Ema Ditrichová
Ještě před maturitou začala tahle veselá a zvídavá studentka externě psát pro Listy Prahy 1. Z jejích článků čišela radost z objevování a schopnost skvělého postřehu. Snad i díky dvouleté praxi v našich novinách pak byla lehce přijata ke studiu žurnalistiky na pražské Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
A už tehdy věděla, že rozhodně bude chtít využít možnosti vyrazit opět do zahraničí v rámci evropského studijního progamu Erasmus. Na střední škole rok strávila v Kanadě, a tak si řekla, že takhle vzdálených destinací má zatím dost, a začátkem letošního roku vyrazila o něco blíž – na univerzitu ve finské Jyväskyle. Po čtyřech měsících už je snad možné zeptat se na zkušenosti, řekla jsem si, a tak se Emy ptám:
Co vás dovedlo do Finska, a navíc nikoli do Helsinek?
Naše fakulta se pyšní tím, že nabízí opravdu velký výběr možností, kam vycestovat, od Evropy přes Ameriku až po Asii. I v Evropě jsem ale chtěla objevovat a vybrat proto zemi, kterou jsem nikdy nenavštívila a o které toho moc nevím. Finsko patřilo do obou těch kategorií. To málo, co jsem o něm tušila, navíc spočívalo ze samé chvály – nejšťastnější země na světě, skvělé školství, dobrý sociální systém, krásná příroda, na obloze jim září aurory. Říkala jsem si, že nejet se podívat, co je na tom všem pravdy, by mě mohlo v budoucnu mrzet. Podpořily to i zážitky studentů, kteří už ve Finsku byli. Často se zmiňovali o skvělé výuce, zážitcích, velkých studentských slevách téměř na vše, a hlavně o dostupném bydlení. Opravdu, když porovnávám výdaje na kolej s kamarády na Erasmu v jiných zemích, často jeden jejich nájem pokryje tři moje.
Kde se tedy nachází vaše univerzita?
Skončila jsem v Jyväskyle, menším městě asi čtyři hodiny od Helsinek. Než jsem sem jela, říkal mi někdo, že se trochu podobá našemu Ústí nad Labem, a to přirovnání docela sedí. Pár rozdílů by se ale našlo. V Ústí třeba nemají obrovské, členité jezero, hluboké, netknuté lesy, ve kterých je občas až znepokojivé ticho, nebo tak málo lidí, že v některých částech města si můžete připadat až opuštěně. Ještě před pár týdny tady navíc bylo sněhu, že by v něm zmizel dospělý člověk, a kolem minus 20° C. Jyväskylu jsem proto objevovala vlastně dvakrát, poprvé zasněženou a podruhé, když se ukázalo, co všechno se pod sněhem skrývalo. Kdo by to byl tušil, že hroudy sněhu poblíž vašeho bydlení nejsou vlastně hroudy sněhu ale obří balvany?
Studijní jazyk je určitě angličtina, ale jak moc se setkáváte s finštinou a jak se vám líbí? Dá se z ní něco za půl roku pochytit?
Jyväskylská univerzita je naštěstí hodně multikulturní, takže nejen mnoho studentů, ale také dost vyučujících se spoléhá na angličtinu a u „Erasmáků“ se nepředpokládá znalost finštiny. Většina Finů umí anglicky velmi dobře. Neznamená to ale, že bych na problémy s jazykem občas nenarazila.
Než jsem do Finska jela, věděla jsem, že jakožto ugrofinský jazyk je finština podobná jen estonštině. Říkala jsem si, že přece není možné, aby se do ní aspoň trochu nepropsaly některé trochu známější evropské jazyky, jako němčina nebo i některá ze slovanských řečí. Hned první výlet do místního supermarketu mi ale dokázal, že finština je opravdu zcela unikátní. Vděčím jen překladači v telefonu za to, že jsem ten první den u pokladny věděla, co si odnáším domů. Výhoda, kterou v tom ohledu mám, je, že finština, stejně jako čeština se čte tak, jak se píše. Takže dokážu celkem přesně vyslovit, co vidím napsané. To mi ale bohužel k porozumění nijak nepomáhá.
Asi ani jiní zahraniční studenti nejsou ve výhodě a jsou na tom s finštinou stejně?
Univerzita si je dobře vědoma, že ať už zahraniční student přijede z Čech nebo z Indie, ve finštině bude plavat. Po nástupu jsou proto pořádané kurzy „Finština pro přežití“, který jsem absolvovala i já. Šlo jen o papouškování základních frází, jak přeříkat své telefonní číslo, nebo jak rozpoznat, na co se vás ptá obsluha v kavárně. Jakkoliv komplikovaná finština mi přijde na poslech jako moc krásný jazyk. Přece jenom inspirovala také jeden z Tolkienových elfských jazyků. Učit se finsky byl zajímavý zážitek, ale že bych teď dokázala vést, byť jen lámanou konverzaci, rozhodně říct nemůžu.
Finové ale mají jedno moc praktické slovíčko, kterým zvládnete vyřídit většinu denních interakcí. Píše se kiitos, čte se, jak se píše a překládá se jako děkuji. Používá se ale hodně různorodě, takže pokud někomu, kdo na vás finsky chrlí něco, čemu naprosto nerozumíte, odpovíte kiitos, šance, že to je ta správná odpověď, je celkem vysoká. Jyväskylská univerzita ale nabízí i kurz o Slovanských kulturách, který vyučuje paní ze Slovenska. Jednou za čas si s ní jdu popovídat, abych nezapomněla, jak pořádně mluvit česky.
Ema Ditrichová
Co jste stihla zachytit z finské nátury či kultury? Čím se liší od českých například finští studenti?
Z konverzace s pár místními studenty, které univerzita pověřila tím, aby nás nováčky provedli po kampusu, jsem nejprve získala asi tento pocit: že Finové si hledí svého, nic moc neříkají, a po tom, abyste vy něco říkali, taky netouží. Rozhodně se na nikoho cizího neusmívají a znát vás pravděpodobně také nechtějí, děkujeme, na shledanou. Vnímala jsem atmosféru podobnou té, kterou zažijete během jízdy pražskou tramvají, tedy naštěstí bez toho, že byste se museli držet mastné tyče. Brzy se naštěstí ukázalo, že Finové jsou možná trochu zamlklejší a obličejové svaly možná mají z místní zimy trochu zatuhlejší, ale rozhodně to nejsou takové netykavky, za jaké se s oblibou z legrace označují. Sami od sebe na vás opravdu radši promlouvat nebudou, pokud je ale oslovíte, rádi pomůžou, poradí, a dokonce z toho máte pocit, že jim to udělalo radost.
Dost odlišný je tu studentský život, daleko organizovanější. Každý tu patří přinejmenším do jednoho studentského spolku, které sjednocují lidi podle oboru studia nebo zájmů. Hodně překvapivé bylo, když jsem dorazila první den semestru na kampus a ocitla jsem se v davu studentů navlečených do pestrých kalhot osypaných všemožnými nášivkami. Později jsem odhalila, že ve Finsku se studenti rozpoznávají podle různobarevných overalů, které se většinou nosí navlečené jen do půli těla, s rukávy zavázanými kolem pasu. Každý obor má svoji barvu, podle které poznáte, co kdo studuje. Já, když studuji komunikaci, bych si musela koupit svítivě červený overal, kamarádka, která studuje finštinu zase modrý. Barvy oborů se ale mezi městy a univerzitami liší, takže v Helsinkách to bude zase jinak.
Studentské spolky pořádají během semestru mnoho akcí, ze kterých si většinou odnesete nášivku na svůj overal. Díky nášivkám všichni hned vědí, kde všude jste byli a co všechno jste zažili.
Jakou zajímavou událost nebo akci jste na univerzitě zažila?
Akce, které se tu pořádají, jsou pro Čecha občas trochu zvláštní. Mě zaujal třeba takový sitsit, což je veselice, během které se účastníci v tematických kostýmech sejdou kolem dlouhých stolů, pijí a zpívají. To zatím nezní zas tak neobvykle. Když jsem ale na svůj první sitsit dorazila, bylo mi odhaleno, že každý má své určené místo, které nesmí opouštět, že celý večer moderuje dvojice velitelů, které musíte zdvořile oslovovat a prosit pokaždé, když chcete zpívat písničku, a že tu platí celá řada podivných pravidel, jejichž porušení se trestá. Pít se třeba smělo jen levou rukou, tleskat jen bušením do stolu a dokončení každé písničky se muselo oslavit hlasitým zvoláním skål! což znamená na zdraví, ale není to finsky, ale švédsky. Ve spojení s tím, že všichni mluvili a zpívali hlavně finsky pro mě sitsit byl celkem silně surrealistickým zážitkem.
Co zahrnuje váš obor komunikace? V souvislosti s Finskem to může být docela zajímavé, protože pokud je i mě známo, jsou Finové obecně dost mlčenliví, zkrátka ne moc upovídaní, což jste právě potvrdila. Až si z nich okolní národy, například Švédové, dělají kvůli tomu i legraci.
Doma studuju žurnalistiku, tady ve Finsku komunikaci. Na konci studia to ale nedělá veliký rozdíl, jelikož jsem si mohla na začátku navolit předměty ze všech možných oborů a fakult. Výuka tu funguje trochu odlišně, předměty netrvají celý semestr, často začínají a končí až trochu nahodile. Je to vlastně docela fajn, jelikož díky tomu tak snadno nespadnete do rutiny, ale konstantně musíte být ostražití, jestli v rozvrhu nemáte něco jinak.
Finská výuka také hodně spoléhá na skupinovou práci. Velmi to oceňuju, jelikož jsem se díky tomu seznámila s lidmi všech věků a národností, a dokonce se vetřela do přízně několika Finů. Jak už jsem zmiňovala, Finové nejsou tak kamenní, jak se tvrdí. O to zajímavější bylo slyšet přímo od nich, jak sami vnímají svoji mlčenlivost. Probírali jsme to celkem dlouze hned v několika předmětech věnujících se multikulturalitě, a vypadá to, že na finském tichu bude asi tolik pravdy jako na německé dochvilnosti nebo italské vášnivosti. Trochu určitě, ale z větší části jde spíš o polopravdu z knih nazvaných něco jako „Všechno, co musíte vědět, abyste pochopili finskou kulturu“.
Je ale pravda, že občas se dost zapotím z toho, jak se ze sebe snažím vyždímat další kapku nezávazné konverzace, zatímco Fin na druhé straně stolu mě častuje nehybným výrazem a zarytým tichem. Dnes už naštěstí vím, že to neznamená, že by proti mně Fin něco měl, ale že v místní kultuře je zkrátka celkem běžné mlčet, dokud to, co byste řekli, opravdu nestojí za to. Na druhou stranu jsem potkala také pár Finů, kteří by vám dokázali vymluvit díru do hlavy. Tak či onak, studovat komunikaci v zemi, jejíž komunikační styl je tak odlišný od toho našeho, je vážně zajímavé.
Martina Fialková