Roman Janál
Hudební a také herecký talent, ale i rodinné události, dovedly chlapce ze slovenského Trenčína nejprve do Prahy, kde absolvoval na konzervatoři obor hry na housle. Pak ale dál do bulharské Sofie. Na tamní hudební akademii vystudoval operní i komorní zpěv a také pedagogiku.
Díky jedinečnému hlasu a přesvědčivosti v projevu se stal velmi brzy sólistou Národního divadla, kde působil víc než 30 let. Doma má i cenu Thálie. Jedním z jeho vrcholů v ND byla skvěle ztvárněná postava Bohumila Hrabala v opeře Miloše Štědroně Don Hrabal. Spolupracoval s mnoha světovými dirigenty doma i v zahraničí, s vášní se věnuje i komornímu repertoáru, vyučování na konzervatoři i hraní v divadle Ypsilon, které se stalo jeho druhým domovem. A shodou náhod v tomto Roce české hudby slaví i životní jubileum.
Když si máme povídat o vaší kariéře, musím se nejdřív zeptat na osobnost, která nás nedávno opustila, na režiséra Jana Schmida, zakladatele a legendu divadla Ypsilon. Jakou roli hrál ve vašem životě?
Velikou, a začalo to v Národním divadle, už v roce 1997. Tehdy tam Jan Schmid režíroval Lazebníka Sevillského, dirigoval Vladimír Válek a oba mne chtěli do té inscenace. Pan Schmid si mne asi vyhlédl ve Státní opeře, kde jsem tehdy byl, aniž jsme se předtím znali. Takže to byl můj debut v Národním divadle – a na základě něj mi tam bylo na podzim nabídnuto angažmá. A pak asi za dva, tři roky mi Honza Schmid volal a říká: „Tebe je škoda jen pro tu operu.“ Nabídl mi hrát v představení Oprátka, kde hrál Jiří Lábus postavu Rasputina, a já jsem v té inscenaci představoval jeho druhé já, které zpívalo a také mluvilo. Měl jsem kostým pravoslavného popa a zpíval pravoslavné nápěvy zkomponované Mirkem Kořínkem. A od té doby, asi od roku 2000, v Ypsilonce působím dodnes.
Ypsilonka je známá tím, že zde vznikají svérázná představení na pomezí muzikálu, divadla, opery i operety, a to vám zřejmě velmi sedí. Co vám pan Schmid nabídl za další role?
Hrál jsem Mefista ve hře o skladateli Gounodovi. Pak se připravovalo představení Sežeňte Mozarta na téma jeho opery Kouzelná flétna, kde jsem taky hrál různé role. Díky Ypsilonce jsem pak projezdil tolik malých divadel v Čechách i na Moravě, kam bych se jinak nikdy nedostal. Ted´ hrajeme stále Schmidovu Spálenou 13, o historii ulice, ve které se Ypsilonka nachází. A máme nové krásné představení Nanebevzetí Doktora Fausta, což napsal Milan Uhde jako jakousi svoji životní bilanci, a tam také hraju. A představte si, že loni mi Honza Schmid nabídl, když už v Ypsilonce působím tak dlouho, jestli nechci do angažmá. S radostí jsem přijal a mám tam tříčtvrteční úvazek. Chtěl mi nabídnout další roli v chystané hře o nespravedlivě pozapomenutém skladateli Rudolfu Frimlovi, který pak v Americe udělal ohromnou kariéru. Ale tu hru už bohužel nedokončí. Náš vztah s Janem Schmidem byl velice spontánní a přátelský, měli jsme se moc rádi.
Pojďme ale k vašim operním rolím, kterých máte za sebou a jistě i před sebou velkou spoustu. Do kterých postav jste se nejraději vtěloval, které jsou vám nejbližší?
Jsou to zároveň role, které mne provázely celoživotně v různých režiích a inscenacích: Určitě Čajkovského Evžen Oněgin, kterého mám moc rád, otec Germont ve Verdiho Traviatě, a také Mozartův Don Giovanni nebo hrabě Almaviva z Figarovy svatby. Další mojí láskou byl taky Petr Vok ve Smetanově opeře Čertova stěna, kterou jsem zpíval, když ji režíroval David Pountney, tuším v roce 2002. Nastudoval ji Jiří Bělohlávek. Navíc ta opera je úplně nadčasová hudba, není to klasicky romantický Smetana. V té hudbě je tolik emocí, dramatičnosti, že je velká škoda, že se nehraje častěji. A tento Vok (a taky Kalina ze Smetanova Tajemství a Dvořákův Bohuš v Jakobínovi) jsou mé nejzamilovanější role z českého repertoáru.
Je to tak i v opeře, jako to bývá v divadle, že se zpěvák musí dostat po představení z role, vystoupit z ní? Někdy to musí být dost zátěž na psychiku a pak je potřeba se zase stát sám sebou. Jak to máte vy?
Musel jsem se to „vystoupení z role“ dost dlouho učit. Některé postavy v opeře mají spíše jen jednu rovinu, tam to není tak složité. Ale jsou mnohé jiné, kde je to těžké. Záleží ale na člověku, do jaké míry se do toho vžívá, jak vás to prodchne a co to s vámi dělá. A právě oblíbené role jsou ty, ze kterých se vystupuje obtížněji. To jsem pak chodíval po představení vždy co nejdelší cestou z divadla domů pěšky. Ani tramvají, ani metrem, tak jsem si větral hlavu.
Od loňského roku už nejste v angažmá v Národním divadle, z vlastní vůle. Přicházejí stále nabídky z jiných velkých scén?
Po tak dlouhé době v Národním už mám možnost si jen vybírat, co zajímavého mi dramaturgie toho kterého divadla nabídne a bude pro mne zajímavé. A to je třeba případ nové inscenace opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Dialogy Karmelitek Francise Poulenca. Jedna z nejkrásnějších oper 20. století, a také jedna z nejnáročnějších. Téma z období Velké francouzské revoluce, která měla tak drastický dopad na církev, že mnoho mnichů či jeptišek žijících v klášterech se dostalo pod gilotinu. A zde mám roli otce jedné z karmelitek, Blanche, která se přesto, že tuší do jaké situace se dostává, rozhodne vstoupit do této řehole. Toto je operní titul, který bych si v ND asi neměl možnost zazpívat.
Samozřejmě ale, že jsem v Národním měl úžasné role. Nesmírně vděčný jsem, že jsem mohl zpívat například v opeře Zdeňka Fibicha Pád Arkuna, kterou tu nastudoval světový dirigent John Fiore, který se mnou dělal například i Bohému nebo Oněgina. On sám prohlásil o Fibichově opeře, že to je veledílo – přitom téměř nehrané.
Pokud vím, tak jedním z z vašich favoritů mezi skladateli je Bohuslav Martinů.
A právě v Národním vznikla třeba úžasná inscenace jeho Řeckých pašijí, kde jsem zpíval kněze Fotise, který vede tu skupinu chudáků, vysídlenců. Ale Martinů role jsem si užil i jinde. Díky Jiřímu Nekvasilovi, tehdejšímu šéfovi opery ND, jsme také natáčeli v televizi tři operní jednoaktovky Bohuslava Martinů, které jsem si užil nejen pěvecky, ale i herecky – Slzy nože (role Satana, pokušitele, který se proměňuje), Hlas lesa, tam jsem byl zase démonickým myslivcem, a Podivuhodný let.
Martinů mne provází už od studií, například jeho Otvírání studánek a také úžasné dílo Polní mše, které složil na slova Jiřího Muchy po vypuknutí II. světové války. Tu jsem pod taktovkou Jiřího Bělohlávka premiéroval v Británii – nezapomenutelné. Z Martinů rozsáhlého vokálního díla jsou mi velice blízké i jeho písňové cykly. Nedávno jsme právě provedli se souborem Martinů Strings Prague a jeho uměleckým šéfem Jaroslavem Šonským jeho Nové slovenské písně v nové aranži pro smyčce J. Šonského – a ty mám obzvlášť rád. Bohatství folkloru, který dává možnosti k hudebnímu zpracování, dokáží takto nadprůměrně obdaření skladatelé, jako byli Martinů a také Janáček, vždy ještě více podtrhnout, pozvednout, najít v něm to nejkrásnější.
Napadá mne, jak jste vlastně vy, tak aktivní člověk, prožil období covidu? Na psychiku lidí vašeho ražení, kteří denně stojí někde na podiu, to musel být nápor.
Naštěstí jsem se nesesypal a věřil jsem, že to bude za pár měsíců lepší. Sice se to období prodloužilo a po té letní přestávce znovu opakovalo, ale pak mi zavolali z Domova seniorů, že shání aktivizačního pracovníka, a že jsem jim byl doporučen. Že bych se mohl starat o aktivizaci klientů a jejich kulturní vyžití.
Začal jsem tam docházet a pomáhat, a to velmi pomohlo nejen jim, ale i mně. Dokonce jsem tam nastoupil na plný úvazek. Zavedl jsem v domově Křeslo pro hosta, Klub zpěvu pro radost, pak jsem tam zřídil kapli, kterou si přáli, aby tam mohl docházet pan farář. To by člověka nenapadlo, co může všechno potkat operního pěvce. Ale ta práce mne velice naplňovala a pokračoval jsem v ní i po covidu až donedávna.
Letošní Rok české hudby je i vaším osobním jubileem, jste ročník 1964. Jak si ten rok užíváte?
Spoustou dramaturgicky zajímavých koncertů i projektů, kterými vzdávám hold našim hudebním velikánům. A dělá mi radost, že můžu rozdávat radost lidem různých vrstev i v menších městech, kde třeba mají kultury méně
Vyvrcholit by to vše mělo velkým koncertem ve Smetanově síni s Pražskou komorní filharmonií a s Filharmonickým sborem Brno, kde budu zpívat mé velmi oblíbené kantátové dílo, Dvořákovy Svatební košile, a mělo by se to také natáčet. A taky musím zmínit už proběhlý koncert, který jsem si opravdu moc užil a měl vekou radost, že to opravdu vyšlo. V katedrále sv. Bartoloměje v Plzni jsem nedávno zpíval právě milovanou Martinů Polní mši.
A soukromé oslavy? Narozeniny budete mít právě za pár týdnů v červenci.
Určitě s celou rodinou, našimi třemi dětmi a třemi vnoučaty. Těším se také na prázdninový odpočinek, který bude jen začátkem srpna přerušený vystoupením na festivalu ve Francii, v kraji Champagne, na což se také velice těším.
Martina Fialková