Galerie a muzea, ale i divadla a koncertní sály už vítají první návštěvníky. Centrum současného umění DOX dokonce opatrně hodnotí uplynulých pár týdnů, kdy otevřelo – a rovnou třemi výstavami najednou. Ti čeští návštěvníci, kteří sem chodili rádi už před uzávěrou, se vrátili, a vrací se i další velká skupina, jejíž přízně si DOX cení, cizinci žijící v Praze. Jen na zahraniční turisty se ještě chvíli asi bude čekat. Nejpůsobivější z trojice nových výstav – O lásce, Vanitas a Fenomeander je zároveň překvapivým objevem české výtvarné scény, v kladném slova smyslu snad až senzací.
Výstavní debut v DOXu: Siegfried Herz
Objev nového jména, které je ovšem pseudonymem vztahujícím se k autorovým zájmům, ale i k jeho zdravotnímu hendikepu, učinil kurátor Otto M. Urban. V roce 2015 na výstavě rovněž v DOXu byly tři obrazy Siegfrieda Herze, které ho silně zaujaly. Výstava se tehdy věnovala fenoménu hikikomori, což je dobrovolný odchod do izolace od společnosti, specifické onemocnění vztahující se k dnešní době, kterým trpí i Siegfried Herz. Zprostředkování kontaktu přes spolužáka ze střední výtvarné školy sochaře Marka Škubala, trvalo dlouhých pět let. Jemu jedinému autor důvěřoval a udržuje s ním přátelství. Až do roku 2019 nebylo možné o autorovi a jeho tvorbě nic dohledat a na prosbu o kontakt nereagoval. Nakonec se však kurátorovi DOXu ozval e-mailem a z přiloženého portfolia prací bylo okamžitě jasné, že jde o tak výrazný talent, jakých se mnoho nerodí. Jeho malby, kresby i fotografie vyzařují kromě skvělé techniky nesmírnou hloubku prožitku, jsou ryzí a opravdové. V posledních letech autor téměř nevychází ze svého bytu, a ačkoli dříve čerpal náměty i z vnějšího prostředí, nyní se soustřeďuje ponejvíc na lidský život a jeho prožívání, tak, jak mu to umožňuje jeho zdravotní hendikep. Ten není jen otázkou psychickou, ale i otázkou fyzického onemocnění. Obojí však zjevně umělci dává možnost soustředit se na to nejpodstatnější v lidském bytí. Na život sám, na lásku k ženě, k člověku. Přes intimitu jeho tvorby je z ní patrné, že Siegfried Herz má život rád, že hledá intenzivně jeho obsah a naplnění i v omezeních, která jsou mu dána nebo která si i sám vybral. A přestože má zprávy o vnějším světě i vývoji výtvarného umění pouze zprostředkované, je jeho dílo současné. A možná až nadčasové.
Výstava v DOXu obsáhla Herzovu tvorbu ve velkém rozsahu, vystaveno je tu kolem stovky prací. Od rozměrnějších maleb a také kreseb, doplňovaných dalšími technikami, až po menší formáty u fotografií nebo kreseb, které skládá do volných cyklů. U mnohých prací využívá originální a dostupný prostředek malby, kávu, která dílům dává charakteristický barevný nádech. Herzovy náměty si řekly o intimní, pocitově uzavřený prostor, kterým návštěvník prochází a vnímá jednotlivá témata. Začátku výstavy dominuje obraz autorovy postele – lože, v němž tráví až příliš mnoho bolestně pociťovaného času a je jím vnímáno i jako hrob. Dále procházíme jeho krajinami, které musel fyzicky opustit, ale zůstávají v něm jako vnitřní světy. A dostáváme se ke spáčům. Portréty spících mužů i žen přinášejí nezvyklé úhly, pohyby, pocity – smutku, klidu, života i smrti, vášně i odevzdanosti. Na dalších stěnách pak se můžeme ponořit do úvah, co pro autora znamená vlastní rodina. Její otisk v Herzově triptychu je asi nejzáhadnější. Jen o málo méně záhadné jsou i další bytosti, povětšině ženy, na jeho fotografických portrétech dokreslených kávou, případně červeným vínem. Herz se žen nebojí, je tu cítit hluboké porozumění ženskému fenoménu a snaha o jeho vyjádření v mnoha podobách. Nejde po povrchu, ladných křivkách nebo vnějškové kráse či ošklivosti. Jsou to hluboké ponory do ženské bytosti, otiskávající se v její tělesnosti.
Reprodukce obrazu Siegfrieda Herze Modelka, foto Jan Slavík, © DOX
Dalšími tématy Herzových obrazů jsou portréty jeho vzorů ze světa umění či filosofie. Herz své vzory nejen portrétuje, ale podle některých svých oblíbených výtvarných umělců vytváří i svá díla. Najdeme tu například Herzův styl podle Edwarda Muncha nebo snad i Jana Preislera. Jeho rozhled po světovém kulturním dědictví je zřejmě široký a v souvislostech. Zájem o klasickou hudbu dokazuje skvělým portrétem Dmitrije Šostakoviče, kterého obdivuje, stejně jako Richarda Wagnera, jehož hudba mimo jinou také tlumeně doprovází výstavu. Zaposlouchat se můžeme i do niterné skladby samotného Herze, zkomponované pro violoncello, která byla při příležitosti této výstavy poprvé nastudována a zní zde pro dokreslení autorovy osobnosti. Dalším doplňkem je jeho videoesej, na kterou je potřeba si vyhradit oněch 20 minut, které trvá. Umocní tak zážitek z výstavy a spolu s viděnými obrazy donutí návštěvníka k tomu, aby si položil otázku, stěžejní nejen pro tu chvíli: Co pro člověka znamená a čím může být dobrovolná samota? Prokletím nebo přínosem? Zamysleli jsme se někdy, zda máme schopnost být se sebou sami? A kdybychom museli být, jakou bychom pak zanechali po sobě stopu? Stopu zoufalství, osamění, nenávisti nebo stopu lásky? Siegfried Herz odpovídá svým dílem o lásce.
Martina Fialková