Eva Lustigová
Potkaly jsme se v uplynulých letech vícekrát. A Eva Lustigová se vždy smála, snad věrná svému jménu. Nechala si ho po otci, spisovateli Arnoštu Lustigovi, který své dílo zasvětil literárnímu zpracování toho nejhrůznějšího, čeho se lidstvo dopustilo – holocaustu.
S otcem si byli velmi blízcí, a tomu upřímnému úsměvu a zvídavému zájmu o každého, s nímž se baví, se zjevně naučila od něj. Chce dál nést tátovo poselství humanity, vyjádřené zvoláním: Já chci být člověk! A má k tomu obzvláště letos silný důvod. Arnošt Lustig by v tomto roce oslavil 100. narozeniny. S bratrem Pepim převzali od něj pomyslnou štafetu.
Vzhledem k tomu, že jste jako rodina emigrovali, když vám bylo dvanáct, a neměli s sebou nic (bylo to při cestě na dovolenou), asi jste si každé nové věci doma pak vážili. Čeho si po tátovi vážíte nejvíc dnes? Ať už je to cokoli věcného i nehmotného.
To je zajímavý dotaz. Samozřejmě si po Arnoštovi nejvíc vážím jeho odkazu – literárního a filmového díla. A všech knih, které mi po každém vydání věnoval, pokaždé jinak, ale pokaždé ryze, jako spisovatel, který uměl psát a ještě k tomu byl mým otcem a měl mě rád. Z toho nehmotného mi nechal poklad – sebe samotného v různých podobách a všeho co v něm bylo: autenticita, laskavost, humanismus, moudrost, humor a nadhled, hledání pravdy a svého tvůrčího stropu, odvaha, pozitivní přístup k životu, nesmírná pracovitost a touha být užitečný spravedlivější společnosti.
Letos v prosinci to bude 100 let od chvíle, kdy se do obchodnické rodiny Lustigů v pražské Libni narodil po starší dceři ještě synek Arnošt. Nevíme, jak jeho narození oslavili tehdy, ale dovedete si představit, kdyby se váš tatínek dožil té stovky, jak by ji oslavil s vámi?
Kdyby .... těch kdyby je několik. V tom ideálním případě, kdyby žil i Arnošt i moje maminka, Věra Weislitzová (byli spolu neuvěřitelných šedesát let) a kdyby byla celá naše rodina pohromadě i s mým bratrem Pepim a se mnou, tak bychom začali slavnostní večeří doma. To doma nevím, kde by to bylo, protože jsme domovů měli hodně v různých koutech světa, od Prahy po Haifu a Záhřeb, po Iowa City, Silver Spring a Washington, D.C. Od maminky by dostal svůj oblíbený pišingerový dort a dvě pečené kachny se zelím a knedlíkem (i když ty by byly spíše pro nás než pro něj). Po večeři by Pepi hrál na kytaru a já k tomu tancovala něco mezi moderním tancem a gymnastikou. Arnošt by rozbalil dárky od nás a o každém by řekl, že je báječný a že z něj má úžasnou radost a že si to už dlouho vlastně přál. Popřáli bychom mu všechno nejlepší, hodně dalších knih, objali se, popovídali si o tom, jak je ten život krátký, jak je fajn, že jsme spolu, a že by to tak mělo ještě dlouho vydržet. Eventuálně by šel psát.
Pamatujete si z dětství nějaký dárek, který jste dala vy jemu nebo on vám?
S Arnoštem jsme si dávali dárky celý život, kdykoli, na narozeniny jsme nečekali. Když jsme žili v Americe a dostal honorář za scénář nebo za knihu, tak ho rozdělil na čtyři rovné díly a mohli jsme si s tím dělat co jsme chtěli. Byl velmi štědrý.
V roce 2006 v prosinci k Arnoštovým osmdesátinám jsem pro něj začala natáčet dokumentární film Tvoje slza, můj déšť: Přítomnost Arnošta Lustiga (pracovně se jmenoval Film mého srdce). Tehdy na večerní oslavě jsem Arnošta překvapila hromadou sto kil soli. Ten okamžik jsme zachytili i ve filmu, kde Arnošt do té soli s bílou svíčkou zapíchnutou nahoře jako do dortu zavrtává prst a říká:
„Je to sůl. Evo, je to sůl. Počkej, je to sůl? Tys mi dala sůl k narozeninám? Tuhle spoustu soli?“ Pak mi to zezhora háže do vlasů a s úsměvem říká: „Sůl nad zlato. Trochu zlata by neškodilo.“ V Česku nemusím vysvětlovat, proč jsem mu dala sto kilo soli, v zahraničí ale ano, protože pohádku Sůl nad zlato neznají.
Abychom nemluvili jenom o otci: Co myslíte, že máte po mamince, co z ní je ve vás?
Po mamince mám její umíněnost, srdce a snad jasnou mysl (ona ji měla), píli a energii, a trochu odvahy a chucpe (ona měla obojí na rozdávání). A také mi nechala něco ze svého smutku, který se zrodil ze Šoa a ztráty celé její rodiny, která před vypuknutím druhé světové války čítala sto dvacet členů.
A vaše další směřování v životě? Jak moc jste uvažovala, když jste se rozhodovala o studiích, že musíte jít vlastní cestou? Děti výrazných osobností se buď proti profesi svých rodičů vymezují nebo se vydávají na riskantní cestu následování, která s sebou nese stálé pochybnosti a srovnávání.
Určitě jsem si chtěla tu svoji cestičku vyšlapat podle svého. Proto jsem si vybrala nejdříve univerzitní studium kulturní antropologie. Po dokončení bakaláře jsem pokračovala studiem mezinárodních lidských zdrojů v rámci MBA. A možná, že i výběr mého indického manžela (Vijaye z Mumbaje) byl součástí mé vlastní cesty. Nakonec se ale člověk svému osudu nevyhne a byla by škoda, kdyby tomu bylo jinak. Nápad založit Nadační fond Arnošta Lustiga a jeho realizace je výsledkem toho, že jsem se tou svojí vlastní cestou vydala.
Dosavadním vyvrcholením činnosti fondu, který má za cíl šířit prostřednictvím díla Arnošta Lustiga humanismus, je letošní FestivAL100 se spoustou akcí. Od začátku roku připomínají jeho 100. narozeniny a jen v České republice jich je několik desítek. Další pak probíhají i v zahraničí. Jak celý dosavadní průběh vnímáte?
Jako sprintér a běžec maratonu dohromady. Přidala jsem víc času sportu, protože Arnoštova stovka vyžaduje nejen organizaci a zapojení se do festivalového dění, ale i výdrž. Mimochodem, Arnošt by měl radost, že se jeho oslava vztahuje jak na jeho odkaz a přítomnost v dnešním světě, ale i na mě osobně. Lásku k cvičení v nás dětech oba rodiče vypěstovali už od malička.
Co se týče FestivALu100, ten vlastně nastartoval už na podzim minulého roku a potrvá až do konce března roku 2027. Akcí ale máme celkem více než sto a s vydáním knih v jubilejní edici, včetně audioknih, je součet téměř sto padesát. Partnerů máme přes sto ve čtrnácti zemích na čtyřech kontinentech. Kdyby mi dnešní podobu FestivALu100 někdo před několika lety popsal, tak bych mu řekla, že sní.
Sama jsem nedávno připravovala – byť jen malou – výstavu o své zajímavé pratetě, kterou jsem zažila jen ve svém dětství. Ale tím, jak jsem se probírala rodinnou korespondencí, starými fotkami, ptala se příbuzných, četla si její texty, hledala souvislosti, připadalo mi, že je tu najednou se mnou. Vy také musíte vést se svým otcem živý dialog i teď, myslím. On byl – přes svůj věhlas, asi docela skromný člověk. Co by takové ohromné mezinárodní celoroční akci, jakou FestivAL100 je, tak řekl?
Především by měl by radost, že mu vyšla jubilejní edice knih, která zahrnuje na čtyřicet titulů, protože jedno z jeho přání bylo, aby se jeho knihy četly i za padesát let.
Mám skoro pocit, že taková „léčba Lustigem“ je naší společnosti potřebná čím dál víc. Proto mám radost, že se jako obyvatelka pražské Libně, kde se Arnošt Lustig narodil, můžu taky aktivně zapojit do jedné z akcí. Na 15. září se tu totiž chystá spolu s městskou částí Prahy 8 celý „Den s Arnoštem“, do kterého se zapojí i žáci školy, do které kdysi chodil. Bude na ní odhalena pamětní deska, a den vyvrcholí koncertem souboru Martinů Strings Prague v Nové libeňské synagoze, který pomáhám zajistit.
A nejen to: Režisér Oliver Malina Morgenstern, se scénářem Michala Švarce a podporou MČ Prahy 8 připravuje dokumentární film Lustig je Libeň, Libeň je Lustig. Na název jsem přišla, když mě o to pan režisér poprosil. Udělala jsem to ráda. Arnoštovi jsem také vymyslela několik titulů pro jeho beletrii. Mimochodem mě těší, že filmem doprovází samotný, zasloužilý a moudrý Karel Hvížďala, a že se na plátně také objeví mé rodině velmi blízký člověk, Tomáš Töpfer. Přestože jsem film zatím neviděla, dovoluji se na premiéru 29. září pozvat celou republiku. Míst v libeňském podzámčí je čtyři sta. Bude to veselé, a trochu i smutné. Jako Arnoštovo jméno a příjmení – německy Ernst Lustig je vlastně pan Vážně-Veselý.
Klobouk dolů před vašimi nápady a energií. Musí to být vyčerpávající, být téměř u všech těch událostí, které jste iniciovala a dohlížíte s bratrem nad jejich realizací i osobně. A to přitom pořád pendlujete mezi Prahu a Ženevou, kde převážně žijete. Až to všechno skončí, co si v duchu řeknete? Co uděláte?
Děkuji! Dnes, i až oslavy lidskosti v podobě FestivALu100 skončí, budu vděčná všem, které naše vize FestivALu100 oslovila. Počínaje zaštítěním prezidentem Petrem Pavlem a dalšími váženými institucemi, včetně České komise pro UNESCO a Federace židovských obcí v České republice. Pokračujíce finančními, programovými a mediálními partnery. Na konec musím poděkovat z celého srdce našemu týmu profesionálů, který za programem stojí zde i v zahraničí a také naší správní radě za jejich absolutní nasazení a pochopení.
Ohledně mého života, jak bude pokračovat až FestivAL100 skončí? Snad trochu klidněji, snad bez neustálého balení a vybalování kufrů. Ale ne na moc dlouho, to bych asi nevydržela.
Martina Fialková