Září je ve znamení návratů. Do lavic a z dovolených. Vrací se ale také kratší dny a prodlužující se večery. Vracíme se i sami k sobě, zpátky do zaběhnutého rytmu a do koloběhu školních i pracovních povinností.
Mnozí si trochu naříkají nad přírodními zákony, které způsobují, že v září truchlíme po klidu dovolené a začínáme myslet na Vánoce. Vrací se nám stereotypy, pro někoho vítané, nabízející určitou jistotu. Jiní se jim snaží bránit, proto je připomínka blížících se Vánoc většinou docela rozladí. Naštěstí to není zářijový leitmotiv, spíš taková nostalgická tradiční marginálie.
V září se hlavně mění atmosféra roku. Pro některé to bývá důvod k úlevnému oddychnutí si, pro jiné výzva k ochutnávce dozrávajícího vína a radostným vycházkám do přírody či za kulturou.
Optimální je, když máte na výběr. Září, které Římané měli jako sedmý měsíc roku, což vysvětluje jeho mezinárodní název September, nabízí spoustu variant, jak si jej prožít i užít. Rozjíždí se divadelní sezóna, probíhá vinobraní a další lidové slavnosti. Z kalendáře vystupují dávní čeští světci Ludmila a Václav, kteří přinášejí nejen kvalitní víno, ale i složitost rodinných vztahů. O rodině se teď hodně mluví, graduje mediální spor o to, co je a co není tradiční rodina. Je zjevné, že ani naši svatí v tom neměli úplně jasno, když spory řešili vraždou, která je ve finále katapultovala do galerie českých světců. Září nám tuhle složitost nabízí jako na talíři, spolu s uvědoměním, že naše diskuse je asi vlastně daleko lepší varianta než propíchnutí před kostelem.
Během prodlužujících zářijových večerů o tom lze u dobrého vína v klidu přemýšlet a diskutovat. Co je tradiční a co ne, co nám září nabízí a bere, co na něm máme rádi. Já kupříkladu na září miluji vůni ořezaných tužek a nových knih. A jako bonus příslib nového nastavení, vždyť sedmička sama o sobě, tajemně skrytá v původním zářijovém názvu, jakýsi návrat naděje a novosti určitě nabízí.
JN