František Novotný (foto Khalil Baalbaki)
Básníka, rozhlasáka s laskavým hlasem, moderátora, novináře, literáta, textaře – a také krizového manažera Františka Novotného snad není třeba dlouze představovat. Setkali jsme se nad kávou a hovořili o všem možném, co nás právě obklopuje, o těch mnohých událostech, které útočí na naše nervy, o tom, jaký je na to lék.
A zda je stále šance, že to mezi lidmi láska, víra, a hlavně naděje na lepší příští, ještě nevzdají. A oba jsme se shodli, že ne, a tím lékem je číst Karla Čapka. Že v jeho díle je tolik odpovědí, kolik potřebují chudí i bohatí, malí i velcí, chytří i ti, co se moc neptají.
Setkání s Karlem Čapkem, tak se jmenuje nedávno vydaná kniha fiktivních rozhovorů, které František Novotný s tímto spisovatelem vedl nejprve v pořadu Českého rozhlasu. Tehdy Čapkovi propůjčil svůj hlas Luděk Munzar. Rozprava dvou literátů vedená na základě nejrůznějších Čapkových textů, rozkročená mezi 20. a 21. stoletím, i ve své knižní podobě přináší úsměv, zamyšlení o nadčasových tématech a naději. Ptám se Františka Novotného.
Jak jste kdy Čapka četl, vnímal, jak jste si k němu utvářel vztah? Byly v něm nějaké určující okamžiky?
Jméno Čapek mám spojeno už s dětstvím, ale nejprve s Povídáním o pejskovi a kočičce od Karlova bratra Josefa, kterému se říkalo Péča. Mimochodem, teď v dubnu to bude 80 let, kdy Josef zahynul těsně před koncem války v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Prvními knížkami Karla Čapka byly pro mne v pubertě jeho Povídky z jedné i druhé kapsy. A pak už mi stál po boku a vděčím mu za nádherný cancourek života. Mám pocit, že dnešní doba nějak tuze rychle zapomíná na osobnosti, jejichž hudba myšlenek a slov se přelaďuje s časem. Stojí za to jí naslouchat zejména tehdy, když máme pocit, že na žebříčku hodnot nějak chybějí příčky a svět připomíná rozladěné piano. A Karla Čapka nám může svět závidět.
Kterou jedinou Čapkovu knihu byste si vzal s sebou na pustý ostrov?
To je jedna z nejtěžších otázek. Možná Jak se co dělá, když bych byl na tom pustém ostrově (smích.) Ale u něj vlastně nesáhnete vedle.
Co na jeho textech obdivujete?
Jeho slova jsou nesmírnou úklonou poctivému lidskému životu, je to studánka slušnosti, která dnešní době tolik chybí. Je to úklona naší rodné řeči a voní nádhernou člověčinou. Ať hovořil o čemkoliv.
Dokázal zformulovat podstatu problému do jediné věty. Tak, že ji rozuměla třeba v parlamentu uklízečka, stejně jako poslední poslanec.
A nechyběl mu ani úsměvný nadhled. Třeba se prý v Lidovkách diskutovalo o významné mezinárodní konferenci a stále se hledal její hlavní smysl. Když se obrátili na Karla Čapka, shrnul to do jediné věty: Díky významnému úsilí státníků byla světová nejistota zachována.
O čem tedy je tato vaše patnáctá knížka Setkání s Karlem Čapkem?
Jak poctivě přiznávám v úvodu, není odbornou publikací, čapkologům nesahám ani po kotníky, ale je to literární fikce, která chce vzdát hlubokou úklonu této obrovské osobnosti naší kulturní historie. Čapkovy myšlenky nechyběly ve stovkách mých pořadů a jeden se stal hlavní inspirací.
Během naší rozhlasové spolupráce a hlubokého přátelství s hercem Luďkem Munzarem jsem totiž přišel s nápadem, že bych jako básník 21. století rád udělal rozhovor se spisovatelem Karlem Čapkem, kterého jsme měli oba rádi. Jeho odpovědi by sestávaly z esejů a novinových článků, vždycky na nějaké téma, které bychom s Luďkem nejdřív lehce načechrali. A on by si pak oblékl pomyslnou vestu pana spisovatele, moc mu slušela, a na oplátku mu půjčil svůj hlas. Když jsem přinesl první zkušební scénář, bylo to Politikum, Luděk si to tehdy v Modřanské cukrárně přečetl a jenom vydechl: „Hochu, tohle nám nedovolí odvysílat. To je tak současný, pravdivý – a krásný.“ Ale odvysílalo se to, a byl z toho osmdesátidílný seriál a po letech si řekl i o literární zpracování.
Lehké to pro mne nebylo. Jaká témata vybrat? Ale záhy jsem zjistil, že s takovým partnerem, jako Karel Čapek, se vždy strefíte. Snažil jsem se držet té úžasné atmosféry pod nebeskou bání jeho vět a nezpronevěřit se úvodnímu čtyřverší toho prvního dílu pořadu:
Dej Bůh ať nám jde všechno hladce
Ať slova barevně nám plynou
Ať jak u Čapků na zahrádce
Kvetou a voní člověčinou
Čím si vysvětlujete to, jak Čapek dokázal předvídat, kam se lidstvo žene, příkladně ve své hře R U R nebo ve Válce s mloky, v Krakatitu?
Čapek si určitě uvědomoval, že každého poznání v dějinách bylo dříve či později zneužito. Že vedle zázračné šance pro lidstvo po každém vynálezu sáhnou chapadla chamtivosti a moci. Ale věděl, že je nutné na to poukazovat, aby se filozofie negace a zla nestala normou. Tuze by mne zajímalo, co by Čapkové říkali na umělou inteligenci, která odemyká dveře budoucího světa. Kolikrát si vzpomenu na jeho Válku s mloky, kdy si člověk uvědomí, jak se zlo nenápadně prosadí do našich životů, kdy se tak snadno otevírají lahve s džinem, který změní hladkou vlnu na tsunami. To platí třeba i pro Krakatit, který mimochodem nádherně Luděk Munzar namluvil na CD.
Za co byste Karlu Čapkovi vysmeknul největší poklonu, kdybyste se opravdu mohli potkat?
U Čapka je ohromné, že to, co nabízí jako radu, pomoc, bylo vždy člověku na dosah. Nikdy se na čtenáře nevytahoval. Je světovou osobností po všech stránkách. Jeho humanita je nadřazená všem nástrojům moci. Ale jak jste připomněla, je i tvůrcem nadčasových pojmů.
V Čapkově hře R U R zaznělo prvně slovo, které zdomácnělo ve všech světových jazycích. Vlastně s ním přišel jeho bratr Josef. Karel pro své umělé lidi původně vymyslel název Laboři, ale nějak se mu to nelíbilo. „Tak jim říkej roboti“ ozval se od malířského stojanu jeho starší bráška. „Robotujou pro své pány. To je ono! Roboti!“ zajásal Karel a díky překladům Čapkova díla byl na světě nový pojem, který se užívá dodnes. My, starší, máme ty batůžky na bedrech těžší životní zkušenosti. Zdá se nám, že ta současná virtuální realita zdánlivě neomezených možností, někdy zavánějící až otroctvím, je nebezpečný náklad, který může mladé nemile překvapit.
Ale ono je to všechno asi normální, vždyť i Karel Čapek říkal, že každá stará generace si myslí, že s ní ten lepší svět odchází a ta mladá, že s ní nastává – ale stejně by mne to zajímalo.
Když už tu tak filozofujeme, řekněte, co vám osobně přináší radost do života?
Rodina, čas strávený s ní, a také hudba. Bylo to třeba celých mých 60 let nádherného života se Spirituál kvintetem. A teď si děláme pro radost občas takové malé hudební pořady s houslistou a zpěvákem Milošem Černým a kontrabasistkou Evou Šašinkovou – a to je krása, jak ty dva nástroje, nejvyšší a nejnižší, spolu hovoří. Někdy je to na zámku, někdy třeba i v seniorském domově, a je nádhera, jak se z těch smutných obličejů během toho koncertu stanou veselé.
Neztrácí se dnes síla psaného slova, která za dob Čapkových byla, myslím, veliká? Měla jsem pocit někdy na přelomu tisíciletí, jako by slovo pozbývalo váhu, v médiích i v umění všude převládl obraz, vše se rozpíjelo do bezbřehého šumu a chaosu nové doby. Jak je to dnes? Vrací se síla slova? Nemění spíš slova význam, někdy ve svůj pravý opak?
Čapkovi se někdy celá charakteristika problému vešla do jednoho slova. Stačí si přečíst kapitolu o „alelidech“. Uměl krásně balancovat s protiklady. A vždycky si uvědomím tu Čapkovu nadčasovost, když si přečtu jeho modlitbu za pravdu. I to, jak jsme nepoučitelní po celou historii. Že vždycky když se stane lež samozřejmou součástí a prioritou komunikace, vykročí společnost na cestu do pekel. Pro příklady ostatně nemusíme chodit daleko. On slova nepočítal, neměřil, ale vážil. Věřil, že váha peněz by neměla převážit spravedlnost. Věděl, že budoucnost se vejde do tří písmen, slovíčka mír.
A on sám je příkladem toho, že v každé době, i v té nejhorší, existovali báječní a moudří lidé, že vznikala krásná díla. Že právě to jsou léčivé studánky naděje. Že právě v nich je ten zázračný gen lidstva, který je třeba chránit a o který je třeba pečovat. A že je vždy naděje – ta neviditelná jistota statečných.
Myslím, že stejným příkladem byl i jeho bratr Josef, jehož ilustrace a obrazy já osobně miluji. Litografii Václava Rabase, která zobrazuje oba bratry, mám nad svým psacím stolem a také si s nimi občas povídám.
Ještě jedno se ale chci zeptat. Karel Čapek nedostal Nobelovu cenu za literaturu, ačkoli na ni byl navržen. Není vám to líto? Mně moc.
Jestliže ji měl někdo doopravdy a po právu dostat, byl to právě Karel Čapek. Já si osobně myslím, že s tou Nobelovkou je to jako s mnohými jinými cenami a hrají tam roli nejrůznější vlivy. On byl navržen několikrát, třeba i za Válku s mloky, která byla údajně zamítnuta, aby nepopudila Německo. Proč se tak stalo v ostatních případech, to jsem nezjistil. Ale on ji vlastně dostal – od milionů nás, vděčných čtenářů.
Martina Fialková