Dagmar Toufarová
Vyučovala češtinu pro cizince doma i v zahraničí, dokonce až v čínském Pekingu. I tam žijí kupodivu lidé, kteří se chtějí naučit řeč a poznat českou kulturu. A naopak, měla dík své práci a zvídavosti možnost proniknout do tohoto, pro nás opravdu jiného světa.
A nejen v Číně. Loni jsme se setkaly a povídaly si o něco blíž, ve Vídni, a pak i v Praze. To už působila v nové roli, jako šéfredaktorka Vídeňských svobodných listů, novin vydávaných v češtině pro zdejší českou menšinu. A při tom vyprávění mne napadlo, že čtenáře v Praze mohou zkušenosti Dagmar Toufarové také zaujmout.
Co vás poprvé a pak znovu a znovu přivádělo do Vídně a čím vám je blízká?
Vídeň je moje srdcová záležitost. Od nás z Vysočiny to není tak daleko, a proto jsem v metropoli na Dunaji prožila i svůj první delší zahraniční pobyt. Pak během vysokoškolských studií na univerzitách v Hradci Králové a Praze jsem si také několikrát „odskočila“ na delší čas do Vídně o prázdninách nebo i na stáž a praxi v rámci studia – to byl jednou dokonce celý půlrok. Pak jsem tu „uvízla“ a dělala navazující roční studium a začala pracovat na Hospodářské univerzitě. Když však začala volat alma mater, abych dokončila studium, bylo nutné se vrátit do ČR. Do Vídně jsem se po kratších či delších přestávkách stále vracela. Nejdelší pauza byla ta poslední.
Mezitím jste působila v několika jiných zemích v roli lektorky českého jazyka. Kde to začalo a čím pro vás ta práce byla zajímavá?
Asi osm let jsem učila češtinu pro cizince na Univerzitě Karlově. Když nám pak zavřeli naše středisko, objevila se nabídka pracovat jako vyslaná lektorka českého jazyka a literatury v Pekingu. Dostala jsem možnost pracovat na nejlepší jazykové univerzitě v Číně – Beijing Foreign Studies University (BFSU). Anglicky se v Číně moc nedomluvíte, ale stačilo se naučit čínsky slovo „univerzita“ a název BFSU a člověk měl vyhráno.
Přesun z Evropy do Asie byla celková změna – jiný kontinent, víc lidí, jiný jazyk a kultura, noví kolegové a studenti a mnoho dalšího. Dalo by se o tom povídat / psát dlouho. Zkrátka výzva.
Byly to sice „jen“ dva roky, ale velká životní zkušenost. Osobně si myslím, že pokud někdo někam vycestuje pracovně, tak dva roky je minimum – jeden rok je turismus – než se člověk rozkouká a zvykne si. Rozhodně to chce alespoň tři-čtyři-pět let. Ale pak zase přemýšlí o tom, zda tam nezapustí kořeny, zda už se až moc nepřizpůsobil, zda chce zůstat a stát se součástí jiné kultury nebo ne.
Když jsme si o tom vyprávěly, pochopila jsem, že to jste asi v Číně nechtěla. Ale dalším místem vašeho působení bylo Rusko.
Čína byla opravdu exotika. Rusko už mi bylo bližší – přeci jen jsou to také Slovani, a navíc jsem uměla jazyk. Kromě toho už to nebylo osm, ale „jen“ čtyři tisíce kilometrů domů. V každém případě čím dál od domova, tím víc si člověk uvědomí určité věci. Například, že už není ani z Vysočiny, z Česka, ale prostě z Evropy.
U nás se díváme ráno z okna, zda bude pršet. V Pekingu jsme sledovali spíše kvalitu ovzduší a v Jekatěrinburgu, kde jsem učila (na Uralu), zase teplotu vzduchu. Když nebyl v Číně k dispozici příbor, prostě se člověk musel naučit jíst hůlkami a také se dozvěděl, že se do jídla nesmí píchat, protože to přináší neštěstí. V Rusku zase považují za neslušné chodit ve svrchníku ve vnitřních prostorách budov – všude jsou šatny na odkládání. Zato popotahovat je v pořádku, kdežto vysmrkat se je lepší na chodbě či toaletě. To jsou jen střípky z mnoha a mnoha dojmů a zážitků.
Vy jste v Rusku nechtěně strávila skoro celé covidové období – jaké to byly pocity, zůstat tam v době uzávěr hranic?
Vždy jsem mezi semestry v létě a v zimě létala domů. Pamatuji si, že se mi tenkrát tak nějak nechtělo na letiště, ani nevím proč. To byl únor 2020. Odletěla jsem zpět do Jekatěrinburgu a za měsíc byl celý svět vzhůru nohama. Když vám řeknou, že poslední letadlo odlétá za týden, abyste se rozhodla, zda letíte nebo ne zpátky do ČR, tak to mi můžete věřit, že to byl perný týden. Po zvážení různých okolností jsem se rozhodla zůstat, ale to jsem ještě samozřejmě netušila, že na dobu, která bude trvat rok a půl. Bylo to jako na houpačce. Chvíli byl lockdown, učili jsme online, pak se to uvolnilo, chodili jsme učit na univerzitu, a znovu naopak. Ale celkově to bylo asi uvolněnější než v Evropě. Například do fitka jsme chodit mohli. Pro vlastní bezpečí jsme si vybíraly s kamarádkou časy, kdy tam bylo málo lidí.
Co přispělo ke změně práce, kterou jste nedávno udělala, a to, že jste se rozhodla místo učení si vyzkoušet práci šéfredaktorky Vídeňských svobodných listů?
Akademici, ale také diplomati či manažeři firem jsou kočovníci. Působí na jednom místě jen na omezenou dobu a jsou pak přesunuti někam jinam. Především jsem po posledním 1,5 roku v Rusku bez pauzy potřebovala do Česka. Mezitím přišel další lockdown a pak invaze na Ukrajinu a bylo „vyřešeno“. K tomu přišla zajímavá nabídka na práci ve Vídni. Pracovat v novinách pro mě není úplná novinka. Vydávala jsem 11 let časopis Freundschaft pro podporu výuky němčiny. Jak funguje firma a redakce vím velmi dobře. Nové ale bylo a myslím, že ještě nějakou dobu bude, než se člověk zorientuje v té „menšině“ a propletenci spolků, vztahů a spoustě jmen, obličejů a funkcí tady mezi vídeňskými Čechy, kterých je tu velmi mnoho. Ale to je právě ta další nová životní a pracovní výzva. Miluji slovo „Herausforderung“.
Můžete noviny, které teď každých 14 dnů připravujete k vydání, blíž představit?
VSL = Vídeňské svobodné listy vycházejí nepřetržitě od roku 1946. Dříve to byl dokonce týdeník, teď čtrnáctideník, ale mezitím vzrostl počet stránek a díky finanční podpoře především rakouského státu si můžeme nyní dovolit i barevný tisk. Vydavatelem je Menšinová rada, zastřešující organizace pro zhruba 18 spolků, takže hlavní náplní je život krajanů ve Vídni, resp. Rakousku, pozvánky na připravované akce, informace o těch proběhlých, kritiky divadelních her a filmů, recenze knih a mnoho dalšího, co souvisí se zdejším českým životem. Hlavně by texty měly být „o“ a také „pro“ menšinu, ale přijímáme i příspěvky od jiných autorů. Důležité je, aby obsah nějakým způsobem propojoval Rakousko, Česko i Slovensko.
Sotva jste se v nové pozici rozhlédla, přišly v ČR prezidentské volby a nedávno prezident Petr Pavel navštívil i Čechy ve Vídni. To pro vás jako šéfredaktorku VSL muselo být nejen velmi zajímavé, ale i náročné. Určitě jste byla u toho?
Ano, práce šéfredaktorky má samozřejmě svá pozitiva, ale taky negativa. Velkým pozitivem je, že máte možnost se setkat, mluvit a případně i udělat rozhovor se zajímavými lidmi, negativa jsou hlavně časová náročnost a stres.
V roce 2022, když jsem občas už do Vídně jezdila (tehdy ještě ne ve funkci šéfredaktorky), slavil Školský spolek Komenský 150 let a v rámci Jubilejního roku se konala spousta zajímavých akcí. Pro mě to byla výborná možnost se rychle seznámit s významnými osobnostmi menšiny a také se osobně setkat například s rakouským prezidentem.
Krajanské noviny nebo časopis, to je zcela specifické médium. Desítky tištěných titulů vydávaných Čechy v zahraničí měly velký význam a opodstatnění před rokem 1989, ale dnes postupně zanikají a zůstává jich sotva pár. Drží ze Zpravodaj ve Švýcarsku a několik dalších, informace se přesouvají do on-line prostoru, tištěné noviny mají generační problém. Čím chcete vídeňské a rakouské Čechy udržet vy?
To máte pravdu! Situace není jednoduchá, i když krajanské noviny mají tu výhodu, že menšiny jsou českým a rakouským státem podporovány. Ovšem potřebovali bychom podporu stabilní, se kterou bychom mohli počítat na několik roků dopředu. Já sama noviny vnímám i jako jakousi kroniku menšiny. Snažíme se tedy „zarchivovat“ co nejvíce o tom, co se děje v menšině a dát to do souvislosti třeba s událostmi z politického dění. Zasíláme je nejen po Rakousku, ale také do České a Slovenské republiky a vlastně i kamkoli po Evropě a do světa.
V současné době se snažíme obohatit obsah, aby představoval také nečleny spolků a jejich zajímavé aktivity. Rozšiřujeme témata, v přípravě je online verze novin a budeme doufat, že se nám to již brzy finančně a technicky podaří zrealizovat.
Spolupracujeme také se Slováky, i když mají vlastní spolky, akce a časopis. Také informujeme o dění na školách Komenského (je tu česká mateřská a základní škola i gymnázium). Vítáme konstruktivní kritiku, protože jen ta nás posune zase dál a budeme se moci přizpůsobit přáním a potřebám čtenářů.
I vy se můžete podívat na naši webovou stránku a také Facebook, kde jsou další informace o Vídeňských svobodných listech a také kalendář akcí.
Nastává léto, z Prahy do Vídně je to, co by kamenem dohodil. Za čím byste pozvala návštěvníka – turistu do letní Vídně?
Já osobně miluji ve Vídni vodu a zeleň. V létě je to osvěžující se toulat pěšky nebo také jezdit na kole po březích Dunaje. Mimo jiné tam naleznete nejen kavárny a restaurace, ale také sportovní hřiště nebo místa na grilování či je možno si vypůjčit lodičku nebo se projet lodí po Dunaji až do Bratislavy či Budapešti. Ve městě jsem vždy uchvácena množstvím různých zákoutí, slepých uliček a dvorků. Pokud jde o letní akce pod širým nebem, tak doporučuji webovou stránku Kultursommer.wien, ale i existují i další přehledné weby či se můžete informovat přímo v Infocentru za operou nebo radnicí. Vídeň má informace pro turisty vždy skvěle zpracované.
Martina Fialková