jestli to stihnu. Ale podařilo se. Ke Smetanovi jsem se dostala, asi podobně jako k Němcové v monodramatu Osamělé večery Dory N. Pořád se snažím sledovat jednu linii toho, o čem píšu, a to je jakási „národní identita“ nebo spíš sebeidentifikace. Otázka kdo vlastně jsme? Říkám totiž opakovaně, že národní obrození, ze kterého tito lidé vystupují, se nám nepovedlo, a měli bychom si ho zopakovat. A právě na těchto postavách i na mnohých dalších se to jasně ukazuje.
Ukazuje se to, myslíš, přímo na nich samotných nebo spíš na našem vztahu k nim?
Na obojím. Oni žili ve své době, naplněné národními idejemi, a nemohli se tomu vyhnout. A řekla bych, že ještě víc se v tomto směru než Němcová, angažoval právě Smetana. Sám se viděl jako tvůrce české národní hudby a šel do toho s velkým nasazením. A přitom jeho startovní čára by tomu skoro odporovala. A to je možná jedna z věcí, která pro čtenáře může být velkým překvapením.
Málo se totiž ví, že Smetana dlouhá léta neuměl dobře česky. Přestože se narodil do české rodiny, nemůžeme si představit, že by se u Smetanů četly české knihy a že by měli skvělou češtinu. Naopak. Jejich čeština byla, řekněme, „kuchyňská“. A protože otec Smetana jako úspěšný podnikatel v pivovarnictví měl velké ambice, ať už jde o vlastní uplatnění nebo o výchovu dětí, chtěl, aby jeho děti měly německé vychování a školy. To bylo tehdy běžné. A Bedřich ho hodně „namíchl“, když se později rozhodl věnovat hudbě a nechtěl převzít jeho podnikání. Až do své maturity se ovšem učil a psal v němčině. Teprve někdy kolem 36., 37. roku života ve své korespondenci přiznává, že by se měl naučit psát česky. Jeho první české dopisy byly plné chyb. Na druhou stranu mu bylo velmi ke cti, jak se rychle zdokonaloval, jak na sobě pracoval a vše se naučil.
Mohli bychom namítnout, že to, že neuměl dobře psát česky, by mu nemělo bránit v českém hudebním cítění a hudební tvorbě.
To není úplně pravda, protože u mnoha děl musel pracovat s textem. Například u sborů, u libret oper, kde je jazyková stránka velmi důležitá, čeština má důraz úplně jinde než němčina. Byl to problém jeho prvních oper a vyčítala mu to i jeho libretistka Eliška Krásnohorská. Teprve se učil pracovat s češtinou a třeba právě libreto Prodané nevěsty několikrát přepracovával, aby bylo českému uchu příjemné.
Jak moc jsi ty sama milovníkem klasické hudby? Poslouchala jsi i dříve Smetanovu tvorbu a jaký k ní máš vztah?
Mohla bych donekonečna poslouchat Mou vlast nebo jeho klavírní dílo i další komorní díla. V tom jsem si Smetanu našla už dávno. Ale bohužel jsem nezískala lepší vztah k jeho operám. Jsou už dnes – až na výjimky úspěšné „Prodanky“ nebo sváteční Libuše vlastně anachronické. Smetana se tak moc snažil najít témata, která by odpovídala tehdejší době, tónu národního obrození, že sahal po takových námětech, které dnes ztrácejí přitažlivost. Ať už to byli Braniboři v Čechách, Dalibor, nebo ta venkovsko-komická tematika, jejíž náměty mu poskytovala Eliška Krásnohorská.
A co teď s tím? Přece jen, hudba těch oper může být krásná i cenná.
Samozřejmě to zůstane v učebnicích, je to opravdu součást naší hudby a kultury. Ale že by tyto opery dnes dokázali lidé poslouchat se stejným nadšením, jako kdysi, kdy na Smetanovy opery jezdily do Prahy celé vlaky z venkova, to už se nezopakuje.
Snažila jsi Smetanu zachytit v konturách své doby, jak říkáš. Myslíš ale, že mohl tehdy jednat a tvořit nějak jinak? Když už si dal za osobní úkol vytvořit českou „národní hudbu?“
To si netroufám říct, je to složitá otázka. Ale napadá mne jedno srovnání, a to s Antonínem Dvořákem. V tom smyslu, že oba jsou excelentními představiteli české hudby, ale Dvořák nikdy neměl potřebu se angažovat v nějakých společenských nebo politických třenicích na rozdíl od Smetany. Tam bych řekla, že je rozdíl. A teď řeknu něco trochu paličského.
Možná, kdyby se Smetana více soustředil na svoji tvorbu a neplýtval tolik energií na nejrůznější spory, které vedl se svými protivníky, tak by jeho hudba, a především výběr témat, mohl vypadat jinak. Ukazuje se tu totiž jedna věc, která mne mate. A to jeho velká potřeba se společensky angažovat.
Ale u takových výrazných osobností to bylo, domnívám se, zvykem. Kdo měl sebevědomí a věděl, že něco dokáže a může pro českou myšlenku něco udělat, tak se snažil. Smetana v českém hudebním prostředí tehdy skutečně byl, jak napsal Jan Neruda, „velrybou v rybníce“.
Byl nepochybně velmi ctižádostivý a urputný. Máme o něm zažitou představu jako o trpící oběti doby a intrik svých protivníků. Ale je třeba říct, že si některá trápení mohl ušetřit, kdyby nebyl tak bojovný a tvrdohlavý. Vždy šel až na hranu, a ve sporech se svými protivníky – například s vedením Národního divadla, F. L. Riegrem, kritikem Františkem Pivodou si Smetana nenechal nic líbit. Sám si zkrátka dokázal své odpůrce vyrobit.
Odkud jsi čerpala informace? Zdrojů musely být desítky.
Literatury o Smetanovi existuje obrovské množství, ale je staršího data. A leží tam balvan jménem Zdeněk Nejedlý (muzikolog, po roce 1948 ministr kultury komunistické vlády), který osobnosti Smetany věnoval obrovské úsilí. Kdokoli psal cokoli nepovrchního o Smetanovi, nemohl se Nejedlého práci vyhnout. Jenže – z Nejedlého badatele je třeba „odečíst“ Nejedlého – propagandistu. Do své jinak monumentální práce vložil hodně ideologie, a třeba pokud jde o Smetanovu němčinu, tak tady vyloženě lhal.
Kromě toho jsem ale pročetla spoustu článků, internetových zdrojů, ale také edice Smetanových deníků a dopisů, které vydává Národní muzeum a zpracovává je PhDr. Olga Mojžíšová. Ta práce ještě zdaleka není ukončená. Tyto mnohasetstránkové „bichle“, konečně ukazují Smetanu ne v té zidealizované podobě, ale jako živou postavu.
Možná bych se v této souvislosti zmínila o Bettině, Smetanově druhé ženě, kterou jsem se rozhodla ve své knize trochu obhájit. Je totiž obětí toho Smetanovského mýtu, že mu nebyla dobrou ženou, že ho nechápala. Jenže ona mu mnohokrát před svatbou naznačovala, že o něj nestojí, že ho nechce. Ale on atakoval její rodinu, přesvědčoval matku, sestřenice, aby jí domluvili, dobýval ji jako hrad. Rok vzdorovala, až se mu to – ve chvíli největší slávy – povedlo. Ona se ale chovala konzistentně. Přesto se Bettina snažila držet rodinu, starala se skvěle i o nevlastní dceru Žofii. Ale Smetana byl těžký romantik a měl jinou představu věčné lásky a zamilovanosti. I když to byla série různých manželských krizí, když se mu přestalo dařit, byl nemocný, dolehla na rodinu existenční tíseň, přesto to paní Bettina stále nějak zvládala – i s pomocí rodičovského statku. I na to jsem chtěla trochu poukázat.
Jak jsi dotvářela dobový kolorit své knihy?
Velmi důležitým zdrojem mého poznání byla vlastní zkušenost ze všech míst, kde Smetana žil, kde se pohyboval. Já jsem je opravdu všechna prošla, prošlapala. Pomohlo mi to v tom beletristickém pohledu, protože jsem pak už při psaní věděla, odkud kam a jak bylo daleko, jak vypadal který dům, co kde rostlo na zahradě. Takové drobnosti tomu dodávají barvu.
Také jsem se snažila do děje vložit takzvané „mezisoučty“, v nichž jsem se snažila zachytit tu dobu ze všech stran – historii, sociologii, vzdělání, ale třeba i kuchařky, aby to ukázalo pozadí, na jakém se Smetanův život odehrával.
Bude zajímavé, jak na knihu zareagují čtenáři. Jestli to nebude po tvém Guláši pro Masaryka další hozená rukavice všem možným stranám.
Je to pravda, ale na druhou stranu myslím, že dnes těmi problémy národního obrození tolik lidí nežije. Nejsem muzikolog a moje kniha není sbírkou muzikologických postřehů, objevů ani rekapitulací. Ke Smetanově hudbě se ale vracím a říkám, co mne na ní dodnes oslovuje. Knížku jsem napsala tak, aby to mohl číst i kdokoli, kdo není hudebním znalcem. Chtěla jsem pojmout Smetanu jako živého člověka, protože těch bronzových, naleštěných soch už tady bylo dost. Ale můj přístup ke všem historickým postavám, o kterých jsem psala, je stejný: chtěla bych zachytit tu dobu, plátno, na kterém se daný lidský příběh odehrává, protože to mu dodává ten třetí rozměr.
Vydání tvé knihy přinese jistě příležitosti k setkání se čtenáři. Máš už něco konkrétního před sebou?
Těším se na debatu z podcastu Přepište dějiny, na kterou mne pozvali jeho autoři, pánové Michal Stehlík a Martin Groman.
A byla jsem opravdu překvapená, když jsem nedávno byla pozvána na Colours of Ostrava, abych tam přednášela o Smetanovi a o tom, jak se píše historická próza, v rámci jejich diskusních pořadů Melting Pot. Nebude to samozřejmě pro tisíce diváků, ale je rok České hudby, tak vlastně proč ne?
Martina Fialková