foto Jiří Sládeček
Račte vstoupit, říkává se radostně v romantických filmech. Výzva má symbolicky vyjadřovat radost z návštěvy, upřímně ji vítáme a nabízíme prostor ke společnému pobytu a strávení času.
Skutečnost ale není tak jazykově vzletná. Račte vstoupit se už běžně moc neužívá, přesto mě s letošním květnem tak nějak automaticky napadá. Račte vstoupit, symbolicky zaznělo před dvaceti lety a zvalo nás do EU. Chtěli jsme tam. A dokonce tehdejším referendem většinově rozhodli, že vstoupit chceme. Prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní byl tehdy s evropskou příchutí.
Bude i letos. Jubilejní. Dvacetileté soužití je už nějaká doba. I pro manželství je to jubileum. Slaví se porcelánová svatba. Račte tedy vstoupit na její oslavu.
O porcelán je totiž také třeba náležitě pečovat, aby i nadále vydržel v plném lesku.
Je sice zjevné, že někteří si s tím faktem moc neví rady, zvlášť když není pochyb, že být součástí celku znamená nejen určitou stabilitu a rovnováhu, ale zároveň i nějakou vlastní aktivitu a snahu. Není to jen, račte vstoupit a berte si.
Vydržet s někým dlouhé roky vůbec není jednoduché. Ale zatím se to daří, což lze vnímat jako pozitivní fakt.
Při přípravě oslav vstupu do evropských struktur si navíc lze hezky uvědomit, jak čas letí jako bláznivý. V kolektivní paměti lze totiž ještě poměrně snadno vystopovat myšlenkové mapy ohledně touhy po tom patřit do Evropy.
Pak se sen splnil a dnes mám pocit, že si ho dokonce někteří, ba i mnozí, už zase nepamatují. A mají nové sny. Přitom ten evropský není z historického hlediska zas tak vzdálený.
Z lidského ale asi ano. A proto je výročí a s ním spojené oslavy důležité. Připomenout si ty důvody, proč ano. Oslavit a zaradovat se. A jít dál, ruku v ruce. Jako když po svatbě s přívlastkem porcelánová míříte k té stříbrné. Takové to vzletné, račte vstoupit na další kus společné cesty. A rovnou od prvního května. S polibkem pod rozkvetlým stromem s jubilejní evropskou příchutí.
JN