Marek Mejstřík
Od mala se toulá rád po lese. Nejprve sám, později s foťákem. Někdy také s maskovací sítí. Láska k lesu ho vedla jasným směrem už od maturity. Výsledkem byla Česká zemědělská univerzita v Praze v Suchdole, obor Lesní inženýrství na Fakultě lesnické a dřevařské. Teď pokračuje na doktorandském studiu v oboru Biologie lesa a uvažuje co dál. Jít do lesnické praxe nebo zůstat u vědy? U čeho ale zůstane zcela jistě, je jasné. Fotografování volně žijících zvířat v českých lesích a také jinde v přírodě. A tou je i ta pražská, ze které také vyzískal už pěknou řádku unikátních fotografií. Bleskurychlí ledňáčci v letu nebo čerstvě vylíhlá soví mláďata budí úsměv a zájem snad u každého. S fotografiemi Marka Mejstříka se můžete setkat v časopisech Svět myslivosti, Lesnická práce, Naše příroda, Příroda. Také na několika naučných tabulích kolem Labe, objevily se už i na řadě soutěží či výstav, byly z nich sestaveny krásné kalendáře, mohou být součástí interiéru jako obrazy. Co za tou vášní vězí a proč je dobré mapovat přírodu nejen vědecky, ale i fotograficky?
Marku, vzpomeneš si ještě, jak se u tebe vášeň fotit les a všechno, co v něm žije a roste, probudila?
K přírodě jsem měl blízko už od malička. Svým prvním kompaktním foťákem jsem začínal fotit na chatě na Křivoklátsku, kam i dnes stále jezdím. Na začátku mě nejvíc bavilo fotit rostliny a motýly. Pamatuju si, že jednou jsem našel housenku, která se mi doma pak zakuklila. Na gymnáziu jsme měli na biologii učitele, nadšence do motýlů, který ji určil jako bourovce ostružiníkového a já z toho byl úplně nadšený. Začal jsem si postupně dělat fotosbírku hmyzu i rostlin, určoval jsem je a učil se poznávat. Příroda mě začala fascinovat a její poznávání mě bavilo čím dál víc. Snažil jsem se zachycovat momenty ze života volně žijících zvířat, ale zezačátku to nebylo lehké. Dodnes si pamatuju své první setkání s muflony, bylo mi asi deset a ještě jsem ani neměl foťák. Šel jsem po zarostlé lesní cestě a přede mnou z tmavé houštiny vyběhla muflonka s muflončetem. Pokračoval jsem dál, ale v houštině se najednou zvedlo asi padesátihlavé stádo muflonů. Úplně se třásla zem a s ní se roztřásla i moje kolena. Další den jsem se znovu vydal k té houštině a trochu jsem se bál, tak jsem pro jistotu vylezl na strom a bečel jsem na ně, jestli zase nevylezou.
Lišče
Jiná vzpomínka. S bratrem jsme na jaře šli navečer do lesa. Při cestě zpět jsme nedaleko od posledních chat zaslechli bečení muflonů. Početné stádečko se popásalo v údolí potoka a pomalu směřovalo od nás. Bylo už dost šero, naše babička v chatě se začínala strachovat, kde jsme, a volala mobilem, že nám jde naproti. Okamžitě mě napadlo ji poprosit, jestli by nemohla jít kousek údolím a muflony nezkusila trochu nahánět. Nevím proč, ale moc se jí do té stráně nechtělo.
Fotíš nepřetržitě od svých 14 let. To musí být tisíce hodin strávených v lese. Tuším, že na takové záběry, jako jsou ty tvoje – jezevci u nory, jelení nebo mufloní říje, krmení mladých datlů se někdy i dlouho čeká?
Na focení ve volné přírodě je trochu ošemetné a zároveň krásné, že člověk nikdy nemá jistotu, že něco vyfotí. Nefotím v oborách, ani ochočená zvířata, takže když se mi něco povede, je za tím často spousta hodin a dní strávených hledáním, čekáním a neúspěšnými pokusy. U focení méně běžných druhů je vždycky nejtěžší najít lokalitu, kde žijí, případně přímo jejich hnízdo, dutinu, noru. Pak už jen stačí mít dostatek trpělivosti, zamaskovat se a čekat na správný moment. Často chodím několik týdnů po lesích a nepřinesu si jedinou pořádnou fotku a jindy se toho během jednoho dne seběhne tolik, že člověk neví, co dřív. Třeba loni jsem se na Slovensku několikrát snažil nafotit volně žijící medvědy, ale pořád jsem neměl štěstí. Pak jsem v červenci vyrazil na pár dní do dolin Velké Fatry a medvěda jsem potkal každý den. Spal jsem pod širákem, ze spacáku pozoroval jeleny vycházející na pastvu a měl jsem krásný pocit, že jsem toho všeho součástí. Jednou mi při čekání na horní hranici lesa přišel dokonce i vlk, a to jsou pak setkání, na která se nezapomene. Zkrátka, když člověk vydrží a nenechá se odradit prvotními neúspěchy, příroda mu poodhalí svá tajemství. Tyto zážitky jsou ve finále mnohem cennější než jakákoliv fotka.
Kromě focení jsi ale strávil další tisíce hodin v lesích po celé Evropě, a dokonce i v Africe a Asii, při plnění úkolů v rámci různých mezinárodních projektů. Na ty tě vysílá tvoje fakulta. Které země a jaké lesy to byly a co ty projekty mají splnit?
Studuji na katedře ekologie lesa, se kterou jezdíme každý rok sbírat data do evropských primárních horských lesů, tedy do míst, která po staletí nejsou ovlivněna činností člověka. Jedná se o velký mezinárodní projekt REMOTE Primary Forests Jeho cílem je získat informace o dynamice vývoje a struktuře přirozených horských lesů bez lidských zásahů. Jsou to často těžko dostupně horské doliny, daleko od cest. Máme tam založené zkusné plochy, které pravidelně přeměřujeme. Získané informace umožní lépe pochopit, jak pralesovité lesní ekosystémy fungují a získané poznatky se pak dají využít i v praxi, při hospodaření v lesích přírodě blízkým způsobem, který podporuje biodiverzitu i řadu ekologických funkcí.
Datel černý
Mimo Evropu jsem byl i na výjezdu ve východním Rusku, což byl projekt ve spolupráci s Botanickým ústavem AV ČR. Tam jsme odebírali ze stromů vývrty pro zjištění vlivu tajfunů na tamní porosty. V roce 2018 jsme pak s jedním kamarádem byli na měsíc v Kamerunu. V oblasti aktivní sopky Mount Cameroon (4095 m. n. m) ve stejnojmenném národním parku jsme instalovali dendrometry (zaznamenávají přírůsty stromů) a stahovali data z dříve nainstalovaných čidel měřících srážky, vlhkost a teplotu půdy i porostu nebo přírůsty jednotlivých dřevin.
Máš tedy možnost srovnat péči o lesy a jejich stav u nás a v těchto různých zemích? A kromě nich taky ve Švédsku, kde jsi strávil rok na univerzitě v Umeå v rámci programu Erasmus?
To je asi na delší povídání. Každá země má svá specifika a své problémy. U nás je ve většině hospodářských lesů upřednostněna produkční funkce, takže se často na nevhodných stanovištích pěstují monokultury dřevin jako je smrk či borovice, s cílem dosažení co největší produkce. V posledních letech jsme tak svědky velkoplošných rozpadů těchto porostů, které jsou na rozdíl od strukturně a druhově pestrých lesů velmi náchylné vůči klimatickým výkyvům a dalším biotickým činitelům. Ve spojitosti s Afrikou i Asií se často mluví o kácení pralesů a jejich nahrazování plantážemi, což má devastační účinky pro celý ekosystém. Ale i v Evropě dochází k ilegálním těžbám lesů. Příkladem může být Rumunsko, které má hned po Rusku největší zásobou panenských lesů v Evropě. Strukturně i druhově bohaté přirozené lesy se tam vyvíjí stovky let. Je v nich plno mrtvého dřeva, zadržují velké množství uhlíku i vody. Ale kvůli ilegální těžbě na místě takto vzácných lesů vznikají rozsáhlé holoseče. I kdyby byly opět zalesněny, bude trvat velmi dlouho, než se les vrátí do původního stavu. S ohledem na stále častější sucha v posledních letech je otázka zadržování vody v krajině opravdu aktuální. Vzhledem k tomu, že hospodářské monokultury zdaleka nemají takovou schopnost zadržovat vodu jako lesy přirozené, měl by se začít klást mnohem větší důraz na mimoprodukční funkce lesa a podporovat druhově i strukturně pestré nestejnověké lesy.
Rodinka morčáků velkých
Vzpomeneš si na nějaký kuriózní zážitek ze zahraničních pobytů, který by se ti v českém lese určitě nestal?
Kuriózních zážitků mám poměrně dost, zvlášť z toho Kamerunu. Nebylo tam moc míst, kde by se dala doplnit voda. Většinou jsme ji nabírali a filtrovali z nějakých ne zrovna čistých jezírek nebo různých tůněk, kde se dešťová voda usazovala. Jeden večer jsme dorazili ke stanům už za tmy. Šel jsem s baterkou čelovkou nabrat vodu pod menší převis a kousek za mě shora spadl malý had. Naši místní pomocníci hned začali, jak je jedovatý, že tihle malí hadi jsou nejnebezpečnější, a rychle ho na dlouhém klacku odnesli daleko od tábora. Takhle uprostřed pralesa, daleko od nejbližší civilizace jsem byl v tu chvíli celkem rád, že mě při svém pádu asi o metr minul.
Ledňáček říční
Přeskočme ale z těch „velkých“, až globálních parametrů zpátky do české přírody a k našemu nejbližšímu okolí. Nedávná koronavirová pauza přiměla spoustu lidí včetně tebe odreagovat se v městské přírodě. A mnozí s překvapením zjistili, jak je zajímavá a pestrá. Co jsi zjistil ty?
V Praze studuji už spoustu let, takže když není čas jet někam dál, občas zajdu s foťákem jen po pražské „divočině“. Letos jsem se jí věnoval kvůli téhle pauze ještě častěji a samotného mě často překvapí, jaké pěkné lokality a druhy se dají v Praze najít. Zvlášť na jaře, kdy příroda ožívá a všude se rodí nová generace potomků, jsem pomalu nevěděl kam dřív. Fotil jsem krmení datlů, strakapoudů, morčáky velké s čerstvě narozenými potomky, mláďata lysek, kalouse ušaté, puštíky, na několika lokalitách jsem našel hnízdící ledňáčky. A to všechno v různých parcích či menších lesících, kde chodí každý den spousta lidí. Tyto druhy se naučily žít v bezprostřední blízkosti člověka, a jak jsem vypozoroval, tak se jim bez problémů daří vyvádět mladé. Žije zde i řada druhů, které by možná mnoho lidí považovalo za vzácné. Stačí se jen pořádně dívat kolem sebe.
Mládě kalouse ušatého
Co bys chtěl svým fotoaparátem „ulovit“ v nejbližší době? A plány na léto?
Mým největším snem je vyfotit ve volné přírodě rysa. Ale to se nedá plánovat. Budu se snažit co nejčastěji jezdit na místa, kde rysi žijí, a pak už nezbývá než doufat, že se mi ten tajemný duch lesa jednou ukáže. A v létě bych rád opět vyrazil na Slovensko fotit medvědy, tak uvidíme, jestli se podaří nějaké pěkné setkání jako loni.
Nejvíc plánů jsem měl hlavně na jaro a musím říct, že většina se mi jich povedla uskutečnit. Kromě těch druhů, které jsem fotil v Praze, se mi konečně povedlo nafotit malá liščata, jezevce, tok tetřívků v Krušných horách, slavíky modráčky, jeřáby, několik druhů sov a řadu dalších druhů ptáků. Takže si zatím nemůžu stěžovat.
A kdyby tenhle rozhovor zaujal další zájemce, kteří by se s fotoaparátem rádi vydali do lesů a začali s focením života v nich, jaká je hlavní rada?
Jak jsem už říkal, u focení volně žijících zvířat není nikdy jistota, že něco uvidíte nebo vyfotíte. Za vytouženými záběry jsou kolikrát měsíce nebo roky chození po lesích a hledání vhodných lokalit, takže důležité je se nenechat odradit a být trpělivý. Sami uvidíte, že čím více času v přírodě trávíte a poznáváte ji, tím víc se vám otevírá a připravuje další a další nádherné zážitky. Mějte také na paměti, že zásadní prioritou při focení je zvířata neplašit a nerušit. Zvlášťv hnízdním období může být pro spoustu druhů ptáků vyrušení velmi nebezpečné a při opuštění hnízda mohou přijít o celou snůšku. Proto některé druhy nelze fotit jinak než z fotostanu nebo s maskovací sítí, díky čemuž můžete být v bezprostřední blízkosti zvířat a oni o vás nevědí a chovají se zcela přirozeně. A to je pak ta nejhezčí podívaná.
Martina Fialková