Lukáš Berný (foto Khalil Baalbaki, Český rozhlas)
Má rád divadlo Semafor, hudbu 60. let a také historii pražských hospod, a proto o tom všem dopodrobna bádá a také píše a vypráví. A to živě a přitažlivě, s ponorem do tématu a vášní objevitele. Je autorem úplně první biografie Jiřího Šlitra pod názvem Doktor Klavír, která vyšla letos v únoru, při příležitosti Šlitrových 100. narozenin.
Ale nejen to, Lukáš Berný také zpracoval a připravil k vydání dosud nikdy nepublikované rozhlasové nahrávky dvojice Suchý + Šlitr z roku 1968. Unikátní nahrávku několika improvizovaných Půlnočních párty, kterými S + Š chtěli stále poněkud strnulému českému publiku nabídnout možnost zapojit se „do hry“, vydalo nedávno vydavatelství Radioservis Českého rozhlasu. CD Půlnoční párty i Šlitrova biografie mají velký úspěch u posluchačů i čtenářů, což mne s Lukášem Berným dovedlo k následujícímu rozhovoru.
Jak jste se vlastně dostal k tématu Jiří Šlitr, Jiří Suchý a tím i Semafor?
Žiju tím už hodně let. Vyrostl jsem na hudbě 60. let, kterou s chutí poslouchám dodnes, zatímco muzika mých vrstevníků šla vždycky nějak mimo mne. Na gymnáziu jsem chodil na brigádu do tzv. Spolku písnička, což byla diskotéka ze starých vinylových desek a k tomu trocha střeleného humoru. Ne že bych ty písničky vybíral, jen jsem je pouštěl. Ale nehrálo se úplně to, co jsem ze 60. let čekal, tedy Petra Nováka, Flamengo, Olympic a podobně. Oni tam hráli písničky z divadel; Semaforu, Rokoka, Apolla. Já jsem přitom paradoxně jako malý kluk Jiřího Suchého ani neměl moc rád, to co dělali s Jitkou Molavcovou mi v těch deseti letech pochopitelně nic neříkalo, ale pak jsem si všiml, že Krajina posedlá tmou je vlastně dost hezká. Půjčil jsem si nějaké další nahrávky – a byl jsem ztracenej.
Jiřího Šlitra jste už nezažil, ale jste autorem letošní nové knihy o něm. Je značně obsáhlá, kolik vám dala práce?
O Šlitrovi vyšlo už docela dost publikací, ale vesměs samé sborníky vzpomínek, případně publikace s jeho obrázky apod., ale žádná biografie. Já jsem sbíral materiály dobrých dvacet pět let, navíc už nějakou dobu i zpracovávám archiv Jiřímu Suchému. A tak když přišla redaktorka Katarína Belejová s nápadem, jestli bych pro nakladatelství CPress nechtěl napsat Šlitrovu biografii, přemlouvat mě moc nemusela. Navíc to, co zabere nejvíc času, tedy sbírání a zpracování podkladů, jsem měl vlastně hotové, mohl jsem hned sednout a psát, to mi zabralo asi čtyři měsíce.
Znáte teď Jiřího Šlitra dokonale. V 60. letech, ze kterých ho máme v povědomí, prožívali všichni závan svobody a uvolnění, a to je to, co umělci potřebují nejvíc. Jaký byl v tomto ohledu?
Šlitr byl podle mne hodně jiná nátura než Jiří Suchý. Ten je básníkem duší, který si vytvoří svůj svět kolem sebe, a i v té nesvobodě, v normalizaci pod tlakem úřadů dokázal žít. Ale Šlitr byl světoběžník, neustále jezdil do ciziny na západ – hlavně do USA. Miloval svobodu a samotu, říkal, že jenom v samotě se cítí svobodný. Po srpnu 1968 sice říkal, že nikdy neemigruje, ale jak to později směřovalo k normalizaci, které se už nedožil, tak myslím, že nakonec by k té emigraci dospěl. Tady by ho to dusilo. On byl navíc nadnárodní v tom, co dělal. Jak v hudbě, tak byl velmi úspěšný výtvarník. Jeho Dobře placenou procházku převzala divadla v Belgii, ve Finsku, požádalo o ni Mexiko, Jugoslávie, navíc měl spoustu výstav po celém světě – v Kanadě, v USA, v Německu. Cestičky ven už měl prošlapané.
Nedávno jste připravil k vydání také dosud neznámé rozhlasové nahrávky Půlnočních párty JŠ a JS. I když sám pracujete v Českém rozhlase, jeho archiv není vaším pracovištěm. Jak jste je tedy objevil?
Šestnáct let jsem pracoval pro soukromé Oldies radio, které bohužel s covidem zaniklo. Ted’ působím na stanici Český rozhlas Pohoda, zaměřené na starší generaci posluchačů. Vznikla teprve před dvěma roky jako archivní stanice, kde se pouští starší pořady ČRo, různé seriály, dramatizované četby, rozhlasové hry. Moderuji tam a starám se o to, aby dobře navazovaly hudební ukázky na sebe.
Objevování v rozhlasovém archivu, byla trochu detektivka. Měli jsme té Půlnoční párty tři díly, ale ostatní chyběly. Vyhlásili jsme pátrání i mezi členy Jonáš klubu, Ondřej Suchý něco měl, postupně se objevil čtvrtý, pak pátý díl. Původně jsme ani nevěděli, kolik jich bylo – a až těsně před uzávěrkou se objevil i šestý chybějící díl. Jiří Suchý sice nahrávky neměl, ale pomohl různými informacemi. Ta nejzajímavější je, jak je prý při natáčení na podzim 1968 ve studiu vinohradské vily hlídali naši vojáci se samopaly pro případ, že by tam vtrhli ruští okupanti. Co by v takovém případě dělali, ví Bůh.
Co si vlastně má čtenář pod názvem Půlnoční párty představit?
Šlitr tehdy přijel z Ameriky, kde ho nadchl běžný jev v hospodách a barech, improvizované zpívání u piana. Zkrátka každý, kdo měl chuť, si mohl spolu s dalšími hosty s pianistou – a třeba ještě s bendžistou – volně zazpívat, přičemž vládla nevázaná nálada. Improvizaci různě zkoušel v Semaforu i Jiří Suchý, a také v rozhlasových Gramotingltanglech, kde navíc během pražského jara začal mluvit o vážnějších tématech, svobodě, politice, demokracii a tak.
V květnu a červnu 1968, kdy už si v Gramotingltanglech se Šlitrem zkoušel právě ty budoucí párty, celé to bobtnalo. Pro lepší atmosféru přizvali ještě přátele divadla Semafor organizované v Klubu spřízněných duší, který se později přejmenoval na Jonáš klub. Jeho činnost byla dokonce několikrát zakázaná, ale vždy zas ožil, prošla jím řada osobností, uspořádali spoustu akcí, setkání a existují dodnes, což je obdivuhodné.
S dnešním Jonáš klubem jsem sama také v kontaktu. Moderovala jsem řadu jejich besed a také jsem pro Listy Prahy 1 před několika lety vedla rozhovor s Ivanem Kottem, významnou postavou Jonášovců. Ivan před dvěma týdny bohužel zemřel. Ať jsou tyto řádky tedy také vzpomínkou na Ivana Kotta, který pro Jonášovce připravil spoustu akcí a léta pilně mapoval kulturní dění v Praze. Možná na tom CD s nimi i zpívá. Jaké písničky se tam vlastně objevily?
Taková všehochuť od semaforských začátků po čerstvé novinky. Půlnoční párty jsou mimo jiné unikátní v tom, že je na nich zachycen vznik některých známých písniček S + Š. Diváci se je tam učí, i oba Jiří je s nimi teprve pilují, mají místy třeba i trochu jinou melodii nebo aranžmá, než potom známe. Mluvím o písničkách jako Kubistický portrét nebo Kos, které potom zazněly v poslední Šlitrově hře Jonáš a dr. Matrace. Tak trochu při tom vidíte do autorské kuchyně, jak všechno vznikalo.
Co mne fascinuje, že z obsahu těch párty nepoznáte, že je to natáčené krátce po srpnové invazi – přestože malé narážky tam jsou. Často vznikají situace, třeba když se hrají písničky z Osvobozeného divadla, že si to o nějaký aktuální komentář vlastně říká. Zkrátka je to „za tím“. A úplně cítím, jak režisér a spolumoderátor Jiří Bauer chvílemi gestikuluje: tohle neříkejte!
Ne, že by ty pořady měly větší uměleckou hodnotu než semaforské hry, ale jsou ojedinělé tím, jak jsou převážně improvizované. Na svou dobu byly velice moderní, protože se u nás nic takového nedělalo, do té doby muselo vše být kontrolované, předem schválené.
Ještě se vraťme k tomu srpnu 1968, po němž nahrávky vznikly. Jak ho vlastně strávili oba Jiří, když víme, že výsledkem nebyla jejich emigrace, ale další semaforské hry, a právě tyto improvizační rozhlasové párty?
Jiří Šlitr, ačkoli jinak dost cestoval, byl v srpnu 1968 doma, dokončoval nahrávky pro Menzelův film Zločin v šantánu, zatímco Jiří Suchý odjel na dovolenou do Jugoslávie. A protože má příbuzné v Anglii, tak po invazi s rodinou odjeli ke švagrovi do Londýna. Nevěděl, jestli nebude donucený emigrovat, protože jedna z prvních informací, která se dostala ven, byla, že kdo podepsal 2 000 slov, půjde hned do kriminálu – a to podepsali oba – Suchý i Šlitr. Nevěděl zkrátka, jestli se vůbec bude moci vrátit.
Dokonce jel na skok do Německa zjistit, jestli by případně nedostal místo na Svobodné Evropě a za tím účelem bleskově napsal základ budoucí hry Elektrická puma, parodii na bondovky. Ale nakonec se do Prahy vrátil, přesně za měsíc 21. září.
Nebyla to asi vůbec záviděníhodná situace pro lidi z umělecké branže.
To opravdu ne. Tím že Šlitr zemřel, tak jej potom vzal i ten totalitní režim trochu na milost. Zatímco Jiří Suchý téměř nesměl do médií, Šlitrovo jméno až tolik nevadilo. I za normalizace se občas dělaly jeho výstavy, vyšly o něm knihy nebo desky, při výročích se o něm psalo v tisku a tak.
Máte v tom směru JS + JŠ ještě nějaké další plány nebo je to ukončená práce?
Kdepak, ještě by toho bylo! Máme s Lubošem Houdkem z Galénu už tři roky rozpracovanou knížku na téma grafika Jiřího Suchého, jeho výtvarnou činnost. Už je i v hrubé sazbě, ale stojí to na tom, aby pan Suchý ke svým dílům napsal popisky, názvy, techniky a tak. Jenže – na prvním místě ho zaměstnává divadlo, takže se k tomu zatím nedostal, má pořád moc práce.
Martina Fialková