Daniela Sodomová
Kavárna Werichovy vily, kde jsme vedly náš rozhovor, byla pro jeho téma víc než symbolická. Úspěšná scénáristka Daniela Sodomová je totiž i producentkou ve vlastní společnosti, a napsala pro nedalekou Letní scénu Musea Kampa již třetí inscenaci. V roce 2019 se tu hrála její Meda, předloni a loni pak i Werich, letos to bude další pocta významné osobnosti, Marta. Vznikla při příležitosti 80. narozenin legendy roku 1968, Marty Kubišové. Daniela Sodomová od zpěvačky dostala jak potřebný souhlas, tak hlavně volnou ruku, jak s ním naložit. Ačkoli působí velmi křehce a jemně, z vyřčeného je patrné, že si od studentských let prošla tvrdou školou života v prostředí filmu a televize, kde je – přes určité pozlátko – realitou dennodenní vyčerpávající dřina. A pro její naplnění nutná obrovská dávka energie a kreativity.
Studovala jste na Literární akademii Josefa Škvoreckého obor Interaktivní média a Mediální komunikaci. Co jste si odtud odnesla do profesního života?
Ta škola byla úžasnou volbou. Trávili jsme tam se spolužáky spoustu času, třeba i do sedmi, osmi hodin večer, jak nás všechno bavilo. Náš obor byl multimediální, založili jej profesor Pražák s Antonínem Moskalykem, a učili mne hlavně oni dva. Obor to byl opravdu široký, měli jsme bohemistiku a například češtinu – tu nás učila paní profesorka Brabcová, a to bylo hodně náročné. Na škole učili i Arnošt Lustig, Michal Viewegh, Jáchym Topol, Igor Chaun, Jiří Dědeček.
Obor Interaktivní média byl ale spíš než na samotné psaní zaměřen na to, jak se stát vedoucím multimedálního projektu. Mým nejdůležitějším profesorem byl Jan Zajíček, tehdy mladý významný videotvůrce, který mne naučil, jak psát scénáře, jak stříhat. Měla jsem pak roční stáž v Laterně Magice a tam jsem si vyzkoušela, jak se dělá multimediální divadlo. Za dobu pětiletého studia jsme měli opravdu hodně předmětů a učilo nás hodně profesorů. Já na tu školu vzpomínám jen v dobrém, připravila mne skvěle. Dala nám možnosti, a záleželo, jak je kdo využil.
Pracovala jste pak pro různé televize. Co vám bylo ve vašem televizním období nejbližší?
Ještě během studia jsem měla praxi na Primě – tam jsem dělala reportérku pořadu T-music. A protože jsem později zároveň psala i pro Ulici na Nově, byly to vlastně dvě práce na „fulltime“. Na Primě jsem se také naučila stříhat. A v Ulici, tam zas působili staří televizáci, bardi, kteří tam praktikovali americký způsob práce. Bylo skvělé si vše vyzkoušet, byla to taková „továrna“ na psaní scénářů. V České televizi jsem pak 12 let působila jako dramaturg, režisér, a hlavně jako střihač. To mne zkrátka chytlo.
Filmový střih je dodnes pro ženu méně obvyklá práce – nebo už ne? A navíc docela osamělá, úmorná, dlouhotrvající, klid, přesnost a soustředění vyžadující. Jak se to s vámi slučuje?
Je to tak, byla jsem na našem oddělení v ČT jediná žena. Chtěla jsem si tenkrát střih zkrátka vyzkoušet, a šéfová mi to umožnila. Chodila jsem potom tak dlouho za kolegy, ptala se jich na všechno, až jsem se vypracovala. Je vlastně výhodou, být mezi muži jediná žena, protože vždycky můžete dělat tu hloupou, která to neumí, a oni vám to rádi vysvětlí (smích). Je to zábavná práce.
Ovládat filmový střih je asi dobrá zkušenost, když si potřebujete poradit s tak košatými životy osobností, o kterých jsou vaše divadelní hry.
Určitě se to hodí. Hodně lidí mi říká, že moje hry mají filmový styl, že jsou tam ta fakta opravdu jakoby „vystříhaná“. A díky ostatním zkušenostem vím, že když mi někdo řekne, že něco nejde, tak nemá pravdu.
To, že skoro všechno jde, jste si vyzkoušela také ve vlastní firmě, která plnila lidem neuvěřitelná přání. V čem to spočívalo?
Tu firmu jsem měla sedm let. S kamarádkou jsme vymyslely takový nápad – původně to měl být televizní pořad pro lidi, kteří chtějí překvapit někoho blízkého. A vymyslí si film, do kterého my toho člověka vsadíme, ten film zkrátka zrealizujeme včetně kostýmů, zajímavých lokací (míst) na přání apod. Pak jsme si ale uvědomily, že lepší než pořad bude založit si firmu. Od malých zakázek se postupně začaly dařit i větší a velké. Jezdily jsme po celém světě a natáčely filmy s překvapením pro různé osobnosti. Byl to ale neuvěřitelně hektický život, neslučitelný s tím, že bychom třeba měly rodinu. Pro mladého člověka velice zajímavý, protože každý chce cestovat. Například když jsme chtěly natáčet v Benátkách, našly jsme lokačního, který nás provedl všemi těmi paláci, kam se jinak člověk nedostane, a kde se pak to naše překvapení odehrávalo. Zkrátka bylo to krásné, ale po nějakém čase jsme si uvědomily, že se potřebujeme věnovat i svému osobnímu životu, a já nadto také divadlu.
Tak tedy vznikla vaše nová, letos už tříletá spolupráce s Museem Kampa?
Zpočátku jsem neměla žádný plán. Až pak jsem na dovolené četla knihu pana Ondřeje Kundry o Medě Mládkové a ta mne nadchla. Viděla jsem to hned jako divadelní hru, kterou chci napsat, a to jsem mu pak i navrhla. On mne zavedl za Medou Mládkovou, Jiřím Pospíšilem, předsedou správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových a panem ředitelem Smetanou z Musea Kampa, a ti to odsouhlasili. Začala jsem pracovat na té hře a asi v půlce mne napadlo, že by se to mohlo odehrávat přímo tady v Museu Kampa. Byla to spontánní myšlenka, která vznikla z malého nápadu a přerostla později do velkého projektu – Letní scény Musea Kampa. První rok byl náročný – ale vlastně to bylo proti tomu, jak jsem předtím sedm let žila, docela oddechové. Máme tu vynikající spolupráci a dobré zázemí.
Po představení Meda, ke 100. narozeninám pani Mládkové v roce 2019 jste napsala druhou hru, uvedenou loni, o Janu Werichovi. A nové představení Marta je už třetí v řadě podobného zaměření – jako pocta výrazné osobnosti. Nehrozí, že sklouznete do stejného schématu, do rutiny?
Je vlastně už čtvrté, protože jsem mezitím ještě napsala hru 1 000 tváří Adiny o Adině Mandlové pro divadlo v Mladé Boleslavi. Všechny realizuji v tandemu s režisérkou Adélou Laštovkovou Stodolovou a obě nás to velmi baví.
Uvádění takovýchto životopisných představení je naším úmyslem, dramaturgií Letní scény Musea Kampa a dělá to i stále stejný tým, který jsem si vybrala. Určitě se může stát, že si budou podobná. Ale tomu se snažíme vyhýbat tím, že se držíme žánru charakteristického pro daného člověka. Jde to i díky tomu, že každá z těch osobností je jiná. Představení Meda je hodně poetické, protože Meda Mládková byla především umělkyně. Werich byl herec, klaun, v Osvobozeném divadle dělal revue, takže revue se podobá i naše hra – je tam hudba, tanec, humor, ale i náročná projekce s animací. K představení Marta jsme hledali zase jiný klíč, a našli ho v tom, že tam bude živá kapela, a bude to vlastně recitál. Marta je samozřejmě o písničkách, Werich byl zase víc založen na slově.
Meda, Werich, Marta všechno jsou to osobnosti, které spojuje jedno téma: svoboda. At´už jednotlivého člověka, celé společnosti, ale také svoboda umělecké tvorby. I to byl záměr?
Původně ani ne, ale když jsme dělali Medu, najednou se to tam objevilo. Její velké vlastenectví a ta svoboda. A pak jsme zjistili, že to je to skutečné téma. Byli jsme až překvapení, jak na lidi zapůsobilo. A rozhodli jsme se ve výběru osobností v tom směru pokračovat.
Nezatoužíte po těchto – přece jen trochu spřízněných inscenacích – začít psát i něco docela jiného, svůj vlastní příběh?
Ano, já si i toto průběžně realizuji. Už dříve jsem napsala hru Žena obecná, která se hraje v divadle Na Maninách. To byl náš první počin s režisérkou Adélou Stodolovou, protože jsme si chtěly vyzkoušet spolupráci. Mám i jiné, původní věci, a teď píšu román. Ještě o tom nechci moc mluvit, bude to takový (přemýšlí) sci-fi thriller. Jsem zkoumavý typ, badatel – miluji knihovny, kam se můžu zavřít na několik hodin, a tam si bádám, tam jsem spokojená. To mám i při těch životopisných divadelních hrách, i ten můj román je vlastně historický.
Takové bádání vyžaduje spoustu času a klidu. Jak se s tím slučuje rušný divadelní, společenský život, který nutně musíte také jako producentka i autorka zvládnout?
Mám to rozdělené. Vždy když v září skončí sezona, mám pak měsíc volno, odjíždím pryč a tam už začínám psát novou hru. Tu do ledna dokončím a začne to nanovo.
Zkoušky na představení Marta začaly už v březnu. Probíhají podle vašich představ?
Zkoušíme každý den kromě víkendu, nejprve s kapelou a teď už i s herci. Je to náročné. Mám radost, že se nám všem dobře pracuje s režisérkou Adélou Laštovkovou Stodolovou. Já osobně potřebuji mít kolem sebe dobré vztahy. Napjaté prostředí, bolest současného českého divadla, na to jsem opravdu citlivá. Proto jsem nikdy nechtěla být zaměstnaná v žádném divadle, ale založila jsem si svoji společnost. Chci dělat pozitivní divadlo nejen pro diváky, ale i pro herce, to bylo od začátku mým cílem. Vybrala jsem si proto jen lidi, kteří jsou nadstandardně příjemní a pozitivní.
Každé představení na venkovní scéně má velké riziko – počasí.
To ano, ale loni jsme měli opravdu štěstí, pršelo nám jen dvakrát, ale nerušili jsme ani jednou. Meda se předtím hrála i ve vyloženém „slejváku“. Pamatuji si scénu, kdy Pavla Beretová jako Meda stojí s rukama vzhůru v dešti, a lidé sedí, ani se nehnou. Ta atmosféra byla úchvatná. U letošního představení by to ale asi nešlo, tak budeme doufat, že pršet bude vždy až v noci. A hlavně ne ten den, kdy se přijde podívat paní Marta Kubišová.
(foto Eva Dobrovodská)
Martina Fialková