Yvona Kreuzmannová
Usměvavá energická dáma slaví letos osobní jubileum. V červnu v Praze proběhne už 36. ročník mezinárodního festivalu Tanec Praha, jehož 35 ročníků připravila. Je také zakladatelkou České taneční platformy. O současném tanci u nás i ve světě ví, díky francouzským studiím i bohatým domácím i zahraničním zkušenostem v oboru taneční věda a management snad všechno.
Festival pod jejím vedením vyrostl a vstoupil do konsorcia evropských tanečních festivalů, s nimiž objevuje nejlepší umělce, ale zároveň koprodukuje a koordinuje špičkové projekty. Tanec Praha 2024 jich letos přinese pět, koprodukce vznikly například s Brazilci či s Ukrajinci. V kanceláři žižkovské Krenovky, kde vedení festivalu sídlí, si povídáme nejen o festivalu, který je už za dveřmi.
V rozhovoru z roku 2020 zmiňujete Dům tance, který by v Praze měl vzniknout, a který by určitě hlavní město potřebovalo. Zatím ho stále ještě nemáme, tak se ptám, jaká je nyní situace? Vznikne taková instituce opravdu, a co bude její náplní?
Předchozí starosta Prahy 3 vyhlásil v roce 2019 otevřenou výzvu – vymyslet novou náplň pro bývalé Žižkovské lázně v nedaleké Husitské ulici. My jsme si byli budovu, jako mnozí jiní, podrobně prohlédnout, a zjistili jsme, že je tam ideální konstelace pro vznik čtyř sálů, dále tam mohou být ateliéry, dílny, sauna, masérna, kanceláře, ubytování pro umělce, kteří přijedou na rezidence, kavárnička. Zkrátka je to prostor optimální pro tvůrčí proces, „laboratoř tance“. V roce 2021 jsme se domluvili s radnicí, že zažádá o dotaci na tzv. kulturní a kreativní centrum z Národního plánu obnovy.
Žádost, kterou jsem pomáhala zpracovat, byla úspěšná. Praha 3 získala asi 188 mil. jako příslib dotace a od té doby se vše neskutečně protahuje. Máme vynikající studii, všechny podklady k tomu, aby Dům tance mohl vzniknout, ale stále není jasno. Koncept je opravu nádherný, architekti měli skvělé nápady pro využití celé budovy, její napojení na okolí, využití i pro veřejnost. Mezitím vzrostly náklady téměř na dvojnásobek, takže se obávám, že dotace vůbec nebude stačit. Městská část ale může realizovat první etapu a dokončit projekt pro stavební povolení.
Jaká by byla funkce domu?
Dům tance by byl prostorem pro spolupráci ve vzdělávání a tvůrčí činnosti v tomto oboru. Dosud totiž v celém Česku není jediná organizace, která by se zabývala podporou současného tance. Tady se nabízí obrovská příležitost zabezpečit podmínky pro taneční obor.
Město Praha je schopné podporovat nezávislou taneční, nonverbální i novocirkusovou scénu, ale ta zastřešující organizace chybí. A já bych si moc přála, a to je i můj návrh ke vzniku Domu tance, aby vláda a parlament schválily novou legislativu pro kulturu – zákon o veřejné kulturní instituci. To je model pro spoluzaložení Domu tance hlavním městem Prahou a městskou částí, které by pečovaly o jeho provoz, a k tomu by se pojilo memorandum o spolupráci s profesní organizací Vize tance a ministerstvem kultury.
Pokud se to podaří, i když později, vznikla by v této oblasti krásná taneční oáza.
Přesně tak, ale nejen taneční. Je to tady na dolním Žižkově taková kreativní osa: Dům tance, kde by se mohlo tvořit, divadlo Ponec a Krenovka, kde teď jsme, a kde je taneční studio a sídlo Tance Praha. Ale mají tady ateliéry také výtvarníci a sídlí tu vedení Landscape festivalu. Dole pod námi je ještě Unijazz s nádherným prostorem čítárny a s kavárnou. Takže to tady žije už několika druhy umění.
Jak je na tom obecně současný tanec v Praze?
V Praze se toho děje hodně. Současná taneční scéna je vlastně až příliš centralizovaná do hlavního města. Když si vzpomenu na hnutí decentralizace ve Francii od 60. let, kdy tam vznikala národní choreografická centra, to u nás nemáme. Tvůrčí prostory existují i po republice, v Plzni, na Vysočině i jinde. Ale většinou se vše premiéruje v Praze. Je tu prostor Alta (dnes v Libeňském pivovaru), Venuše ve Švehlovce, X10, divadlo Archa, Jatka v Holešovicích, Studio Hrdinů, Palác Akropolis a další. Takže i kromě našeho divadla Ponec, které je na současný tanec vyloženě zaměřené, je kde hrát. Pro festival Tanec Praha je také důležitá spolupráce s Novou scénou, která jako jediná má dostatečnou šířku jeviště pro velké produkce.
Jezdíte za tancem do světa? Vím, že jste se také zabývala etnozákladem tance, tancem africkým.
Jezdím, bez toho to nejde. Covid nám to komplikoval, rušilo se bienále i trienále afrického tance, ale už loni se podařilo v Mosambiku v Maputu zorganizovat 10denní přehlídku současného tance z různých zemí Afriky. Bylo to nesmírně obohacující a v podstatě jsem tam našla představení do festivalového programu na tři roky dopředu. Afričani jsou velmi přizpůsobiví, jsou schopni pracovat na malých i velkých, vnitřních i venkovních scénách. Tanec je pro ně naprosto přirozenou součástí života. Ale když sem chcete dostat africký soubor, musíte vše koordinovat s dalšími evropskými festivaly, najít hodně prostředků, řešit víza. Je to mnohem složitější než pracovat s evropskými soubory, ale stojí to za to. Oni jdou stále ke kořenům tance, přivážejí tak jiný způsob vyjádření, neuvěřitelnou energii, jsou stále autentičtí.
Jaké africké umělce tedy uvidíme v Praze letos?
V divadle Ponec vystoupí v Příbězích Afriky tanečnice a choreografka Mai Juli Machado z Mosambiku a také francouzský umělec Amala Dianor původem ze Senegalu, jehož choreografie bude otevírat Letní olympijské hry v Paříži, tedy opravdu známá hvězda.
O tanci konkrétně se složitě píše, možná ještě hůře než o hudbě. Jak se jednotlivá představení dají popsat?
My jsme při loňském festivalu použili poprvé motto To se nedá popsat, to musíte zažít. A to jsme si ponechali i letos, protože si myslíme, že i kdybychom měli sebelepšího copywritera, který si dá sebevíc záležet s anotací každého představení, tak nikdy nevystihne všechno. Tanec totiž dává možnost každému vnímat ho tak, jak ho oslovuje, každé představení si můžete svobodně vyložit po svém.
Svoboda je pro diváka na jednu stranu krásná, ale na druhou stranu vyvolává obavy – porozumím tomu představení? Mám se na to dívat a proč? To asi ti Afričané umí lépe, příliš o tom nepřemýšlejí, kdežto my za vším hledáme nějaké významy a pak máme zábrany a myslíme si, že tomu musíme porozumět, a že nám to třeba nejde.
Je to tak, že tanečníci a choreografové s vámi sdílejí emoce, pocity, svoje životní zkušenosti, ale vy tomu nepotřebujete rozumět, ale napojit se emočně a užít si to.
Zmiňovala jste, že v posledních letech nastal přese všechno, co u nás tanci chybí, i přes finanční nedostatečnost, jeho veliký boom. Čím si to vysvětlujete?
Tanec je celosvětově v současné době jedním z nejprogresivnějších oborů, kde se pořád něco děje. Vstupují do něj technologie, divadelníci, muzikanti, literární náměty, je tam spousta přesahů do různých žánrů. Tanec je barvitý a dokazuje to právě i festival Tanec Praha. Na něm vidíte, kolika tématy se tanečníci zabývají, jakým způsobem se nebojí bourat tabu, předsudky, jak jdou naproti aktuálním tématům.
Je to obrovsky bohatá paleta možností, které řeč těla nabízí. A choreografové stále zkoumají, kam ještě. Není to zdaleka jen o technice, o dokonalosti, ale o nápadech, o tom, jak můžete tím tělem něco vyjádřit. I mne to velmi baví, pořád je co objevovat, z čeho pro divadlo i festival vybírat.
Co tedy tanec dává modernímu člověku?
Tanec má fantastickou schopnost – když máte skutečný zážitek, tak určité obrazy a pocity vám zůstanou dlouho v paměti. Já si některé pamatuji třeba i 30 let zpátky. A zároveň má tanec obrovské ozdravné účinky, když se mu věnujete.
Věřím, že ten osvobozující a ozdravný pocit, který mají sami tanečníci, se zčásti přenese i na diváka.
To určitě. Přijďte se podívat na letošní Tanec Praha indoor nebo outdoor. Třeba na náměstí Republiky 18. června můžete vidět práci vynikajícího portugalského choreografa Ferreiry se dvěma skvělými francouzskými streetovými tanečníky. Pak bude mít v Arše představení Carcass s vlastním portugalským souborem, které bylo v Londýně nedávno nominované na prestižní cenu Rose Prize. Nebo tady v Krenovce, kde připravujeme představení v koordinaci s Landscape festivalem.
A otázka „na tělo“. Vy sama také ještě někdy tančíte?
Já jsem tančila v 80. letech, vyrostla jsem na „grahamce“ a moderním tanci, ale pak jsem už studovala taneční vědu na AMU, kde jsem se dostala k teorii. Dnes tančím, už jenom když máme „opening“ nebo „final“ party. To to se mnou okamžitě šije a moc mne to baví.
Martina Fialková