František Palacký (1798–1876) byl historik, politik a jedna z klíčových osobností zrodu moderní české společnosti v 19. století. Jeho současní kolegové historici to dobře vědí, ale přiznejme si, co o něm víme my ostatní? Že sepsal Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě a na Palackého náměstí stojí jeho monumentální pomník. A co víc? Právě nyní, 26. května, uplyne přesně 150 let od jeho narození. Proto se odborníci v Národním muzeu ujali složitého úkolu, přiblížit Palackého génia dnešním generacím.
Monumentalita secesního Palackého pomníku od sochaře Stanislava Suchardy dává tušit, že ještě před 100 lety se na Otce národa nezapomínalo. Dnešní připomínka jeho významu v Národním muzeu je sice poněkud skromnější, ale pro zvídavého (českého) návštěvníka dobře připravená.
Výstava představuje Palackého komplexně, nejen jako neuvěřitelně všestrannou osobnost s obrovským respektem celé tehdejší společnosti, ale také jako člověka se soukromým a rodinným životem, který nese tíhu role své veřejné autority. Kromě historických dokumentů a předmětů k tomu kurátoři využili řadu zajímavých postupů, které zaujmou i návštěvníky odchované internetem a současnými technologiemi. Využili i množství audiozáznamů s ukázkami z Palackého tvorby nebo korespondence.
Celou výstavou pak provází „chat“ fiktivního návštěvníka z roku 2026 s Palackým. V něm se současník z jeho krátkých glos dozvídá o Palackého zlomových životních etapách i tématech, kterými se zabýval. Uprostřed expozice najdeme i zjednodušenou mapu tehdejší Evropy, na níž můžeme sledovat Palackého cestovní aktivity a současně i národnostní poměry v tehdejší střední Evropě. Na výstavě projdeme jeho životem vizuálně z rodné chalupy přes uherské i pražské salony, národní instituce, evropské metropole až po celonárodní tryznu po jeho smrti.
Za důležitý efekt výstavy lze považovat to, že nás přiměje srovnat si, s jak jednoduchými prostředky oproti dnešku Palacký dosáhl obrovského rozhledu a vlivu na tehdejší společnost. Příkladem může být jeho cesta za vzděláním z Hodslavic pod Beskydami, kde se narodil do rodiny evangelického učitele. Bystrý a mimořádně nadaný chlapec studoval později v Kunvaldu, Trenčíně a Prešpurku, dnešní Bratislavě, všude putoval často pěšky. Touha po vzdělání a schopnost se rychle učit – v mnoha oborech byl samoukem – mu otevřela cestu do širšího intelektuálního prostředí, nejprve jako vychovatele v rodinách uherské šlechty. Zde získaný společenský rozhled mu později umožnil vstup do respektovaných vědeckých kruhů v Praze, kam dorazil v roce 1823. Zde se u Josefa Dobrovského zaučil práci s historickými prameny. Sňatek s Terezií Měchurovou, dcerou zámožného advokáta, rodinu ekonomicky zajistil. Palacký průběžně pracoval na svém životním díle, zmíněných desetisvazkových Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě, které pojednal od nejstaršího osídlení po rok 1620.
Znalost historie mu umožnila zamýšlet se i nad budoucností a postavením svého národa ve střední Evropě. Proto se aktivně věnoval i politice, zapojil se do revolučního dění v roce 1848, byl poslancem Říšského i Českého zemského sněmu. Dokonce dvakrát odmítl i funkci ministra tehdejší rakousko-uherské vlády, nechtěl se zpronevěřit myšlence rovnoprávnosti národů v monarchii, kterou prosazoval. Jeho aktivit ve prospěch pozvednutí českého národa, vzdělanosti i kultury, byl bezpočet. Jen namátkou – iniciuje založení tzv. Matice české, sdružení na podporu české literatury, zakládá a rediguje vědecký časopis Wlastenského musea (dnes Národního), iniciuje vznik českého divadla (do cíle, tedy do výstavby budovy Národního divadla jeho myšlenku dotáhne Palackého zeť F. L. Rieger), zakládá spolek Svatobor, podporující české spisovatele. Svým širokým záběrem aktivit ve prospěch národa, důsledností i mravním příkladem, ale především sílou svého intelektu se Palacký už za svého života stává uctívanou osobností – Otcem národa. A tak je oslavován i po smrti, což dokazují nesčetná pojmenování ulic i náměstí po celé zemi, portréty, poštovní známky, bankovky, pomníky i mnoho dalších připomínek. To vše výstava výstižně i přitažlivě zaznamenává.
Nejzajímavější předměty výstavy: Palackého „každodeníčky“, do nichž si celoživotně zaznamenával události soukromé i pracovní, dochovaná kartotéka pro pořádání přípravného materiálu k práci na Dějinách. Také osobní předměty jako vycházková hůl či klobouk, s nimiž je Palacký vyobrazen na grafice od Maxe Švabinského nebo dobové cestovní dokumenty a jízdenky (Palacký i jeho rodina cestovali do lázní či po Evropě), rodinné fotografie a dokumenty.
Expozice v historické budově Národního muzea, jejíž výstavby ostatně byl Palacký iniciátorem, dobře vypovídá o genialitě jeho osobnosti. Dává možnost jej oživit v našem povědomí a pochopit význam Palackého práce pro českou společnost a její sebevědomí.
Národní muzeum, historická budova denně do 31. 8. 2026
Martina Fialková