Milada Myslbeková
V zásadních chvílích pro Československo a Česko jsme se vždy shromažďovali pod monumentální sochou sv. Václava, obklopeného patrony české země, na Václavském náměstí. Svátek 1. máje symbolizuje zase pro Pražany socha Karla Hynka Máchy na Petříně. Obě sochy jsou dílem Josefa Václava Myslbeka, a ještě mnoho dalších – například mohutná sousoší na Vyšehradě inspirovaná postavami z naší nejstarší historie.
Co víme o jejich autorovi? Nejvíce si cenil druhého místa na pařížském Salonu za dílo Krucifix, které je nyní v bazilice Sacre-coeur v Paříži. Milada Myslbeková, pravnučka zakladatele moderního českého sochařství, se rozhodla připomenout svého slavného předka velkou výstavou, kterou až do konce září můžete navštívit v Obecním domě. Sama na ní vede komentované prohlídky. Energické dámě se splnil sen, o kterém si teď vyprávíme.
Jak vlastně vznikl nápad na Myslbekovu výstavu a kdo se na její přípravě ještě podílel?
Nápad připomenout J. V. Myslbeka byl celkem spontánní. Šla jsem po Václavském náměstí a říkala jsem si, že se na mého pradědečka stále zapomíná a že bych to tak neměla nechat. Sešla jsem se potom s přítelkyní Ivetou Musilovou, která občas organizuje v Brně komorní koncerty, a zeptala jsem se, jestli by mi pomohla udělat výstavu. Takhle to začalo. Zašly jsme na pražský magistrát, tam nám dali typ na Obecní dům, kde nás velkoryse přijal předseda představenstva, pan Vlastimil Ježek. Nápad ho zaujal, domluvili jsme prostory a byla zahájena jednání s Národní galerií, pak to ale přerušil covid. Jakmile se epidemická situace uklidnila, v přípravách se od září 2022 pokračovalo.
Čím jste vy sama do obsahu výstavy konkrétně přispěla, kromě toho, že jste ji iniciovala a spolupracovala na její organizaci?
Přípravu výstavy jsme měly s Ivetou částečně rozdělenou. Já jsem se starala zejména o její uměleckou stránku, ona o produkci. Většinu jednání jsme ale s Obecním domem i Národní galerií vedly společně. Podmínka byla, aby nám NG zapůjčila některé sochy, které jsou v jejím majetku, což se podařilo. Velkou sochu Oddanosti nám zapůjčila Staroměstská radnice a malou studii sv. Václava Muzeum Karlova mostu. Podmínka byla, aby sochy byly z bronzu, protože výstava je ve volných prostorách v 1. patře Obecního domu a například sádrové odlitky by v tom prostředí nepůsobily dobře.
Začala jsem navštěvovat archiv NG a vyhledávala tam různé informace o pradědečkovi v uložených materiálech a fotografiích. S tím mi později velice pomáhal grafik Marek Jodas.
Výstavu jsem založila na vzpomínkách Myslbekova syna Jiřího – mého dědy, které sepsal, ale nebyly dosud nikdy publikovány. Kromě soch obsahuje také 11 roll-upů, jejichž texty jsem psala, a které dokumentují Myslbekovu tvorbu a dávají možnost nahlédnout do jeho soukromí jako člověka, manžela a otce rodiny.
Milada Myslbeková
Co je na výstavě podle vás pro dnešního diváka nejzajímavější? Proč byste na ni pozvala návštěvníky z mladších generací, kteří toho o J. V. Myslbekovi mnoho nevědí?
Těžko říci, co je nejzajímavější, ale lidé se rádi dozvídají o umělcích vždy něco více než suché informace o jejich díle. A to se, myslím, povedlo. Na roll-upech je možno vidět rodinné fotografie a přečíst si úryvky z – často veselých – vzpomínek Myslbekova syna – mého dědy. Jsou tu ale i zajímavosti a fotografie, které provázely tvorbu nejznámějších děl Josefa Václava Myslbeka.
Myslím si, že mladší generace by se měly seznámit s odkazem člověka, který vytvořil dílo tak velké, že by si s ním vystačilo deset jiných sochařů. J. V. Myslbek byl zakladatelem novodobého českého sochařství, neměl se od koho učit, a přece dokázal vstoupit na světová kolbiště. Každý z nás by měl znát alespoň to základní o umělcích, kteří spoluvytvářeli kulturu a historii našeho národa.
Socha svatého Václava je pradědečkovým vrcholným dílem, je to mistrovsky zvládnutá jezdecká figura, která se stala vzorem pro řadu dalších sochařů. Máte ale vy sama některou jinou jeho sochu zvlášť v oblibě a proč?
Svatý Václav je opravdu úžasný a výjimečný tím, že všechny postavy sousoší nesou rysy a gesta konkrétních nedokonalých lidí, jako jsme my. Já mám ráda ještě sochu Hudby. Krásná, něžná dívka, která líbá a tiskne k srdci hudební nástroj varyto. Originál je ve foyer Národního divadla. Pradědeček obdivoval hudbu, přátelil se také s Bedřichem Smetanou. Říkal, že hudba povznáší a je srozumitelná všem, kdežto výtvarné umění je, jak poznal při posuzování svých děl, často některým lidem vzdáleno.
Byla nebo je ve vaší rodině vzpomínka na něj silná? Přece jen jsou to už čtyři generace od vás a osobně jste ho poznat nemohla.
Pravda, pradědečka jsem osobně nepoznala, ale můj tatínek ano. A jak jsem již zmínila, jeho syn Jiří, můj dědeček, již od mala stále vzpomínal a vyprávěl mi o svém dětství a rodině. Měl krásné dětství, plné veselých zážitků a dobrodružství, jak by děti měly mít. Podobně jsem své dětství prožívala já.
Vzpomínka na Josefa Václava Myslbeka byla stále mezi námi. Pak najednou přišel nápad na výstavu. Nejdříve se podařilo uspořádat v roce 2014 menší výstavu ve Vysokém Mýtě, kde jí takto slavnostně otevřeli nový výstavní sál. Následně jsme s mojí kamarádkou Alenou Scholzovou v roce 2018 zorganizovaly fotografickou soutěž Myslbek ve fotografii pro děti a mládež, jejíž slavnostní vyhodnocení proběhlo v Brožíkově sále Staroměstské radnice. A současná velká výstava v Obecním domě je vyvrcholením mých snah.
Jaký myslíte, že váš pradědeček byl? Přátelil se s dalšími největšími umělci své doby. Víme, jak jejich přátelství vypadalo? A měl také nepřátele?
Pradědeček měl spoustu přátel, ačkoliv je sám ani nevyhledával. Byl často zván do společnosti a v mládí byl velice vtipný a společenský. Největší pouto ho pojilo s malíři Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Ten ho zvěčnil na několika svých obrazech pro Národní divadlo, i na jeho oponě. Další pevná přátelství měl s mecenášem umění, architektem Josefem Hlávkou a už zmíněným skladatelem Bedřichem Smetanou, s právníkem Stupeckým, rodinným lékařem prof. Thomayerem a dalšími. Myslbek poměrně mladý začal trpět Menierovou chorobou, která mu přinášela velké bolesti hlavy a později i špatný sluch. Ztráta manželky a několika dětí z něj později udělala samotáře a člověka, který smysl i radost ze života nalézal v práci.
A jestli měl nepřátele? Pokud ano, tak o nich doma nikdo nehovořil, takže nevím. Pouze pracovně nevycházel s architektem Zítkem. Byli to dva neslučitelní umělci, a tak se Myslbek poměrně málo podílel na výzdobě Národního divadla, což je škoda.
Co pro vás samotnou, jako členku rodiny Myslbeků, bylo největším objevem, překvapením, když jste výstavu připravovala?
Poznáním bylo, že ačkoliv si říkám, že mě nemůže již nic překvapit, tak stále znovu a znovu může. Vstřícnost, ochota a laskavost lidí – a pak také naopak.
Milada Myslbeková
Vy sama, ačkoli jste výtvarné umění nestudovala, jej máte jako koníčka. Čemu konkrétně se věnujete? Podědil výtvarné nebo přímo sochařské nadání někdo další z vaší rodiny?
Věnuji se několik let návrhům na luxusní vánoční ozdoby. Jejich motivy vycházejí z díla pradědečka. Za mého pobytu v Sýrii jsem si pro sebe a kamarády navrhovala šperky, které nebylo problém nechat realizovat na tržišti se stříbrem. Výrobci pak, s mým svolením, podle mých návrhů šperky dále vyráběli, hlavně pro zahraniční turisty. V Libyi jsem se pod vedením mých přítelkyň – profesionálek – učila malovat, vyrábět a dekorovat porcelán.
Velice umělecky nadaná je moje dcera Adéla, která již ve škole navrhovala divadelní scénu, zajímala se o fotografii a se svými spolužáky natáčeli s úspěchem krátké filmy. Po střední škole na popud své profesorky vystudovala ve Vancouveru na University of British Columbia, faculty Arts a od ukončení university pracuje stále ve filmovém průmyslu. Velice nadaný je i můj bratranec Jiří, který navrhuje a realizuje zahrady a krásně pracuje se dřevem.
Zmiňovala jste, že jste měla možnost prožít řadu let po roce 1990 v zahraničí díky manželově práci. Napadá mne, zda se zajímáte při svých pobytech o sochy také tam?
Samozřejmě, že se zajímám o kulturu cizích zemí. Čína je plná krásných památek (které nestačili při „kulturní revoluci“ zničit a nebo které s velkou námahou znovu vybudovali). Sýrie, Libanon, Libye a Tunis, kde jsem s manželem pobývala, jsou také plné úžasných památek fénické, řecké a římské kultury. Když jsem poprvé v Sýrii přijela do Palmyry, starodávného římského města v poušti, tak se mi zastavil dech. Baalbek v libanonském údolí Biká vás zase nadchne svojí monumentálností. Bylo toho mnoho a snad ještě bude, protože čas letí a spousta věcí se lidskou hloupostí ničí.
Výstava věnovaná vašemu pradědečkovi Myslbekovi trvá symbolicky až do svátku sv. Václava v září. Plánujete ještě něco dalšího v tom směru?
Ano, výstava končí symbolicky 28. září, ale já bych jistě chtěla pokračovat, protože roll-upy jsou mobilní, a tak se dají nainstalovat kdekoliv i bez plastik. Vždy se dá zorganizovat nějaká přednáška k tomu. Snad se příležitosti, jak pradědovo úctyhodné dílo připomínat, znovu najdou.
Martina Fialková