Olina Franco
Když jsem už dříve v různých přehledech kulturních událostí četla o ženské umělecké skupině Koza Nostra, říkala jsem si: Kdo a co se asi za tímhle, lehce rozverným názvem skrývá? Až nedávno mě náhodné pozvání přítelkyně dovedlo na vernisáž jedné z členek sdružení, Oliny Franco.
Koza Nostra je už dávno minulostí, ale její „duch“ se v díle této sympatické výtvarnice a sochařky stále odráží. Nebo spíš téma – a tím je žena, ženská síla, její poselství. Není to náhoda a cesta k tomu byla docela přirozená, usmívá se nedávná jubilantka, která si ke svým narozeninám nadělila dvojitou výstavu nazvanou TAKOVÉ BYLY. Kdo? Pozoruhodné české ženy narozené v 19. století. Jedna část výstavy, v paláci Adria, nedávno skončila. Druhou část můžete ještě do 8. 7. navštívit ve výstavních prostorách Rock Café na Národní třídě.
Jak jsem se dočetla, jste vlastně bývalá grafička, která se proměnila v sochařku. Materiálem, se kterým nejčastěji pracujete, je smalt a nyní obecně kov. Tady ale vidíme něco docela jiného.
Nápad změnit materiál a zachovat formu vznikl z nutnosti. Byla jsem pozvána na Art sympozium do Kolumbie a materiál si musela vézt s sebou. Železem nacpaný kufr nepadal v úvahu, a tak jsem ponechala formu – ženskou figuru a železo zaměnila za překližku a smalt za papírovou koláž. Tématem byly kolumbijské ženy, od mýtických až po současné. Mýtickou byla např. Muelona, přízrak krásné ženy lákající po setmění do svých tenat zlé, opilé a nevěrné muže, které pak rozsápala. Ale v kraji, kde jsem byla, ji neznali, a tak jsem si řekla, že by také bylo dobré zjistit, které naše ženy minulosti vlastně neznáme, které jsou zapomenutými průkopnicemi.
Tady ale nejde o mýtické bytosti, ale o skutečné Češky, které jako první něco významného dokázaly. Kolik jste jich vytvořila a podle čeho je vybíráte, jak a kde je hledáte?
Mám jich zatím 18, doma je ještě rozpracovaná devatenáctá. Původně jsem si myslela, že u toho čísla skončím, mělo to být 19 žen z 19. století, ale nejspíš jich bude víc. Začínala jsem těmi, které známe: Boženou Němcovou, Josefou Náprstkovou, Hanou Podolskou. Ale stále přicházím na nové, úžasně zajímavé osudy, které mi doporučují a objevují přátelé. A myslím, že mohu pokračovat i ženami, které žily a působily už na počátku 20. století.
Osudy vybraných žen studuji a vybírám je podle barvitých příběhů, které se dobře výtvarně zpracovávají. Například naše první lékařka, Anna Honzáková, byla tak dokonalá, že jsem si na ni netroufla. Nedávno jsem dostala dvě staré tisíciwattové žárovky, zamilovala se do nich a díky tomu našla naši Slávku Vuletič-Donátovou, která titul elektroinženýrky získala jako první žena Evropy.
A jak je hledám? Když se o to téma zajímáte, začne vše na sebe navazovat. Praha v 19. století nebyla tak velká, a vzdělané ženy se často znaly, některé se i přátelily. Sdružovaly se třeba kolem Amerického klubu dam (založeného Vojtou Náprstkem) nebo kolem školy Minerva. Členky Amerického klubu dam, který mimochodem pořád existuje, jsem zvala i na tuto svoji vernisáž. Náprstek nápad na založení klubu přivezl, jako mnoho dalších, z Ameriky. A mnoha ženám skutečně pomohl. Členkou klubu byla například i Ludmila Bozděchová, naše první telegrafistka. Musela kvůli tomu, aby se jí mohla stát, napsat osobní dopis císaři Františku Josefovi. Ženy té doby nesměly pracovat ani na poště, a tím pádem ani u telegrafu.
Která žena z těch, které tu na výstavě jsou, vás nejvíc fascinovala?
Jedna, o které jsem opravdu vůbec nevěděla, a které Mata Hari nesahala podle všeho ani po kotníky. První česká špionka. Tu jsem si sama objevila. Dala jsem zkrátka do vyhledávače „česká špionka“ a našla jsem román Královské fandango, který napsal Pavel Hejcman podle skutečného životního příběhu. Jmenovala se Hedvika Navrátilová, narodila se na Přerovsku v Horní Moštěnici. Francouzi ji ale znají jako (Gabrielu) Gaby Deslys. Byla to šantánová tanečnice a zpěvačka, hvězda showbyznysu, žila v Paříži. Nashromáždila obrovské jmění, vlastnila ve Francii zámky. Prodávala své polibky za 20 000 liber a výtěžek, 7 mil. liber, pak poslala na vznik českých legií. Ale tvrdila o sobě, že není Češka. V době I. světové války si ji najala francouzská vláda a nasadila ji jako špionku na portugalského krále. Stala se jeho milenkou a měla ho ovlivnit, aby se nepřidal k Němcům. V Rakousko-Uhersku byla odsouzena za špionáž k trestu smrti, ale unikla mu. Někdo ji pak zastřelil v jednom z jejích paláců. Město Marseille, které tvrdí, že se tam narodila, pak dostalo všechen její majetek, byť se o něj hlásily různé podvodnice. Její život je ale dosud plný bílých míst. To by byl film!
Tématu žena v různých podobách, omezeních nebo naopak svobodách, jste se věnovala už dřív. V jakých ještě formách?
Od začátku jsem se zabývala lidskými vztahy. Dříve v mých pracích byli muži i ženy, ale nejspíš spontánním vývojem a taky s věkem (úsměv) se ti muži jaksi trochu vytratili. Mým minulým projektem byl sochařský cyklus s názvem Holky – burky. Ty znázorňovaly všechny strachy, traumata, tajemství, fóbie či závislosti, které nás provázejí životem. Jsou to železné interaktivní homole, které se i různě pohybují, svítí či jinak interaktivují s divákem. Jenže pak došlo k uprchlické krizi. A díky názvu, který neměl původně s islámem vůbec nic společného, byl to prostě jen název, se stal projekt nevystavovatelným. Všichni od něj dávali ruce pryč. A přitom jsou to sochy – ženy. Mám je různě na zahradě, u přátel. Jsou to totiž docela velké plastiky, dvě jsou dokonce vysoké až 4 metry, dole v průměru až metr. Další můj cyklus jsem nazvala Železné panny, ty zobrazovaly různé role, do kterých nás staví společnost, rodina, my samé, bojíme se jich nebo naopak po nich toužíme.
Jak se takhle velké projekty, které děláte, mohou uplatnit?
Volné umění si každý autor dělá spíš sám pro sebe. Když ho někdo chce vystavit nebo koupit, je to nadstavba. Samozřejmě, každý se musíme nějak uživit, to v umění není snadné. Ale je to krásná práce – my se nikdy nebudeme nudit. Většina z nás učí, pracuje v různých reklamkách, na volné noze. Tak jsem pracovala dříve i já – jako art direktorka v reklamní agentuře u Jaroslava Kořána. Pak jsme si založily s přítelkyněmi vlastní agenturu, dokud to jedna z nás nevytunelovala. Ale to je život.
Mluvily jsme o různých životních náhodách. Jste fatalistka nebo spíš praktická a pragmatická?
Když se řetězí různé náhody, tak to něco znamená a člověk by jim měl jít naproti. Věci zkrátka jsou tak, jak mají být. Nejsem věřící, ale věřím v základní lidskou slušnost a dobrotu. Ale úplný pragmatik taky nejsem.
Zároveň si ale myslím, že by člověk měl být angažovaný ve společnosti, ve které žije, měl by například chodit k volbám, aby mohl ovlivnit aspoň to málo, co může. Nemůžeme dělat, že se kolem nás nic neděje, musíme se o věci kolem sebe zajímat. A když s něčím nesouhlasíme, měli bychom o tom mluvit. Zažili jsme dobu, kdy se to nesmělo.
Vraťme se ještě k vašim začátkům, do 90. let, kdy jste nebyla sochařkou, ale grafičkou. Jak došlo k tomu přerodu?
To bylo v pátém ročníku, když jsem končila studium grafiky na AVU u profesora Čepeláka. Byli jsme na praxi ve smaltovně – a to mne zaujalo. Postupně jsem se začala věnovat železu. Nebyl to takový odklon, protože grafika, to je vlastně taky železo, do kterého ryjete, leptáte. Ale pak ji vezmete do desek a jdete. Tady ale musíte objednat náklaďák. Nějak mne uchvátila ohnivá pec a už jsem u toho zůstala.
V té době jste také založily s výtvarnicemi Magdalenou Cubrovou a Alexandrou Horovou to v úvodu zmíněné umělecké sdružení Koza Nostra. Jak to vzniklo?
Já myslím, že někde u lahve vína. Skončily jsme vysokou, byla nová doba, všechno se rodilo a bylo to krásné. Moc jsme se tehdy u všeho nasmály. Ten název možná vymyslela moje italská teta – už ani nevím. Kamarád novinář, který o nás psal do Reflexu, nás nazval feministkami, a tak jsme se jimi staly. Co je psáno, to je přeci i dáno.
Takže to nebyl váš cílený program?
Vůbec ne. Za největší feministku ze skupiny jsem považovaná právě já, a přitom jsem od šestnácti let vdaná a mám stále jednoho muže. Tak nevím, že toto by byl znak feminismu? Nicméně se k feminismu hrdě hlásím, u nás to v podstatě znamená, řečeno s mírnou nadsázkou, že i žena je člověk.
Nejspíš je to tím, že u nás v Česku tomu pojmu pořád lidé nerozumějí. Že tu nejde o žádný boj proti mužům, jen dostatečné vyrovnání významu obou pohlaví a ocenění ženského intelektu a práce, větší vhled do toho, jak ženy vnímají sebe i muže a vůbec celý svět. Asi vás to provází stále a budete v tom pokračovat?
Téma ženy je pro mne důležité. Moje tvorba je mým životním naplněním, je to můj koníček i práce. Až mi v projektu dojdou ženy 19. století, nastoupí ženy století 20. A možná tam dodám i některé muže, kteří pokrokové ženy podporovali. Třeba právě Vojtu Náprstka, T. G. Masaryka nebo filosofa a pedagoga Karla Slavoje Ammerlinga. Myslím si, že ve většině oborů jsou ženy stále upozaděné – a můžeme si za to i samy. Všechny tyto průkopnice, ženy Amazonky, byly úžasné. Díky nim máme lepší život, ony to pro nás připravily, a my jsme to tak nějak ochotně přijaly, a s klidem na ně zapomněly(i).
(foto Jaroslav Jiřička)
Martina Fialková