foto Jiří Sládeček
Přemýšlím, jestli ještě dneska někdo čte úvodníky v novinách? Jestli vůbec ještě někdo čte noviny? A lze tomu vůbec říkat noviny, když pojem noviny je odvozen od nějaké neobvyklé, nové zprávy, a takové už dneska vlastně neexistují?
Zároveň mě napadá řečnická otázka, co je vlastně dneska opravdu nové? Nic se neutají, všechno se ví předem. Tajemství už není tajemstvím, ale jen špatně načasovaným tweetem. Pojem novina je vlastně oxymóron.
Ale dobře. Řekněme, že přesto existuje malá, statečná skupina lidí, která noviny ještě otevírá. Třeba ze zvyku. Možná i proto, že papír pořád šustí příjemněji než notifikace v telefonu. A tak pro ty, kteří čtou, se nabízí úvodník ve stylu májové nálady. S láskou ke všemu kolem, ke čtení, k lidem, k životu.
foto Jiří Sládeček
Vlastně, kdy jindy se zamyslet nad úvodníkem než v květnu? Úvodníkem všechno začíná, je to zvláštní literární útvar. Něco mezi zamyšlením, povzdechem a lehkým filozofováním nad světem. Ten má, podle mých myšlenkových pochodů, stejné privilegium jako květen.
V květnu totiž začíná spousta krásných věcí, nejvíc těch láskyplných. Je to měsíc, kdy všechno nějak znovu začíná, má to svůj nový úvod. Stromy začínají být zelené, což nekompromisně naznačuje, že začínají opět růst a kvést. Lidé začínají víc chodit ven a začínají intenzivněji vnímat kvetoucí přírodu. Básníci, a to i ti, kteří už dávno nepíšou, si najednou vzpomenou na verše o lásce a začínají opět veršovat.
Kdy jindy tedy přemýšlet nad úvodníkem než v květnu? Jako v době Nerudy už to nebude, takovou retrospektivu neplánuji. Ale nějaké kouzlo to pořád má.
Úvodník, totiž stejně jako květen, stojí na začátku něčeho nového. Otevírá celé vydání. Má privilegium prvního slova, podobně jako květen má privilegium prvního, opravdu krásného měsíce v roce.
Srdečně vás tedy zvu do víru úvodních nových květnových zážitků a dobrodružství.
Jitka Neradová