V kavárně Slavia na návštěvníky shlíží již dlouhá desetiletí proslulý Piják absintu. Poslednímu hostu kavárny se na něm zjevuje zelenkavý ženský přízrak – mámení vypitého alkoholu. Obraz Viktora Olivy (1861–1928), malíře s francouzskou zkušeností, vynikajícího ilustrátora a obrazového redaktora Ottova slovníku naučného. Málokdo ale tuší, že jde o pouhou kopii. Nyní je však možnost vidět i originál tohoto uhrančivého obrazu.
Museum Kampa vystavuje výběr z privátní sbírky Vladimíra Železného, která obsahuje i mnoho dalších výjimečných prací. A rozhodně stojí za vidění. Soustředila se zejména na českou modernu a umění 60. let, od Toyen, Emila Fily přes Josefa Šímu až po díla Jana Koblasy či Mikuláše Medka.
Není to jen kvůli zelenavé múze, která se zjevuje u pijákova stolu. Podtitul výstavy zní Proměna českého moderního umění během života jedné generace 1901–1966. Ta je demonstrována na dvojici stěžejních děl této výstavy, známého Švabinského díla Splynutí duší (1901), které prezentuje počátky českého moderního umění, a v jeho blízkosti vystaveného zásadního díla Mikuláše Medka Nějaký svatý. Autora, který v šedesátých letech, v době Švabinského konce života již vstoupil do éry svých informelů. Medkovo velké plátno provokuje nejen ztvárněním, ale i svým názvem k úvahám o síle, potřebě, nutnosti přijetí (či odmítnutí?) víry. Autor sám jej považoval za své nejvýznamnější dílo a patří k vrcholům privátní Železného sbírky, stejně jako Švabinského Splynutí duší, které do ní přibylo teprve nedávno.
Na výstavě jsou ale i Medkovy další významné práce, takzvaní „modří“ Medkové, díla, která sběratel získal teprve před několika lety z USA, a která se svou barevností odlišují od ostatní autorovy tvorby. Výstava tak upozorňuje na stále stoupající hvězdu Mikuláše Medka i ve světovém kontextu.
Sladkosti žití, František Kupka (olej na plátně, 1929)
Nejen podle jména
Projděme si však výstavou od začátku. Čteme tu slova Vladimíra Železného: Sbírka musí být budovaná víc na principu srdce než kunsthistorie. Vědomí historie a vývoje má jistě také svou důležitost, ale nepřiměřeně hodně tam hraje srdce. Soukromá sbírka, za kterou není osobní preference toho, kdo ji buduje, pro mne nedává smysl.“ Nutno říct, že s osobními preferencemi majitele vystavených děl není složité se ztotožnit. V zajímavém kontextu doby a uměleckých směrů je tu například výběr z aktů prvních tří dekád 20. století. Od téměř ještě secesního díla Žena v zrcadle Františka Kupky přes kubistickou Toaletu Josefa Čapka až k odvážně realistickým Milencům Maxima Kopfa (1925). Jsou tu jména známá, ale i méně známá, která dokládají osobní sběratelovo zaujetí bez ohledu na investiční efekt. Potěšíme se barvitými krajinami i kyticí tulipánů Václava Špály. Je tu výběr z působivých prací českých malířů, pro něž se stala na dlouhou dobu nebo i doživotně druhým domovem Francie.
Milenci, Maxim Kopf (olej na plátně, 1925)
K vidění jsou i Milence z cirkusu Georgese Karse, světoběžníka židovského původu, narozeného v Československu, Toyen se svou, ještě ve vlasti vzniklou cirkusovou fantazií Polykač nožů nebo zlověstným dílem Objekt fantom. Je zde i zasněný Jan Zrzavý, opět Kupka, postupující pomalu k abstrakci, jehož lákavé Sladkosti žití nabízejí zakousnout se do koláče zakomponovaného v malbě. Fascinuje Pád Ikarův – významné plátno Josefa Šímy, dalšího českého exulanta ve Francii, jehož jméno si Francouzi přisvojili. Osloví ale i série výrazných kubistických prací Emila Filly nebo práce Františka Muziky.
Výstava pak vrcholí již vzpomínanými díly Mikuláše Medka, k nimž se kromě nich řadí také jeho Dýmající hostina z roku 1950. Zamčenými zobáčky ptáků a svázanými ústy nabodnutými na vidličce tu Medek demonstruje právě žitý čas komunistického teroru a represí. Portrét ženy nazvaný Akce I – Vajíčko pak zkoumá stav a symboliku tak obyčejného jevu, jako je rozbití vejce – symbolu života, a oddělení žloutku od bílku. V samém závěru pak se můžeme ponořit do zkoumání rozměrné plastiky Jana Koblasy z roku 1962 nazvané Životy mučedníků.
Objekt–fantom, Toyen (1937)
Načerpat sílu
Jsou obrazy či plastiky, které mají za cíl hlavně provokovat nebo až šokovat – svým námětem, zpracováním, novým směrem nebo vším dohromady. Jsou obrazy, které se vymykají svými rozměry a v galeriích zaujmou celou stěnu. Doma si ani ty první ani ty druhé většinou nepověsíme. Soukromá sbírka Vladimíra Železného, jednoho z nejvýznamnějších sběratelů současné doby, obsahuje díla, na která je přinejmenším radost pohledět. Nemusí z nich právě vyzařovat štěstí či optimismus, mohou v pozorovateli vyvolat i smutek nebo vzdor či nesouhlas. V každém případě jsou to však díla splňující nejnáročnější kritéria estetického vnímání, vzbuzující úctu. Díla taková, kterými je dobré se obklopovat, nechávat je na sebe působit, protože z nich čerpáme sílu, protože v nich rozeznáváme krásu. A takovou kolekci sestavit je také umění.
Husa na Kampě, Museum Kampa do 8. září denně 10–18 hodin. Kurátorem výstavy je Jan Skřivánek, Doprovodný program: museumkampa.cz/udalosti
Martina Fialková