březen

V lesku barev, v záři zlata – nová výstava v UPM

Pohled do expozice

Uměleckoprůmyslové museum zahájilo novou výstavu, která je „vlajkovou lodí“ letošní sezony, v níž muzeum oslavuje 135 let od svého vzniku. Představuje na ní kolekci 135 unikátních podmaleb na skle – od těch nejstarších z dob antiky a renesance až po polovinu 19. století. Zda je stejný počet let a vystavených uměleckých předmětů náhodný nebo úmyslný, můžeme hádat. Většina vystavených podmaleb je z vlastních sbírek muzea, další zapůjčily jiné instituce. Třináct exponátů výstavy pochází z původní sbírky zakladatele muzea Vojtěcha svobodného pána Lanny a patří k těm nejzásadnějším.

Co se pod pojmem podmalba vlastně skrývá? Nazývají se tak miniaturní i větší obrazy malované na zadní straně plochého, někdy též dutého skla. Podmalby mohou krášlit také horský křišťál nebo jiné průhledné materiály, jako je slída či jantar. Vzhledem ke svému speciálnímu charakteru a drahocenným užitým materiálům patřily podmalby odedávna k velmi vzácným a vyhledávaným uměleckým dílům. Tvořily součást sbírek zámožné šlechty, církevních i těch, které shromažďovali další zámožní sběratelé. Nacházely se i v pověstné umělecké sbírce císaře a krále Rudolfa II. V průběhu staletí se uplatňovaly jak ve výzdobě interiérů, kazet, kabinetů, závěsů, šperků či rámů, tak jako svébytné obrazy.

Nám, běžným návštěvníkům muzea či galerie se možná v souvislosti s podmalbou vybaví spíše lidové malby na skle. Barevné obrázky či poháry, půvabné, často naivní výtvory zlidovělé produkce. Ty však vznikaly právě v důsledku obdivu k podmalbám z dvorského a později měšťanského prostředí, na které se zaměřuje právě zahájená výstava. Na rozdíl od již odborníky prozkoumaných zlidovělých podmaleb, kde dnes etnografové dokážou určit jednotlivé dílny, nebyly doposud jejich vzácné předobrazy v našich podmínkách příliš zkoumány. Příprava současné výstavy však dala podnět k nákladnému restaurování některých exponátů a také k bližšímu odbornému výzkumu o jejich vzniku, původu i technikách. Co tedy konkrétně v Uměleckoprůmyslovém museu objevíme?

Podle Jany Černovské, odborné pracovnice UPM, sbírka podmaleb představuje konvolut (soubor) asi 387 kusů pestrou kolekci předmětů nejrůznějšího stáří a provenience, vytvořených rozličnými technikami. O základy sbírky se zasloužil již řečený Vojtěch svobodný pán Lanna a dále k jejímu obsahu přispělo několik generací pražských sběratelů a mecenášů i odborných pracovníků muzea. Podmalby pocházejí z období od pozdní antiky přes středověk, renesanci, barok až po 19. století. Nejsou však v expozici vystavené chronologicky, ale spíše podle vývoje jednotlivých center.

Výstavu obohacují i grafiky zapůjčené především z Národní galerie, podle kterých tehdejší umělci podmalby vytvářeli. Umění podmalby totiž měnilo svůj styl spolu s vývojem malířství a zejména grafiky, v nichž nacházelo své předlohy. Některá díla jsou přenesena velice věrně, jiná s určitou volností, podle přání zadavatele umělci.

Jaké zajímavosti výstava přináší? Pokud jde o námět, pak jedním těch neobvyklých je zobrazení Svaté Starosty z dílny domácího tvůrce Daniela Preisslera z Kunštátu v Orlických horách datované mezi lety 1700–1710. Obrázek zpodobňuje ukřižovanou dívku s plnovousem. V době baroka je svatá Starosta (latinsky Vilgefortis) uctívána jako patronka rodiny. Její zpodobnění u nás najdeme pouze na několika místech. Legenda praví, že původně portugalská světice z doby posledních římských císařů měla být provdána za krutého pohanského vládce. Aby tomu zabránila, vymodlila si u Krista hustý plnovous, její otec ji však nechal ukřižovat.

Počátky umění podmalby spadají již do období římské říše. Od středověku se malby na zadní straně skla objevovaly například v Lombardii, Francii, Flandrech, Anglii. Rozkvět umění podmalby nastal pak v renesanční Itálii, zejména v Benátkách, které byly centrem výroby a dekorace exkluzivního skla. V Lombardii byly dílny zpracovávající ušlechtilé materiály především v Miláně pod vládou rodu Sforzů. K vysoce ceněným náležely malby s použitím zlata na zadní straně horského křišťálu. Zdejší umělci pracovali mimo jiné také pro Rudolfa II. V průběhu 17. století se stala dalším střediskem podmaleb Neapol. Na české území umění podmalby pronikalo přes Tyrolsko, především díky hutím na panství Ferdinanda II. Tyrolského, který byl mezi lety 1547 a 1567 místodržitelem v českých zemích.

Na výstavě se můžeme obdivovat předmětům vzniklých ve všech těchto uměleckých centrech.

Ze Švýcarska přes Tyroly do Čech

Ve Švýcarsku se vytvořilo centrum podmaleb v Curychu s tradicí vitrají. Další dílny se nacházely i v Lucernu, Zugu či Großwangenu. Výstava informuje i o vývoji na území dnešního Německa, kde byla její centra v Norimberku a také v Augsburgu. Augsburským podmalbám se podobá rokoková výzdoba italské majoliky, evropské fajánse, porcelánu, ale také českého skla. Usuzuje se proto, že podobné mohly vznikat současně i v českých zemích. Například práce severočeského malíře Vincenze Jankeho (1769–1838) byly dlouho považovány za dílo augsburské.

V Čechách rozvíjelo umění podmalby několik středisek. Je tu významná skupina tzv. česko-francké školy, snad v Praze v 18. století. V Kunštátu v Orlických horách působili pak v té době otec a syn Preisslerové ve službách hrabat Kolowratů-Liebsteinských. Práce obou představovaly vzácná a vyhledávaná díla. Preisslerové využívali širokou škálu námětů: alegorie a personifikace, veduty a krajiny, chinoiserie (inspirované čínským uměním). Na příkladu dvou vystavených podmaleb s názvy Drezůra koní (Hold vévodovi z Newcastelu) a Jezdecká škola lze objasnit, jakými cestami díla mohla vznikat: Jejich námět vzešel z dalekých Antverp, kde se usadil anglický politik, vévoda z Newcastelu. Patřil zde do okruhu uměnímilovných osobností, scházejících se v ateliéru slavného Petra Pavla Rubense. Vévoda byl obdivován pro nový způsob drezury koní, což se stalo i námětem na celou sérii grafik, které vytvořil další antverpský umělec. Hrabě Kolowrat Liebsteinský grafiky odtud dovezl na svůj zámek v Kunštátě a objednal si u Preisslerů jejich převedení na podmalbu na skle. Věrnost předloze můžeme na místě ověřit.

Vývojově posledním centrem podmalby u nás byly Volary a další místa v jihozápadních Čechách, kde v 19. století vznikala díla zaměřená spíše na širší vrstvy zájemců, ne tak nákladná. I ta na výstavě najdeme.

Muzeum uvádí, že sbírka podmaleb v UPM v Praze svou různorodostí i kvalitou předmětů přesahuje význam za hranice České republiky a v mnoha jednotlivostech je výjimečná.

Uměleckoprůmyslové museum do 28. 6., úterý 10–20, středa–neděle 10–18 hod.

Martina Fialková