Zuzana Strnadová – ředitelka Muzea hl. města Prahy
Do muzejních budov a jejich expozic se po dlouhé nechtěné pauze vracejí návštěvníci. Dočkalo se jich i Muzeum hl. města Prahy pod vedením PhDr. Zuzany Strnadové. Na postu ředitelky instituce, která všestranně mapuje historii hlavního města, oslaví 20 let. Je členkou několika vědeckých rad dalších českých muzeí a také mezinárodní muzejní organizace ICOM. Setkáním s touto usměvavou manažerkou pokračuje naše volná série rozmluv s ředitelkami pražských muzejních institucí.
Jste už třetí ředitelkou velkého muzea, s níž dělám v poslední době rozhovor, a ještě nejste poslední. Čím to je, že se tu ženy uplatňují na nejvyšších pozicích v tak významné míře?
To je skutečně pražské specifikum. Ale i tady samozřejmě máme schopné mužské kolegy. Myslím, že každý má to své. Pravdou je, že my ženy, které jsme v Praze ředitelkami, se čas od času scházíme i mimo oficiální příležitosti a velmi neformálně řešíme naše společné pracovní problémy. A to nás velice nabíjí. Že se jednou za čas sejdeme a dokážeme si navzájem poradit, je jedinečné. V tom jsou muži možná větší individualisté.
V muzeu jste určitě s kolegy nezaháleli ani v době, kdy tam veřejnost nemohla vstoupit. Prospělo období nucené uzavírky něčemu?
Ekonomicky nám to neprospělo, ale pokud bychom měli hledat pozitivní body, tak například v hlavní budově na Florenci, která se připravuje na velkou rekonstrukci, jsme mohli začít s přípravnými pracemi. A na všech dalších objektech, zejména pražských věžích, které jsou jinak denně otevřeny, mohly proběhnout velmi důkladné úklidy, údržba, dokončení různých prací. Věže totiž budeme z rozhodnutí zřizovatele koncem roku předávat zpět městu, které je pronajme společnosti Prague City Tourism a dostane je v perfektním stavu.
Pozitivní z mého pohledu byl přesun do virtuálního prostoru. K řadě našich výstav již dříve existovaly virtuální spoty. Po uzavření jsme rychle zpřístupnili některé výstavy i dalšími, novými spoty. Vznikly i speciální sekce Muzeum z domova a Muzeum pomáhá školám. Snažili jsme se tak pomoci učitelům i rodičům, kteří zůstali s dětmi doma.
Co lákavého u vás nyní, po znovuotevření, návštěvníci mohou vidět?
V Domě U Zlatého prstenu začne výstava 100 let Říše loutek. Toto pražské divadélko má ve své sbírce historických loutek skutečné poklady, které nejsou běžně k vidění. Ve Studijně-dokumentačním centru Norbertov začne 18. 6. odložená výstava k 150. výročí narození světového architekta Adolfa Loose (Adolf Loos – opakování genia). A třetí nová výstava, Devatero řemesel, desátá bída, se otevře 30. 5. v Zámeckém areálu Ctěnice, který je centrem tradiční lidové kultury a řemesel. Bude to rodinná výstava, pro jaké je ctěnický areál velice vhodný. Výstava ukáže originální kostýmy a rekvizity z českých filmových pohádek, ve kterých se prezentovala různá řemesla.
Muzeum letos vstoupilo do 137. sezony své historie. Začínalo v dnes už neexistujícím tzv. kavárenském pavilonu na Poříčí. Nová hlavní budova v jeho sousedství přivítala první návštěvníky v roce 1900. Byly zde plány na další budovy, které však už nevznikly. Sbírek máte ohromné množství. Jak byste si představovala budoucnost muzea za 10 let?
Doufám, že budeme mít pevné místo na muzejní mapě Prahy i republiky. Vzhledem k tomu, že snad získáme v budoucnu nové objekty, budeme moci podstatně rozšířit činnost a ve všech našich budovách připravit expozice od nejstarších dob města až po současnost. Hlavní budova od letošního podzimu projde dvouletou generální rekonstrukcí, bude pak mj. plně bezbariérová. V domě U Zlatého prstenu, který také spravujeme, plánujeme umístit stálou expozici středověké Prahy. Nově bychom měli získat k využití Desfourský palác, doposud v majetku města, v ulici Na Florenci, o který usilujeme už 11 let. V něm bude možné umístit expozice Prahy 19. a 20. století, které v naší hlavní budově nejsou prostě proto, že se tam nevejdou. Zároveň bychom sem mohli přemístit sídlo muzea, které je dnes v Kožné ulici na Starém Městě. Mohli bychom také získat Clam-Gallasův palác, kde právě probíhá rekonstrukce. V něm bychom rádi vybudovali Centrum pražského baroka, které zde stále chybí. Jde o jeden z nejkrásnějších barokních paláců. Jeho rozsáhlé prostory lze využít i pro expozici dokumentující historii rodu Gallasů, reprezentativní sál pro pořádání koncertů, bude tam také muzejní kavárna a restaurace. Mělo by to být opravdu živé kulturní centrum. Muzeum hl. města Prahy schraňuje více jak milion sbírkových předmětů, ale zatím můžeme prezentovat tak půl procenta. V budování těchto nových expozic o historii Prahy vidím jeden z našich hlavních úkolů.
Je tu ale ještě jedna možnost, o které se občas mluví v souvislosti s vaším muzeem. Ale nejen s ním, nevyužité prostory Těšnova.
Těšnov – to je náš vzdálený bod, ke kterému právě skončila výstava. K dispozici bude publikace s názvem Muzeum města Prahy na Těšnově?, která zdokumentuje celou historii té lokality. S dostavbou muzea počítal už architekt naší historické budovy Antonín Balšánek v roce 1900. Nikdy k ní nedošlo a definitivně ten záměr zhatila magistrála. Tehdy vznikla myšlenka přestavby torza Těšnovského nádraží jako druhé budovy muzea. (Existují dokonce dvě studie na přestavbu jeho budovy pro muzejní využití) – i to však bylo odstřeleno. My máme ze všech těch důvodů stále za to, že nám to území jaksi „patří“. Proto byly ve spolupráci s Fakultou architektury ČVUT vypracovány postupně dvě sady studií na novou budovu muzea na Těšnově.
Čemu by byla věnována?
Především archeologickým nálezům z území Prahy. Každá větší metropole má své archeologické muzeum. Do našich sbírek ze zákona musí přejít veškeré pražské nálezy realizované nestátními archeologickými institucemi. Na to obrovské množství máme připravené depozitáře, ale prezentovat to bohatství veřejnosti v jednom sále, jak můžeme dnes, je žalostně málo. Idea nové budovy v blízkosti naší budovy, u metra, na Těšnově, je hudbou budoucnosti a velkou investicí. Já budu ráda, když do těch 10 let, na které jste se ptala, budeme mít zrekonstruovanou hlavní budovu, otevřený Clam Gallasův palác, Palác Desfours a pražské archeologické muzeum nechť budují naši následovníci.
V prostorách Těšnova se ale také uvažovalo o výstavbě nového pavilonu na Muchovu Slovanskou epopej. Kam s ní podle vás?
Ta si zajisté nový pavilon zaslouží, ale nepotřebuje zdaleka tak velký prostor. Slušel by jí, podle mého názoru, také již navrhovaný prostor na Vítkově. I tak by mohla být součástí tzv. Pražské muzejní míle, která by spojovala budovy Národního muzea, našeho muzea v prostoru Florence a Těšnova a muzejních budov na Vítkově.
Jak dlouho vy sama už v Muzeu města Prahy pracujete a co vás sem dovedlo?
Na této pozici pracuji už 20 let, ale byla jsem tu už předtím. V roce 1990 jsem přišla do muzea, do tehdejšího pracoviště kulturně-výchovné činnosti v rámci historického oddělení. To se později osamostatnilo. Na čas jsem ale z muzea odešla, vychovávala druhou dceru a také si vyzkoušela práci v soukromé galerii. V roce 1999 se rozhodl tehdejší ředitel muzea, Zdeněk Míka, odejít do penze. Vyhrála jsem výběrové řízení a 1. 7. 2000 jsem byla jmenována ředitelkou, potvrzena ve funkci jsem byla v roce 2016. V Praze máme to specifikum, že je nutné ředitelskou pozici v kulturních organizacích spadajících pod město obhajovat každých 6 let, zatímco řada mých kolegů na státní úrovni, řízených ministerstvem, funkci v otevřeném výběrovém řízení obhajovat nemusí. Muzea mají velice dlouhodobé plány rozvoje a pro naši práci a udržení její kontinuity není 6 let vůbec dlouhý čas.
Co vy sama máte ve „svém“ muzeu nejraději, ať už jde o historické období, příběh, předmět, ke kterému máte osobní vztah?
Srdeční záležitostí je pro mě Langweilův model Prahy. Pamatuju si ho už z doby, kdy jsem jako malá holka chodila s tátou po Praze, vyprávěli jsme si o historii a byli jsme i v Muzeu města Prahy. Už tehdy mne model uchvátil. V současné době jeden z našich výzkumných projektů řeší využití Langweilova modelu pro výuku s využitím dat z digitalizace modelu, která proběhla před 12 lety.
Velmi osobní vztah mám i k Müllerově a Rothmayerově vile, které naše muzeum spravuje. Architektura mne hodně zajímá. První akcí, kdy jsme se ještě potkali s bývalým ředitelem muzea, kolegou Míkou, který mimochodem pracuje stále v muzeu jako historik na částečný úvazek, bylo právě slavnostní otevření Müllerovy vily. Stalo se tak za účasti pana prezidenta Havla v roce 2000. Pobývat v té vile, seznámit se s příběhem rodiny Müllerovy a s dílem architekta Loose bylo vzrušující. V našem Studijně dokumentačním středisku probíhal dlouhodobý výzkum jeho díla v českých zemích pod vedením kolegyně Szadkowské, jehož výsledky jsme měli možnost prezentovat i v zahraničí. Adolf Loos je jeden z mála architektů, který realizoval svá díla na našem území a je známý i celosvětově. Proto jsme také letošní rok společně s NPÚ vyhlásili Rokem Adolfa Loose, v jehož rámci se bude konat ještě řada akcí.
Dalším zajímavým momentem pro mne bylo, když jsme převzali Rothmayerovu vilu, v níž se nepřetržitě donedávna žilo. Možnost seznámit se s lidmi, kteří se v tomto kulturním okruhu scházeli, s tím, co se v tomto domě odehrávalo. Studovat fotodokumentaci z nalezených diapozitivů, které naši restaurátoři očistili, a podle nich byl instalován interiér. Fascinuje mě i to, že jsou stále nové objevy jak v díle a osobnosti Adolfa Loose tak i Otto Rothmayera, který byl žákem Josipa Plečnika. A těší mne mezinárodní spolupráce, která se s tím pojí.
A vaše poslední slovo na závěr?
Myslím, že v českých muzeích se opravdu nemáme za co stydět ve srovnání se světem. Muzejní budovy se rekonstruují, teď už dojde i na nás, a moderní expozice jsou na světové úrovni, stejně jako péče o muzejní sbírky. A velice mne těší pracovat v oboru, který významně přispívá k pozitivnímu rozvoji naší společnosti.
Martina Fialková