Ivan Ženatý
Houslista Ivan Ženatý letos oslavil své životní jubileum. Na slavnostním koncertě v pražském Obecním domě vystoupil s programem připomínající maratónský běh – zahrál tři velké houslové fantazie se symfonickým orchestrem za sebou a ukázal posluchačům, že je v nejlepší formě a plné síle.
Rodák z Podkrkonoší debutoval už jako posluchač Konzervatoře v Praze s Českou filharmonií a po účasti ve finále slavné Čajkovského soutěže a absolutním vítězství na Pražském jaru začala jeho pozoruhodná kariéra – koncerty v Berlíně, Amsterdamu, Londýně, Paříži, Madridu, Tokiu, New Yorku. Nahrával v USA i v Evropě. Vyučoval na Cleveland Institute of Music, na drážďanské Vysoké hudební škole a Královské akademii v Kodani. Před covidem vyprodal pět sezón za sebou legendární Carnegie Hall. Náš rozhovor probíhal na dálku během jeho účasti na hudebním festivalu a letní škole Meadowmount v New Yorku. Proto začneme v USA.
Jak vypadá běžný den při vašem dvouměsíčním letním pobytu v Americe?
Z určitého pohledu jednotvárně, ve skutečnosti velmi rozmanitě. Každé ráno začínám cvičením stupnic a pak repertoáru, který mě v nejbližší době čeká. Potom pracuji se studenty a kolem čtvrté odpolední chodím plavat do Lake Champlain. Večer buď koncert nebo volno. Setkávám se tu s neuvěřitelnými mladými talenty nabitými nakažlivou energií i se vzácnými kolegy z Juilliard, Northwestern nebo DePaul University. Ty dva měsíce jsou vždycky velmi namáhavé a únavné, ale zároveň neskutečně produktivní.
Jaká je nyní atmosféra v kulturní Americe, kterou jako celý svět zasáhlo dvouleté covidové období?
Jako všude jinde – všechno se pomalu vrací k dřívější bezstarostnosti, ale mnoho lidí se stále točí ve svých kruzích obestřených strachem. Myslím, že nejvíce se o život bojí ti, kteří nepochopili jeho smysl.
Zaznamenal jste v kulturních kruzích také nějaké reakce na válku na Ukrajině jako u nás nebo to jsou spíše ojedinělá gesta velkých scén, jako je Metropolitní opera?
Především – běžný Američan ví o Ukrajině asi tolik, co průměrný Čech o Oklahomě. A za druhé – myslím, že ta podprahová kolektivní vina za Vietnam, Afghánistán, Irák a další zabraňuje mnoha Američanům vyjadřovat se relevantně ke světovému dění podobně jako současným Němcům k dění ve třicátých a čtyřicátých letech. Nicméně všude dochází k takovým intelektuálním výkonům, jako je zákaz provozování Čajkovského hudby podobně, jako byl tentýž autor povinně provozován při oslavách bolševické revoluce ještě za našeho mládí.
Při čtení vašeho loňského rozhovoru pro Hudební rozhledy mne pobavilo a zároveň zamrazilo líčení finále slavné Čajkovského soutěže v Moskvě, kam jste se v roce 1982 ještě jako konzervatorista probojoval. Připodobňujete tehdejší atmosféru scénám z Bulgakova. Zažil jste i v Americe takový pocit jako z nějakého filmu nebo románu?
Rusko bylo na počátku osmdesátých let hroutící se zemí, kde panoval hlad, ale vlály rudé prapory, a propaganda mluvila o ráji pro pracující. Mnozí moji čeští hudební kolegové tehdy nahlas nebo potají platili stranické poplatky, aby své komunistické knížky později decentně ztratili. Stejně tak nám dnes ruský Putin vysvětluje, že žádnou válku nevede, podobně jako slovenský Babiš opakuje, že nikdy nepracoval pro Státní bezpečnost. Bulgakov by k tomu už jen přidal mluvícího kocoura nebo jinou absurditu. Můj americký příběh má spíše parametry idealistického filmu z Holywoodu: Jednoho pátečního večera jsme leželi s mým druhorozeným synem pod piánem a stříleli flintou gumičkami do dveří. Pak zazvonil telefon a prezident Clevelandského Institutu mi nabídl profesuru. Dostal jsem šanci, kterou mi v mé vlasti nedali. Koupil jsem dům poblíž ortodoxní synagogy v Beachwood a pomalu, ale niterně začal pociťovat, že když se k vám lidé chovají dobře, stáváte se taky jakoby lepší. Pak začaly velmi rychle přicházet koncertní nabídky – z Los Angeles, San Francisca, z Kansasu, Indiany, Floridy a konečně z Carnegie Hall v New Yorku.
Co jste pociťoval, když vás do Carnegie Hall v New Yorku, nejslavnějšího koncertního sálu světa pozvali poprvé?
Něco jako závrať. Ale protože stojím nohama na zemi, rychle to přešlo. Když tam hrajete, koncentrujete se na tisíc detailů spojených s ryzí hudbou. Na nějakou slávu nezbývá čas.
Jeden kritik po vašem koncertě napsal, že „to byl sen“, ten druhý, že „jste umělcem z 19. století“. Co to s vámi dělá?
Jsem přesvědčený, že bychom měli k hudebním kritikům zachovávat určitou vlídnost. Představte si tu tíhu nejistoty, kterou s sebou musí vláčet, když v podstatě píšou o tom, jak mají znít skladby, které by sami nikdy nezahráli. Nicméně souzním s pocitem, že jsem se narodil v 19. století a do dnešního světa moc nepasuju.
Česká klasická hudba má v USA dobrou pozici zejména díky tamnímu působení Antonína Dvořáka, popularitě Janáčkových oper a také Bohuslav Martinů zanechal v Americe výraznou stopu. Vy ale jistě na amerických pódiích uvádíte i jiné české autory. Jakou mají odezvu?
Víte, běžný Američan nevidí tak ostře, co je české, slovenské, polské nebo například norské. Podobně jako v Čechách je zanedbatelné, že se Bernstein narodil v Massachusetts. Ale samozřejmě tam českou hudbu hraju – jednak je kromě Dvořákova houslového koncertu a Janáčkovy Sonáty poměrně neznámá (z pohledu repertoáru pro houslisty), ale také mám pocit, že jsem v tomto repertoáru nejsilnější. Kromě autorů, které jste jmenovala, obsahovaly mé programy skladby Bedřicha Smetany, Oskara Nedbala a také mého přítele Juraje Filase.
Poslední, mimochodem opravdu skvělou Filasovu skladbu, kterou pro vás zkomponoval, jste uvedl také doma. Na slavnostním udílení cen Trebbia v červnu, kde byl právě tento skladatel oceněn in memoriam za svůj mezinárodní umělecký přínos, a pak několik dní na to na koncertě ve Smetanově síni jste uvedl v české premiéře jeho Koncertní fantazii. Vůbec to byl večer plný fantazií, zazněla tam ještě Sukova Fantazie g moll a Skotská fantazie Maxe Brucha. Pro posluchače jedinečný zážitek, ale na přípravu jistě velmi náročný výkon. Co vám nejvíce pomáhá v soustředění na velké výkony?
Jednoznačně vědomí, že to žádný velký výkon není. Jen a pouze čirá radost. Bylo mi dáno dotýkat se toho největšího a nejkrásnějšího, co bylo za poslední tři staletí vytvořeno. A to je požehnání.
Je vlastně vůbec možné, aby se hudebník – profesionál sám nechal „unést“ výkonem kolegy, aniž by ho stále odborně analyzoval? Měl jste sám v poslední době takový zážitek?
Nechat se „unést“ pro mě ještě neznamená přestat analyzovat. Hudba není jen emocí, je složena z mnoha specifických složek, a pokud člověk při poslechu obsáhne všechny z nich, může mluvit o opravdovém prožitku. Ale máte pravdu, je pro mě takřka nemožné žasnout při poslechu repertoáru, který sám čtyřicet let hraju a znám tam každou notu a každé dynamické znaménko. V poslední době mě zajímají hlavně velké opery – například Straussovu Frau ohne Schatten (Ženu beze stínu) jsem slyšel snad padesátkrát. A velmi obdivuji, jak ji natočil Georg Solti. To byl taky muzikant z devatenáctého století.
Koncertujete se světovými orchestry a dirigenty, ale přesto se stále a velmi intenzívně věnujete i komorní hře – například v houslových recitálech s klavírem nebo s komorními orchestry. Je taková intimnější poloha s docela jinou atmosférou a často i menším publikem vaší potřebou?
Zdá se mi přirozené, že každý extrovert touží ve svém nitru po jednoduché blízkosti. A kupodivu poměrně záhy jsem pochopil, že jedno bez druhého nemůže dlouho fungovat. Ten posun od velkých, byť sebepůsobivějších gest k empatickému naslouchání. Od Brucknerovy symfonie k Schubertově písni. Ráno se probudíte a představíte si to první, ale večer usínáte s tím druhým.
Jste rodákem z podkrkonošské Lomnice nad Popelkou. Za pár dnů si tam také zahrajete. Čím je pro vás Lomnice na mapě světa?
Spíš na mapě srdce. Je to místo, kde jsem dostal život a sílu a zdraví, kde jsem začal toužit letět a kde mě můj otec, jako správný Daidalos, důtklivě varoval, abych to moc nepřeháněl. Ale já jsem ho stejně nikdy moc neposlouchal. Je tam zapsán počátek mého muzikantského i lidského snažení. Vzpomínám na větu jednoho z mých tamních učitelů bezmála před půlstoletím: „Vystřelený šíp a promarněná příležitost se nikdy nevrátí.“ Jak vidíte, dodnes si to pamatuju.
V Praze vystoupíte 26. září s komorním smyčcovým orchestrem Martinů Strings Prague, jehož zakladatelem a uměleckým vedoucím je další lomnický rodák Jaroslav Šonský. Bude to v krásném prostředí barokního sálu dominikánského kláštera. Co budete hrát?
To je trochu delší historie. Jaroslava Šonského jsem slyšel hrát poprvé na jeho recitálu u nás v Lomnici, když mi bylo asi třináct let. On pak odešel do Švédska, já později do Německa a do Ameriky, ale stále jsme zůstávali v kontaktu. A pak mě jednoho dne Jaroslav pozval na výborného švédského lososa a společně jsme vzpomínali na velké umění Henryka Szerynga. Na jeho vystoupení s Českým komorním orchestrem v Praze, kde hrál svým jedinečným a nezapomenutelným způsobem Bacha a Vivaldiho. A rozhodli jsme se, že podobný projekt po půl století a po svém zopakujeme.
Martina Fialková