Sestra Radima
Do naší mailové schránky nedávno přišla zpráva s prosbou od čtenáře. „Měli byste udělat rozhovor se sestrou Radimou, ředitelkou Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, dělá tam úžasnou práci.“ Sama znám tuto nemocnici jen z pohledu shora, z procházek na Petřín či na Hrad. Vždy jsem oceňovala její nádherné umístění v zelené náruči petřínských svahů a Úvozu.
Teď jsem tady a usměvavá sestra Radima mě vede do své pracovny s panoramatickým výhledem. Ptá se, jak se mám, a můj pracovní stres v klidném a vlídném prostředí rychle odplouvá. Sestra Radima mi nabízí kávu a čerstvé vonící koláčky a v rozhovoru pak přiznává i vlastní stres. Nakonec mě vyzve podívat se na celý areál ze střechy, na kterou obě vylézáme oknem.
Čím hlavně se Nemocnice Milosrdných sester Karla Boromejského odlišuje od dalších pražských nemocnic?
Jsme jediná církevní nemocnice s akutní péčí v České republice. Jedineční jsme také tím, že tu kromě civilních zaměstnanců pracují řádové sestry, a že se snažíme – věrni našemu poslání boromejek a díky výhodám menšího zařízení – vybudovat příjemné prostředí jak pro pacienty, tak pro zaměstnance. Naše nemocnice je vyhledávaná i proto, že pacienti nečekají dlouho na objednání.
Poskytujeme profesionální lékařskou a ošetřovatelskou, ale také duchovní péči, snažíme se o co nejcelistvější přístup zaměřený na člověka a jeho potřeby. Nemocnice je rodinného typu, lidé se tu znají. Unikátní jsme i tím, že nemocnici obklopuje klášterní zahrada a další budovy, ve kterých bydlí sestry, a kostel.
Co pacienti zejména oceňují?
Myslím, že právě tu trochu rodinnější atmosféru, není cítit neosobnost velkého nemocničního prostředí. Dbáme velmi na dobrou komunikaci mezi sebou i s pacienty. Devizou je ta nádherná Léčebná zahrada sv. Josefa, kterou teď sestry kultivují. Je bezbariérová a dá se tam vjet jak s vozíkem, tak i s nemocničním lůžkem. Vytvořili jsme několik soukromých zákoutí s lavičkami, kde mohou rodiny s nemocným pobýt uprostřed zeleně. Zahrada je veřejně přístupná a může tu odpočívat, meditovat kdokoli. Na jejím obnovení pracujeme průběžně už několik let, a ještě ji chceme doplnit o malou kavárnu a venkovní tělocvičnu.
Sestry boromejky asi nemohou zastat všechnu práci, máte tu zjevně většinu civilního personálu. Jak se to projevuje ve vzájemném soužití?
Celkově tu pracuje asi 400 zaměstnanců, našich sester je do třiceti. Jak já říkám, všichni jsme na jedné lodi. Pracovní vztahy musí být profesionální, společným cílem je poskytovat pacientům co nejlepší péči, neklademe důraz na víru. Posláním boromejek je pracovat s lidmi na všech úrovních, nejen v nemocnici, ale třeba i v sociálních službách. Sestry mají různé profese a každá z nás je zvyklá se stýkat s lidmi „ze světa“, je to naše přirozenost. Já sama jsem původně pracovala v civilním prostředí s lidmi bez přístřeší.
Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského
Na vašem webu stojí na čelném místě tři základní hodnoty boromejské práce: společně, zodpovědně a s účinnou láskou. Může si to návštěvník přečíst i někde tady v nemocnici?
Především by to měl pacient, předpokládám, pocítit. Jsou to takové principy, které se musí žít každý den a převádět do praxe našimi činy. Služba u lůžka nemocného, kterou mají lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelé, sanitáři, prostě všichni, je velice těžká. Takže je lépe, když si ti lidé rozumí a když pracovní kolektiv je soudržný. A to dnes není samozřejmost.
Sestry boromejky ale nejsou jen zde v nemocnici, váš řád provozuje i Domov Karla Boromejského v Řepích.
Ano, i tam poskytujeme zdravotní a také sociální služby. Je tam následná péče, denní stacionář i LDN a my v nemocnici často s Domovem spolupracujeme. Já osobně řídím jen tuto nemocnici.
Když bychom se vrátili do historie, tak váš řád vznikl ve Francii, v Nancy v roce 1652. Logicky asi v té době, po konci třicetileté války, byla zdravotní a sociální péče hodně potřeba. Jak se boromejky dostaly sem do Prahy?
Bylo to 28. září 1837. Pražská kongregace byla založena z Nancy pro pražský ústav slepců. Boromejky byly povolány synem zakladatele ústavu, profesorem Pavlem Aloisem Klarem, rodákem z Úštěka. Brzy se staly jednou z nejpočetnějších ženských řeholí v českých zemích. Mateřský dům sv. Karla Boromejského s kostelem vznikl v letech 1842–1853, nemocnice sloužila zejména jako ženská a dětská. Boromejky na Újezdě až do roku 1948 provozovaly také Obecnou a měšťanskou dívčí školu.
Po sto letech činnosti, po komunistickém převratu, kdy stát vyvíjel ohromný tlak na církev, byly sestry v roce 1952 odtud násilně vystěhovány. Státní tajná bezpečnost je vyvezla do pohraničí. Sestry pracovaly jako dělnice v různých textilkách, svému poslání se nesměly věnovat. Tady byla v té době fakultní Nemocnice pod Petřínem. V roce 1993 nemocnici dostal náš řád zase zpět.
Vystěhovali vás přesto, že těsně po II. sv. válce byla péče boromejek tady v nemocnici záchranou pro osvobozené a zbídačené vězně z Terezína nebo pro zraněné z Pražského povstání?
Je to tak. Nemocnici nám vrátili hodně vybydlenou, neopravovanou, a s tím se potýkáme doposud. Začít jsme museli interiéry, abychom splnili náročné požadavky současné nemocniční péče. Uvnitř jsme moderní, zvenku zatím neuvidíte novou fasádu, to vše nás ještě čeká. Také se zateplením je trochu problém, jsme totiž v památkové zóně.
Co dovedlo k boromejkám a sem do Prahy vás osobně?
Nejsem Pražačka, ale žiju tady už hodně let. Měla jsem vždy v sobě živou víru k Bohu, cítila jsem, že mě vnitřně oslovuje, a že na to musím nějak odpovědět. S řádem boromejek jsem se setkala náhodně v Brně a udělala jsem velice rychlé rozhodnutí. V osmnácti letech jsem vstoupila do kláštera, do řádu, který jsem si vybrala. Po sametové revoluci byla najednou svobodná doba, otevřely se nové možnosti a v hodně lidech tehdy byla touha po duchovním povolání. To už se dnes nevidí.
Cítila jste zároveň hned i to, že chcete pomáhat lidem v tomto směru? Ve zdravotnictví?
Byla jsem takový blázínek, srdcař. Měla jsem za sebou střední ekonomickou školu, pak v klášteře v Olomouci jsem studovala Vyšší odbornou školu sociální – Caritas. A další dva roky ještě nástavbu na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, charitně-misijní obor. Nakonec jsem ještě – už tady v Praze, studovala dva roky na Karlově univerzitě management.
Máte tedy zjevně pro práci ředitelky nemocnice ideální průpravu. Ale jak jste se v ní ocitla?
Byla to souhra okolností. Řád boromejek jako zřizovatel nemocnice hledal nějaké řešení, protože v roce 2020 byla ve velké kumulované ztrátě. Bylo nutností, aby management transparentně komunikoval s řádem a nějak se to nedařilo. A pak někoho napadlo: co kdyby to byla vlastní sestra? Myšlenka se ujala a zkusily to se mnou. Byla jsem tedy jmenovaná jako první řádová ředitelka po těchto třiceti letech, kdy tu bylo civilní vedení.
To jste ale nastoupila v nejhorších časech – byla tu ztráta v hospodaření a začala covidová pandemie.
Když jsem nemocnici přebírala, nebyla v dobré kondici. Přiznávám, že to bylo velice těžké. Všichni zdravotníci byli strašně unavení, vytížení, byla tu provozní krize a do toho jsem musela vplout. Se zdravotnictvím jsem neměla velké zkušenosti. Hodně lidí z těch hlavních pozic odešlo, takže startovní čára byla opravdu náročná. Ani nevím jak, ale nějak jsem to zvládla.
Dnes tu mám výborný tým zaměstnanců i dobrovolníků, nemocnice je na dobré profesní úrovni, má nové přístrojové vybavení a je oddlužená, je to ekonomicky zdravá organizace. Těch dluhů přitom bylo asi 83 milionů.
To je tedy úspěch, jak se to podařilo?
Zvládli jsme to sami, bez sanace a vnější pomoci města, jsem na to hrdá. Ale musím říct, že je tu stále starost o udržitelnost nemocnice, zejména kvůli nízkým úhradám od pojišťoven. Tyto úhrady ze smluv s pojišťovnami nám stačí na platy a provoz, ale my také musíme každoročně najít 15-20 milionů na obnovu přístrojového vybavení. A to jsou peníze od našich dárců, za které jsme velice vděční. Fundraising teď dělám já. S veřejností se stále snažíme pracovat. Jde mi o to, aby nás okolí přijímalo, chceme mít dobré vztahy s městem, pěstujeme sousedské vztahy se spolky, s církví. Tam všude chceme vytvářet sousedskou pospolitost, a ještě víc se veřejnosti otevřít.
Čím konkrétně se to projevuje?
Třeba výstavami, koncerty – máme hezké vazby se Základní uměleckou školou Orfenica z Pohořelce. Jsme otevřeni všemu. Možná v tom děláme i víc než jinde, tím, jak musíme bojovat s konkurencí velkých nemocnic. Nechceme být jen uzavření tady na tom malostranském plácku.
Je patrné, že vás práce zaměstnává od rána do pozdního odpoledne i večera. Bydlíte zde v areálu, takže je asi často těžké z té práce doopravdy odejít. Jak odpočíváte?
Mám to opravdu dvě minuty do práce a bývám tu dlouho. Ale i na dovolenou jedu. Nejraději mám pěší chůzi. Tím ze sebe dostávám stres, někdy to jde lépe, jindy hůř. Toho odpočinku mám asi méně, než bych potřebovala. Ale zdravotníci často říkají, že zodpovědný za zdraví je každý sám. Dojíždím také za rodiči na Moravu, kteří už potřebují moji pomoc. Měla jsem i několik koníčků, které jsem trošku zanedbala. Třeba hra na varhany, k té bych se chtěla vrátit. Dokonce tu máme v kostele nové. Víte, ale pro řádovou sestru je odpočinkem hlavně modlitba.
Martina Fialková